V nevelkém časovém rozestupu od Jímavých portrétů biblických žen (recenze viz Protestant 2/2010) vychází na sklonku roku 2010 v nakladatelství Pulchra další kniha Milana Balabána – Šepoty a křiky víry. Oproti své mateřsky baculaté a vínově rudé předchůdkyni je to ovšem kniha útlá, nebesky modravá, obtížněji zachytitelná – a to nejen kvůli svému nevelkému nákladu. Šepoty a křiky jsou sbírkou patnácti poutních žalmů, které jsou čtenáři předloženy jak v hebrejském originále, tak i v Balabánově svobodném a neposedném převodu. Břemeno přibývajících let snad Milanu Balabánovi pozvolna ubírá tělesných sil, o to více mu však rozvazuje mysl a přidává hloubku jeho vhledu. Ani dřív si tento autor mnoho nedělal z všemožných literárních či teologických konvencí. Převod poutních žalmů je ale definitivní pečetí jeho tvůrčí svobody. Bylo by nedorozuměním pokládat tuto svobodu za svévoli.
Trpkost, únavu a sevření žalmů, často téměř přežehlené tradičními českými překlady, Balabán opět vytahuje na povrch v plné expresivitě. Hrozba temné jámy není v jeho pojetí uhlazena do cudných náznaků. Bolest a strach, to jsou „číhající žraločí zuby, dravé pravody Nicu, které chtějí vsrknout náš život, nachcípaný boleraz“, který z venku, ale snad častěji zevnitř vyžírá naši naději, naši víru a lásku. Balabánův jazyk opět omračuje svou invencí. Chvílemi teče jako med, za okamžik disharmonicky skřípe a zadírá se bolestivě pod kůži. Názvuky hebrejského originálu se opakovaně vynořují ve zvukomalebných cito-slovech. Přece to ale není jen nafoukané a nesmyslné žonglování. Přece to není jen dadaistická hra s novotvary. Autor jen do důsledku naplňuje pobídku, kterou nám dává první biblický žalm: „Blaze tomu, kdo si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.“ Toto rozjímání ovšem není žádnou gramatickou pitvou, ani písmáckou konkordanční kabalou, ale nepřetržitým žvýkáním, sátím a mnutím životodárného slova, které v nitru permutuje do nových podob. Sám autor ve své předmluvě označuje svůj text za trpkou i aromatickou četbu. A lze to přijmout jako popis výstižný. Balabán přenáší poutní žalmy z teologické laboratoře do skutečné lidské situace. A tak jim vrací tělesnost, zápach potu, ale také nakažlivou nadějnost.
Naděje ostatně trčí z knihy ještě neodbytněji, než temné stíny. A opět to není naděje nijak akademická, ale zjančená, dávající se do Davidovského vítězného tance, při kterém tu a tam odlétají i fíkové listy – třeba tehdy, když je na nepřátele radostně vystrčena holá řiť. Čtenářské potomstvo neplodné Míkal si snad nad takovou divočinou bude znechuceně zakrývat zrak. Balabánovo Halelu-JAH ale přesto letí k „Pánu všech zválcovaných“. A jeho zválcovaní mu rozumějí.
PS: grafické zpracování knihy je zdařilé. Bilingva zvýrazněná kontrastním využitím černé a bílé barvy je doplněna samostatně vloženou minimalistickou ilustrací Jana Steklíka.
Milan Balabán, Šepoty a křiky víry
Emocionální uchopení izraelských poutních písní
Pulchra 2010, ISBN 978-80-87377-07-9