Bratr jezuita Petr Kolář na kurzu pro faráře ČCE (Praha 23. 1.–27. 1. 2006), jehož pracovní název zněl „Odvaha“, měl chuť i odvahu říci něco o duchovních cvičeních Ignáce z Loyoly. Živě nás poučil o rozsáhlém systému, který se stává inspirující pro mnohé katolíky i zvědavé evangelíky. Jak mají inspirovat Ignácovy rady evangelíka? Několikrát denně se máme soustředit čtením na jeden text a pečlivě sledovat, jak na nás onen text působí, a reflektovat toto sebepozorování. Je to dobrý písmácký zvyk? Je to reflexe náboženského zážitku? Je to reflexe slova? Je to jeden z možných druhů meditace, než farář zasedne k prázdné obrazovce monitoru a začne psát první slova kázání? Možná. Pro někoho to jistě pomůcka je. Problémem ovšem zůstává, nad jakým textem se zastavíme a zda nás ono pozorování dovede od sebepozorování k rozpoznání, čemu nás ten text vyučuje – nejen mne samotného. Tóra Vzkříšeného, že máme vyučovat všemu, cožkoli nám za svého života přikázal, nedovoluje zůstat u pozorování, co to se mnou udělalo, jak to pohnulo s mou duší. Vzkříšený navíc zaslibuje svou přítomnost a pomoc pro konkrétní situace lidského společenství. To je zřejmě důležitější než sebepozorování a konstatování, co to udělalo se mnou. Četbou nebo nasloucháním se přece „s bázní a třesením“ zapojuji do příslibů, které byly vysloveny pro společenství posluchačů a tedy nakonec i pro mne. Jde tedy spíše o to, co se mnou udělá ono zjištění, k čemu mne v kontextu určitého společenství onen hlas volá. Jak ono sebepozorování zužitkovat? Pro Ignáce jsou subjektivní pocity vznikající nad textem a zachycené sebepozorováním přece jen něco druhotného. V kontextu křesťanského společenství jsou subjektivní pocity něco, čeho se máme podle něj umět vzdát, a proto zde nakonec mají jít naše pocity – vzniklé i nad Písmem – stranou. Máme se v tomto slova smyslu vyprázdnit, zbavit se své vůle a nechat se zcela ovlivnit vůlí nadřízeného, moudřejšího. Ve společenství přece platí ona proslavená slova o tom, že co se mi jeví jako bílé a můj nadřízený vidí jako černé, to i já mám považovat za černé (Duchovní cvičení § 13). Ignác neučí pokrytectví, nýbrž totální skepsi vůči vlastnímu mínění, vůči vlastním pocitům a sebepozorování. Je zde totiž něco pevnějšího než naše sebepozorování a pocity. Tuto jistotu mi prostředkuje bližní – nadřízený. Mezi církevním nadřízeným, autoritou církevního úřadu a Duchem svatým je přímé spojení. Proto je vyžadována totální poslušnost, protože nadřízený se ve většině případů nemýlí – mýlí se jen výjimečně a muselo by to být uznáno ještě dvěma či třemi dalšími osobami. Hlas jednotlivce nestačí (Naučení o poslušnosti § 6). Není náhodou, že ignaciánská spiritualita se dobře pěstuje v biskupském (opatském) církevním prostředí, hůře v presbyterně synodním. Ignác sám byl duchovní generál řádu, nikoli jen dozorce, řecky episkopos, česky biskup. Je to skutečně tak, že různé církve potřebují různou spiritualitu. V presbyterněsynodním zřízení prostě tato absolutní důvěra nadřízenému nemůže nikdy vzniknout. Vznikne-li nějaký takový pokus o absolutno, je to pociťováno jako něco nepřípadného. Základní pilíře ignaciánské spirituality narušuje samotné církevní zřízení evangelických církví. Pro evangelíka by mohly stačit „exercicie“ podle Miskotteho Biblické abecedy nebo podle Komárkové Vratislavského deníku. Nemusíme chodit k sousedům, když stačí zajít k vlastním evangelickým mistrům, kteří svou spiritualitu prožívají právě uvnitř presbyterněsynodního