Plné znění projevu prezidenta Havla na oslavách Jana Žižky v říjnu minulého roku přinesl časopis Dějiny a současnost v prvním čísle letošního ročníku. V. Havel zde především zdůraznil, že Žižka jako obávaný vůdce vojsk, bojujících poprvé v Evropě v takovém rozsahu a tak úspěšně za reformaci, významně vstoupil do evropských dějin a přispěl k tvorbě nového duchovního klimatu, vedoucího později k větší pluralitě, toleranci a svobodě přesvědčení. Sám měl však asi k myšlenkám plurality, tolerance a svobody lidského ducha velmi daleko. To je velmi kladné hodnocení nejen Žižky (byť dáme za pravdu, že měl asi k myšlenkám plurality atp. daleko), ale husitství vůbec. Tuto část projevu však sdělovací prostředky zpravidla nezaznamenaly.
Prezident také vytýkal, že naše historie byla v éře komunismu častým předmětem ideologického zkreslování a účelových výkladů. I s tím je nutno souhlasit, ale je třeba dodat, že tohoto hříchu se nedopouštěl jenom komunismus a – bohužel – nevyhnul se mu ani sám pan prezident. Už jeho další tvrzení v dotyčném projevu, že postava Žižkova … byla vtěsnána do jednorozměrného obrazu bojovníka za sociální spravedlnost není pravdivé, tak zjednodušeně se Žižka ani za komunismu nelíčil (srv. např. F. Šmahel: Jan Žižka, 1969). Podobnou hodnotu má i jeho srovnávání Jana Nepomuckého a Jana Husa jako mučedníků pravdy, dokonce snad na stejné úrovni, nebo výklad, že pluralismus mezi katolickou a protestantskou tradicí byl velmi podstatným prvkem našeho národního obrození, mezi jehož hlavními osobnostmi byli jak evangelíci, např. František Palacký, tak katolíci, např. Josef Dobrovský, což vnášelo různé pohledy na naše dějiny a problém národní totožnosti (Pravda je podstatnější než úspěch, Listy 5/1993). Mezi Dobrovským a jeho žákem Palackým byl rozdíl v tom, že první vycházel z osvícenství, druhý z romantismu, jinak stáli na jedné straně a shodli se – s určitými jemnými názorovými rozdíly – v tom, že husitství a reformaci považovali za vzestup a nejlepší období českých dějin, zatímco násilnou rekatolizaci po Bílé hoře za nejhlubší úpadek. Dobrovský tuto dobu jako první v novodobé české vědě označil za „temno“ a o Janu Nepomuckém (domněle zavražděném r. 1383, protože prý neprozradil zpovědní tajemství) prohlásil, že se nemůže stát větší omyl, než když se prohlásí za svatou osoba, která nikdy nežila.
Odsuzovat ideologické zkreslování a účelové výklady jenom u komunistů nestačí.