I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Áronovi.
On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka.
A oni řekli: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“
(Exodus 32,3–4)
Když nebyl Bůh, byla tvorba.
Přišel Mojžíš, vrátil se, sestoupil z výšin, zničil mé dílo a všem zkazil radost. Z výtvarničení se stalo výtvoru ničení. Já zastával obrazoborectví tvorbou, vždy nové tvary hledat a staré opouštět. Na žádné formě nezůstat. Hlínu vždy rozbít a znovu se v ní vyjádřit. Však Bůh, ten tvoří i pouhou zkázou.
Chtěl jsem zobrazením býka vyjádřit touhu po Bohu, ale Áron a lid to pochopili jinak. Boha v teleti si našli a začli ho uctívat. Já chtěl mladého býčka ve stavu zániku při oběti zachytit, ale Áron zamýšlel mé dílo povýšit. Říkal jsem mu: Boha nezobrazíš, a on že prý jistě, že to bude jenom trůn Neviditelného. Ne, nebylo třeba odlívat. Nebylo třeba hladit a zaformovat. Moje tele nemělo vnady ani krásy, bylo režné, a mělo tak zůstat. Moje tele mělo výraz, řvalo po Bohu jak jelen po prameni vody.
Ó Bože, co měl jsem dělat? Co měl jsem lidu předhodit? Já nechtěl ze zlata odlívat. Zkusil jsem hliněnému býčku uříznout hlavu jako při oběti, když hlava bývá zobětována – vkládáme na hlavu živého zvířete ruce, pak je porážíme, hlava nese náš hřích, nakonec ji za táborem spálíme. Již pozdě bylo. Oni tu hliněnou hlavu našli a spolu s tělem pomocí kadlubu odlili. Jak psi na kost se seběhli. Zlatit chtěli a já poskytl možnost a zpředmětnění. Můj tvar byl venkoncem upraven, uhlazen, zneužit a znásilněn. Zmodlařen, Po čem toužili, toho dosáhli. Zlatého pak na sokl vyzdvihli. A slavili. Křepčili a zpívali. Bůh mezi námi! Hahá, prý jenom trůn! Aron mě obelstil.
Mojžíši, bratře můj, protivníče! Ty tvoříš tím, že ničíš. Chvála patří tobě a Tvůrci našemu. Zničil jsi desky Zákona a jen tak ukázals, že Zákon trvá věčně, Boží dílo zobětovals a pak přišla řada na nás a na zlatý odlitek obětiny. Nu což, já dávno už vybral jsem cestu tvorby. Tvořit a ničit. Tvořit a nechat se ničit. Kladu tedy své dílo a s ním i sebe na oltář – na pranýř.
Po právu budu ukamenován. Přijímám, modlář jsem. Já však vím, kdo jsem; lid neví; nic nechápe. Volal slávu teleti a stejnou slávu provolá novým deskám Zákona. Mojžíš mi řekl, že mám coby trest a pokání dva kameny nahrubo otesat. A úlomky pod údery železa vzniklé vystačí prý na moje ukamenování. Moje je ukamenování. Jen moje. Tvůrčí čin. A Áron ať první hodí kamenem!