společenství. Je s podivem, že si to evangelíci tak málo uvědomují. Někteří hořekují nad ztrátou či vysušeností písmácké tradice, dychtí po nové spiritualitě, touží po liturgické obnově církve a pokukují po dosti složitých exerciciích třeba právě Ignáce z Loyoly. Ignác je jistě mistr pařížský, Miskotte zas amsterdamský, a Komárková doktorka brněnská i basilejská. Problém zřejmě není v slovutných jménech. Problém tkví v překvapivé ignoranci evangelických bohoslovců a farářů. Sám Petr Kolář velmi upřímně přiznal, že jeho mistr Ignác je systematik poněkud chaotický. Je zapotřebí velké trpělivosti, dobrého vedení nějakého znalce a ani pak se někdy člověku nepodaří, aby exercicie zvládl. Nelze se tedy ani z evangelické strany vymlouvat, že Miskotte je poněkud nesystematický a že Komárková má příliš náročnou větnou stavbu. Jistě mají své svébytné způsoby vyjadřování – tak jako konečně i Ignác. Vratislavský deník je v díle Boženy Komárkové kus opravdu výjimečně čtivý. A dostává se zde ke slovu způsob dialogické existence, který známe z bible, z biblického hádání Jeremiáše či Abrahama s Hospodinem, z Pavlova mluvení s „bázní a třesením“, s hádání i mlčení žalmisty. Dialogicky rokujícím svědkům jde o osud celého lidského společenství, nejen o jejich vlastní. Petr Kolář nás tedy inspiroval, abychom hledali v různých křesťanských tradicích, a tak pokračovali v onom dialogickém hádání i mlčení s Hospodinem, jak o něm svědčí i židovští myslitelé 20. století. Mistrně o tom vypráví ve svých knihách katolická myslitelka Jolana Poláková. Dialogické hádání i mlčení s Hospodinem je zvláštní umění dialogu, a vratislavský deník naznačuje, že dialog je možné, ba nutné označit za náboženský zážitek. Neučí ovšem vyprázdnění ani vzdát se svého mínění ve prospěch mínění nadřízeného, nýbrž ve prospěch obyčejného trpícího člověka. Zde se na rozdíl od Ignáce zcela centrálně dostává ke slovu kristovský rozměr služby a pomoci, nikoli starost o vlastní duši, zda dojde spasení. Deníkový zápis z vězení lze označit za mistrovsky podanou exercicii, která se nedá jen tak jednoduše zopakovat, k níž se nedá proniknout nějakým sebepozorováním, o kterou lze však prosit a někdy snad i najít sílu k jejímu uplatnění. Může se nám vratislavský popis zápasu – popis hovoru i mlčení – stát naučením, a to znamená tórou, jak o ní mluví Miskotte? Proč by nemohl! Tóra nenahrazuje přítomnost boží, přítomnost Kristovu, pouze zve a naznačuje. S pomocí tóry nestoupáme výše a blíže Bohu. Tóře jde spíše o intenci božího směřování k člověku. My si tórou nevytváříme obraz o Bohu a nemusíme pozorovat, co to s námi dělá, jaké máme pocity, co na to říká naše duše. Tóra nás učí hledět k jinému horizontu: zve k dialogu. A teprve v tomto nasměrování tórou se může stát, že zaslechneme onen hlas, který člověka polidšťuje. Díky tomuto polidštění se paradoxně stáváme poslušnými více Boha než lidí – a to je jistě také možný a obtížný druh exercicie, jak po ní toužil i apoštol Petr ve Skutcích apoštolských. To připomínají mnozí evangeličtí, katoličtí i pravoslavní vykladači, mezi jinými i římskokatolický mistr Jacques Maritain. Skočit na navigaci DOKUMENT: Otevřený dopis státní zástupkyni Dne 25. 9. 