(povídka)
Kdo z nás by pochyboval, že úkolem a smyslem sboru hasičů je boj proti požárům!
A pak nastala potopa. Přišla doba, kdy jako mor šířila se nákaza, že prý hasičům už odzvonilo, neboť otázka požárů byla již uspokojivě vyřešena a my pokročili natolik, že s hašením jsme jednou provždy a definitivně skoncovali.
Jednoho odpoledne seděl Adam v zahradní restauraci a ochutnával plody země. Slunce právě svítilo, vzduch voněl a půllitry zvonily v lahodně tupé harmonii, když se počal vážný rozhovor se zeleným otrokářem.
– Jste člověk?, ptal se Adam s účastí, která dojímala.
– Pravděpodobně ano, zamyslel se otrokář, zatímco jeho prsty bubnovaly po desce stolu. Ano, jsem člověk stále více, neboť procitám ze tmy do světla. Mé nohy jsou pevně rozkročené, mé oči doširoka otevřené. Má mysl stále jasnější, můj kondom stále plnější.
– Jakže, podivil se Adam, a co vaši otroci?