Uspořádal Karl Josef Kuschel, München 1986, Vyšehrad 1995
Setkáváme se s autory nejrozmanitější ražby. Nenajdeme mezi nimi letničně nebo fundamentalisticky orientované. Šíře autorů nemusí hned znamenat bezbřehost či zmatenost. Pouze jde o pokus uvést do rozhovoru konfesně rozmanité badatele. KarlJosef Kuschel nezařadil do sborníku myslitele konzervující staletími posvěcené myšlenkové proudy – neoaristoteliky v novotomistickém rouchu, popř. neoplatoniky s religionistickou výzbrojí. Nabízí nám příspěvky křesťanských osobností, které rozpoznaly nutnost dialogu s moderními mysliteli a metodology. Někteří autoři dokonce vedou rozhovor napříč konfesemi. Ke slovu jsou přizváni i zástupci jiných náboženství. Výsledná antologie neusiluje o syntézu za každou cenu. Ponechává jednotlivým osobnostem jejich jedinečnost pohledu. Na čtenáři je, aby z každého příspěvku zaslechl onen specifický tón, který sice může znít disonantně právě proto, že zaznívá v rámci této antologie – nicméně zůstává závažným pokusem o vyjádření jedinečného pohledu, bez něhož by naše teologické hledání možná zůstalo sebespokojeným přežvykováním náboženských banalit. V horším případě bychom byli v pokušení připojit se k sebejistým a aktivistickým fundamentalistům, kteří rádi hovoří o ortodoxii.
Pokud myslitele bude spojovat vědomí nového úkolu, budou si i nadále blízcí. V okamžiku zbytnění svých vlastních konzervačních a konfesních kvalit pod vidinou požadavku ortodoxie, dojde k rozlomu a nesnášenlivosti. Ekumenická blízkost se promění v hrabání si na vlastním písečku a pak v soutěž, čí hromada písku – na níž člověk blázen rád začne stavět – je a bude větší – a tak spasí svět od ateismu atd.
Z význačných biblistů 20. století k nám promlouvá Rudolf Bultmann. Škoda, že nebyli přizváni myslitelé jako K.H. Miskotte (rozhovor s židovstvím) či G. von Rad, který také – zejména v přednáškách vydaných ve sborníku „Gottes wirken in Izrael“ – vstoupil do rozhovoru s moderními přírodovědci a hermeneuty kultury. Obzvláště podnětný hlas G. von Rada by z této antologie bylo dobré zaslechnout, protože evangelická teologie během 20. století se z metodologického hlediska stala velmi zajímavou vědou. V jedné své větvi se věnovala velmi pozorně biblistice a „vyznávala“ právě tuto „konfesi“, překračující hranice vytýčené dogmatikou jednotlivých konfesí (Souček, Rad, Westermann, Balabán).
Nelze říci, že by pořadatelovým záměrem bylo roztavení konfesí v nějakém tavícím kotlíku, aby nám pak nabídl vydatný ekumenický „eintopf“.