2005 zemřel ve věku 54 let MUDr. Jan Chmelař, spoluobžalovaný Vladimíra Hučína v případě trestného činu podvodu dle § 250 tr. zákona, který byl vyloučen k samostatnému projednání z velké obžaloby Vladimíra Hučína pro 7 trestných činů. Zemřel necelé dva týdny poté, co byl spolu s Vladimírem Hučínem s konečnou platností zproštěn obžaloby, poté co Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc, zamítl odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku Okresního soudu v Přerově. Úvodní slovo k dopisu Vlastně se tak mnoho nestalo. Byl vynesen spravedlivý rozsudek, který ukončil léta trvající nespravedlivé stíhání. Stávají se horší věci v české justici. Třeba, když je ten rozsudek nespravedlivý. Zákonnost se ne vždy rovná spravedlnosti, někdy k ní má i hodně daleko. Ale to není jen specifikum českého poloprávního státu. Děje se tak i v jiných státech. Zákony nikdy nebudou dokonalé, stejně tak lidská schopnost jejich interpretace v nejrůznějších skutečnostech, které přináší život. Proč tedy psát státní zástupkyni o panu doktorovi Chmelařovi? Protože jeho smrt zastavila čas. Nejen jeho žití, ale i bolesti z jednání těch nebo spíše té, kdo měl výkon spravedlnosti v popisu své práce. Dopis státní zástupkyni je tedy psaním nejen o zákonnosti dokonalé či nedokonalé, ale především o duši. O duši oběti nespravedlnosti a také o duši toho, kdo si nespravedlnost tak lehce vezme na svědomí. Milan Hulík Otevřený dopis státní zástupkyni Paní JUDr. Lenka Šromová Krajské státní zastupitelství Ostrava Paní státní zástupkyně, dne 25. 9. 2005 zemřel MUDr. Jan Chmelař, kterého jste spolu s Vladimírem Hučínem v r. 2001 obžalovala z trestného činu podvodu. Zemřel jen několik dní poté, co byl pravomocně zproštěn z obžaloby z tohoto trestného činu Krajským soudem v Ostravě. Podle Vaší obžaloby měli oba obžalovaní od zaměstnavatele Vladimíra Hučína, Bezpečnostní a informační služby (BIS), vylákat nemocenské dávky, o které se měl Vladimír Hučín obohatit. Jak Okresní soud v Přerově, tak Krajský soud v Ostravě konstatovaly, že oba obžalovaní jsou nevinní. Tomuto zjištění však předcházely více než 4 roky trestního stíhání, které pro MUDr. Chmelaře byly velmi těžké. Nebyl typem bojovníka jako jeho spoluobžalovaný Vladimír Hučín a nikdy předtím nepřišel do styku s orgány trestního řízení, jako V. Hučín, který s nimi v jejich komunistické podobě bojoval celá léta, tak jako s celým totalitním režimem. MUDr. Chmelař byl mírný, až bojácný člověk, plachý a nesmělý a již samotná skutečnost, že se musel dostavovat k výslechům a opakovaným hlavním líčením, byla pro něj utrpením. Vím to, protože jsem jej vždy uklidňoval a říkal, aby se nebál, že to všechno dobře dopadne. Já jsem o tom nepochyboval ani na okamžik, protože celé obvinění bylo absurdní a i laik musel poznat, jak to konstatovali i mnozí novináři, že obvinění z trestného činu podvodu nemá logiku. Ostatně, stejně tak se vyjadřovala i obhajoba, neboť bylo naprosto jasné, že obvinění z trestného činu podvodu nemůže obstát. Vy jste však dala pokyn ke vznesení obvinění, vedla trestní stíhání a nakonec i vypracovala obžalobu. Měla jste na to zákonnou licenci, byla jste okresní státní zástupkyně. Můžete vznést obvinění a obžalobu vůči komukoliv, i vůči nevinnému člověku; Vám podle zákona stačí existence podezření. Takže je vlastně všechno v pořádku. Když jsem s panem doktorem Chmelařem odcházel od hlavního líčení, kde byl zproštěn z Vaší obžaloby, připomněl jsem mu kreslený vtip z r. 1968, na kterém si dva komunističtí aparátníci podávají ruku a jeden říká druhému.: „Upřímně řečeno soudruhu tajemníku, kdybychom Vás nezavřeli, tak jste nemohl být rehabilitován.“ MUDr. Chmelař se tehdy usmál. Byl to jeden z mála úsměvů, který jsem u něj viděl. Spíše vidím jeho obličej v úzkostném napětí a slyším, jak se pokoušel zoufale soudu vysvětlit, že je nevinen. Nešlo jen o tu vinu, ale i o jeho pověst, neboť byl soukromým lékařem a obvinění z trestného činu podvodu se dostávalo pozornosti médií a veřejnosti. Takovéto ocejchování v malém městě při známém českém přísloví „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“, bylo pro lékaře s rozsáhlou klientelou téměř zničující. Protože o tom nikdy nemluvil, tak nevíme ani, nakolik utrpěly jeho příjmy a kolik klientů jej opustilo. Nechat se léčit „podvodníkem“ jistě bylo pro mnohé nepřijatelné. Vždyť k němu do jeho ordinace vnikl i důstojník BIS, který bez jeho souhlasu se snažil dostat do kartotéky jeho pacientů. Již se nedozvíme, jak mnoho jej vaše trestní stíhání postihlo. Nevíme, kolik nocí nespal a kolik prášků na spaní si musel vzít, aby mohl usnout. Zatímco V. Hučína trestní stíhání posiluje a zoceluje, tak jeho kamaráda doktora oslabovalo. Při jeho pitvě bylo zjištěno, že měl několik jizev na srdci; šlo o malé infarkty, z nichž ten poslední byl osudový. Zemřel na štěstí ve spánku, ráno jej našli mrtvého v posteli. Nejsem odborník, ale jsem přesvědčen, že trestní stíhání se na této diagnóze podílelo. MUDr. Chmelař byl vzácný člověk. Lékař – lidumil, který se snažil pomáhat. Měl jsem jej rád a nikdy na něj nezapomenu. Věřím, že i Vy, paní doktorko, nezapomenete na nevinného člověka, kterého jste obvinila a posléze obžalovala. Nechci použít příkré výrazy, a již vůbec ne takové, které Vám možná napíše můj přítel a rebel John Bok. Nechci Vám zavdat příčinu k podání šesté stížnosti Advokátní komoře, když ty předchozí, které jste na mně podala, byly zamítnuty jako nedůvodné. Nebudu zpochybňovat ani vaši kvalifikaci, i když o ní mám pochybnosti. Neučiním a nenapíši nic, čeho byste mohla proti mně využít. Nemám čas psát zase vyjádření a chodit se někam obhajovat. Mě stačí, že jsem úspěšně hájil svého klienta a že Vám mohu napsat, že jste stíhala hodného, dobrého a charakterního člověka a že jste mu moc ublížila. Vím dokonce, i proč jste to udělala. Věřím, že stejným zproštěním z obžaloby skončí i celé trestní stíhání V. Hučína., který byl rok ve vazbě. Pak přijde čas kladení otázek. Nejen Vám, ale i někdejšímu ministru vnitra a dnes advokátnímu koncipientovi (jak příznačné) JUDr.(?) Stanislavu Grossovi, který přece v TV tvrdil, že se budou všichni divit, jaké trestné činnosti se V. Hučín dopustil. Ten otazník za titulem budoucího advokáta se ptá, a co presumpce neviny, pane doktore? Vaše právní vzdělání paní doktorko je jistě větší než urychlené kariéristické vzdělání „kolegy“ Grosse. Nevím ale, zdali jako státní zástupkyně s monopolem trestní obžaloby, znáte výrok, který pronesl antický filosof Seneca: „Minimum decet libere, cui multum licet.“ (Komu je mnoho dovoleno, má si dovolovat co nejméně). O to více můžete vzpomínat. Třeba na MUDr. Jana Chmelaře. JUDr. Milan Hulík Skočit na navigaci „Antikomunismus – nálepka, fráze nebo postoj?“ – pokračování rozhovoru Co mně vadí na slovu antikomunista Jan Šimsa Potěšilo mne, že Jan A. Dus reagoval uvážlivě na výzvu Mileny Šimsové širším pokusem o vymezení pojmu „antikomunismus“, popřípadě i dalších „anti“. Ty praktické případy či ukázky slov počínajících „proti“ nebo „anti“ vždy trochu zavádějí. Přiznám, že jsem si s tím začal já v Masarykově společnosti, když jsem chtěl ukázat, jak složené slovo mění podstatu pojmu a jaké to může mít následky, jako bylo vyloučení Bernarda Christiana ze školy, i když tam hlavní úřední důvod byl, že se nepřipojil k útočnému protestu proti USA, i když považoval jaderné zbrojení za nebezpečí pro lidstvo. K Dusově argumentaci bych rád podotkl, že nešlo o osamoceného „jednoho školního ředitele – hlupáka“, ale o určitý styl mluvení a myšlení v určité době. Nebyl to ani prolhaný darebák. To je hluboké neporozumění historickým událostem! Asi jako když někdo problematiku sociálních rozdílů převede na problém závisti chudých vůči bohatým! Nebo skutečnost, že v Indii řada lidí ještě v poledne nebo večer stále leží tam, kde ležela ráno. Dva účastníci velkého shromáždění církví mi o tom vyprávěli. Jeden to přičetl jejich lenosti. Druhý s úzkostí a hanbou překračoval ranečky spáčů a byl si vědom hlubokých sociálních a náboženských předpokladů toho, proč tolik lidí leží skoro celý den na zemi a Evropan neví, kdo z nich už je po smrti, dokud nepřijede pohřební služba a nepomůže těm živým, aby odešli, a mrtvé neodveze do velkých společných hrobů. I Míla Michal byl v USA otřesen, když zjistil, že mnozí, i dobří a křesťanští Američané přičítají hlad obrovské části lidstva její lenosti! Přístup Dusův je podobný. Přehlédne historické okolnosti východních států Německa a vidí to jen jako hlupáctví nebo darebáctví! Pro mne byl otřes, když jsem si po několika měsících v PTP v padesátých letech dělal předběžnou bilanci. V Plzni jsem zjistil, že celý útvar – až na několik katolických kněží – je proti vládě a „proti režimu“, ale jsou to jen „reakcionáři“! Jen jediný byl odpůrce systému, a to demokrat Viktor Dolan. Jezdil do Prahy na výslechy a dostal se do vězení. Ostatní brali svou situaci pasivně, nebo se uchýlili do vnitřní emigrace, přepisovali hudební skladby a překládali jako Jaroslav Simonides, nebo čekali, až nás „Američané osvobodí“. Neříkalo se tomu ještě antikomunismus, ale reakcionářství. Pochopil jsem tehdy, že nestačí být proti něčemu. Proto se mi zalíbil program časopisu Tvář a celého toho společenství. Říkali asi toto: žádná opozice nám nepomůže, žádný revizionismus. Musíme vytvořit pozici zcela novou, přiměřenou nové situaci a ne se jen přiživovat na tom, co vládne nebo hledat pro sebe skulinky, v nichž bychom přežili. Také jsem hlouběji pochopil zápas J. L. Hromádky, který od počátku volal po aktivním přístupu, a proto skuteční jeho žáci se sešli mezi signatáři a aktivisty Charty 77 a nestali se ani v nejmenším ubohými naříkajícími antikomunisty! Antikomunismus se jen přiživoval na nedostatcích a chybách vládnoucí vrstvy, která se ke komunismu slovy hlásila. Antikomunista byl a je člověk, který se jen „veze“. Ve společenství Charty 77 byl jen zlomek antikomunistů, ostatní pracovali, přemýšleli a usilovali o demokracii a dodržování lidských práv a navzájem si pomáhali. I vyšetřovatelé tu a tam říkali asi toto: „Kdybyste si vyprávěli anekdoty nebo byli jako ostatní občané proti, tak by nám to bylo jedno. To je normální. Ale vy se berete vážně, a to je pro nás nebezpečné.“ Byla to i zkušenost Jana Čapka, když ho vezli po zabavení archivu SČEDu do Žďáru v roce 197l. Byla NDR komunistická? Psalo se o tom v novinách, školní ředitelé chtěli, aby to žáci říkali. Ale v čem tento systém plnil něco z programu Karla Liebknechta nebo Karla Marxe? Byl to jen zplozenec systému vlády jedné strany! Snad by se dalo prokázat, že souvisel s fenoménem, jemuž se říkalo „bolševismus“. Podobně tak tomu je se slovem socialismus. Když řeknete socialismus, máte na mysli myšlenku, filosofii nebo určité období vývoje společnosti? Nebo je to pro vás jen prázdná floskule? Pro mne to je to, co jsem se naučil v dětství a čeho jsem se účastnil v životě bytového družstva Reforma, kde jsme bydleli, kde se pořádaly výlety, zábavy a závody pro děti. Odměňováni byli nejen ti, kdo vyhráli, ale všichni, kdo se zúčastnili. Byla tam i knihovna, levné lístky do divadel a na koncerty, houbařský kroužek a organizace „baráčníků“. Tedy aktivní přístup k životu, touha po vzdělání a společenském životě. Sama myšlenka družstevnictví byla asi tato: Nemáš, kde bydlet? Vstup do lidového družstva a přispěj aktivně při výstavbě levných bytů. A komunismus jsem chápal jako důraz na to, že je třeba hned a třeba s násilím uskutečnit beztřídní společnost. To, co vypočítává Dus, se do tohoto hnutí dostalo až po sovětské revoluci a vytvoření Sovětského svazu. Ale patří to k podstatě komunismu? Samozřejmě není řešení jen „odmítat slova“, ale pokusit se vyjádřit, co vlastně chci. Slovo antikomunismus bylo vytvořeno určitou vrstvou lidí, která byla u moci. Ve slovníku z roku 1984 stojí, že to je „hlavní ideově politická zbraň imperialismu, vyjadřující zájmy monopolistického kapitálu v jeho boji proti pokrokovým silám, mezinárodnímu dělnickému a komunistickému hnutí a národně osvobozeneckému boji.“ Z toho je patrné, jak je to slovo zideologizované a dnes ho užívají „vážně“ jen lidé slabšího ducha a nevyjasněné ideové a politické orientace. Je to slovo lživé od samého počátku. Přiznám samozřejmě právo každému, kdo se takto chce vyjádřit, právě jako jsem chápal toho důstojníka sovětské armády v září 1989 na Arbatu v Moskvě, když se mě ptal, zda slyšené verše jsou kontrarevoluční. Dal jsem mu za pravdu a on to vyslechl s potěšením, že to má potvrzeno i od občana z Československa! Rozuměl tomu tak, že „kontrarevoluční“ je to, co je proti vládě a nesnesitelnému útlaku „národa“. Nebyl čas na filologii! Ale dnes je! Podle Dusa „nebezpečný je způsob myšlení, který byl vštípen celým generacím – myšlení nasáklé neúctou k jednotlivci a lidské práci, neodpovědností, nekulturností a plýtváním“. To ovšem mohu podepsat a proto jsem proti zevšeobecňujícímu pojmu antikomunismus a proti výrazu antikomunista. Je to zbytek starých ideologických sporů a dnes to jen zamořuje vážnou diskusi. Když dojdou argumenty, tak se dají nálepky. Bylo to nebezpečné v padesátých letech a je to nebezpečné dneska. A proč mě zraňuje označení antifašista? Byl to výraz shovívavého postoje k lidem, kteří bojovali proti fašismu (nacismu), ale nebyli komunisté, nepřipojili se k ilegální komunistické straně. Bylo to něco méně a nijak nevystihovalo zápas křesťanů, masarykovců, demokratů, socialistů nebo lidí, kteří prohlédli lest nacionalismu a postavili se proti zvrhlému nacionalismu (nacismu) „ve jménu vlasti“. Mnohokrát jsem to musel unést, když tak byl označován můj otec a jeho přátelé. Ty slibované facky ode mne byla jen metafora toho, jak mne všechna možná „anti“ dráždí. V té přednášce jsem řekl jen to, že Masaryk bral vážně nacionalismus, kritizoval ho a odmítal, a přece nebyl „antinacionalista“! Pojem Moniky Žárské „zlí lidé“ není dost domyšlený, podobně tak superlativ „nejzlejší“. Člověk je dějinami „smýkán“ a může propadnout lecčemu a nelze to vždy hodnotit jenom eticky. Vždyť se ani naši otcové neubránili vždy pokušení a hrozbě nacionalismu! A mysleli si třeba, že je to jen vyhraněné vlastenectví nebo snad i odpovědný vztah k národu! Byli snad proto zlí nebo „nejzlejší“?
Číslo