(povídka)
Kdo z nás by pochyboval, že úkolem a smyslem sboru hasičů je boj proti požárům!
A pak nastala potopa. Přišla doba, kdy jako mor šířila se nákaza, že prý hasičům už odzvonilo, neboť otázka požárů byla již uspokojivě vyřešena a my pokročili natolik, že s hašením jsme jednou provždy a definitivně skoncovali.
Podivný a smutný byl to čas, kdy hasiči určení k postupnému zániku uchylovali se do svých zbrojnic, čistili vzácné stříkačky, promázavali převody a vždy znovu čekali na potupný souhlas k výjezdu. Rozumí se samo sebou, že požáry zatím nijak neustávaly, naopak – požárů velmi přibývalo. Jen k nemnohým směli však hasiči vyjet a skutečně hasit. Nebylo nikoho, kdo by se potopě postavil – kdo se postavil, ten se utopil.
Za těchto okolností začal sbor hasičů chřadnout. Někteří odevzdali stejnokroje, jiní přestali platit příspěvky, a co bylo nejhorší – mnoho a mnoho bylo těch, kdo opustili zbrojnice, obloukem se vyhýbali stříkačkám a svou hasičskou minulost začali tajit.
Ti, kteří navzdory době zůstávali a zbrojnice se jim staly druhým domovem, nebyli jednotni. Našli se takoví, kteří tvrdili, že potopa se nedá odvrátit a že je vlastně dobrá. My, hasiči, musíme přehodnotit své tisícileté myšlení, musíme se s potopou naučit spolupracovat, neboť milí přátelé, nemůžete popřít, že potopa hasí požáry. Mnohým se nad touto řečí zvedl žaludek a opustili zbrojnice navždy. Šli hasit po svých. Více však bylo těch, kteří této řeči naslouchali s porozuměním. Ano, nemůžete popřít, že potopa hasí požáry. A učili se s potopou žít, učili se spolupracovat. Bože odpusť, někteří si ji dokonce velmi zamilovali.
Ostatní hasiči – a byla jich drtivá většina – svou lásku k potopě jen předstírali. Na veřejnosti papouškovali, že potopa hasí požáry, ale doma kleli a s ochablou nadějí čekali, kdy už smrtonosná voda konečně opadne a začne normální život.
Smutný čas trval však dlouho. Požáry s potopou ničily zemi. Hasiči plnili svou povinnost tu více, tu méně. Téměř na všechno museli mít ten prokletý souhlas k výjezdu.
Obraz sboru hasičů by však nebyl úplný, kdybychom nezmínili ty, kteří se s potopou nikdy nesmířili. Co to povídáte, že s potopou se dá dobře žít? Jsme přece hasiči! A proto: do boje! Do vin! Zachránit obyvatelstvo, riskovat zdraví, riskovat život! Nenašli však ve zbrojnicích příliš pochopení. Hazardéři, říkalo se o nich. Nakonec nám seberou i poslední stříkačky a už neuděláme vůbec nic! Požáry hořely, potopa se valila.
Nejhlubší krize v hasičském sboru však nastala, když se objevila zcela nová, dobrovolná jednotka, která začala potopě budovat hráze. Tehdy živel začal běsnit. Jak se ukázalo, k dobrovolné jednotce se přidali i někteří ze sboru. Nápor vin opřel se do zbrojnic. Náčelníci sboru podlehli tlaku a hazardérům udělili důtky. To oni nás strhávají do vin! Hazardéři nás staví do neřešitelných situací!
Dobrovolníci byli šokováni. Sbor hasičů se od nás odvrací – za to, že bojujeme proti potopě!
Byl to skutečný rozkol. Většina hasičů se dobrovolníkům raději vyhýbala. Byli nepříjemní svým zápalem a bylo nebezpečné se s nimi stýkat. Náčelníci hlásali ve zbrojnicích, že základním úkolem sboru je mít v pořádku hasicí přístroje, pečovat o svěřené stříkačky a důkladně zamačkávat nedopalky. Prevencí proti požárům! Tady uděláme víc užitečné práce než kdybychom se vrhali do vin.
Dobrovolníci se zatím rvali s potopou, až jiskry létaly. Někteří zapalovali, jiní umdlévali, postojem náčelníků vesměs pohrdali. Živel byl při síle a útočil na slabá místa.
Za této situace v hasičském sboru tisíce lidí uhořelo při požárech a tisíce lidí smetla potopa. Přes to všechno tu a tam vstoupil do sboru nový hasič, a také dobrovolníkům se s přibývajícím časem dílo dařilo čím dál lépe.
Po letech se doba přece jen začínala měnit. Potopa už zdaleka neměla tu sílu a voda postupně opadala. Hasiči se stávali stále kurážnější a dobrovolníkům už pomáhal kdekdo.
A pak jednoho roku přišel ten šťastný den, kdy díky Bohu byla práce dobrovolné jednotky korunována úspěchem. Země se probudila k životu a pod vedením nejmoudřejšího dobrovolníka potopu zlikvidovala. Smrtící viny byly pryč.
Nadšení nastalo mohutné. Všechno bude, jak má být! Co potopa zničila, postavíme znovu! Sbor hasičů jásal též. Budeme hasit všude, kde hoři! Bez stupidních souhlasů k výjezdu!
Ale pozor. Požáry už dávno hořely přímo ve zbrojnicích.,Pár zoufalců, kteří i teď tvrdili, že potopa nebyla tak strašná, naštěstí už nikdo nebral vážně. Přihodila se však sboru hasičů věc velmi nešťastná: všichni velmi rádi a rychle zapomněli, že potopě hráze nestavěli. Ano, scházeli se ve zbrojnicích, čistili stříkačky, měli v pořádku hasicí přístroje a pečlivě zamačkávali nedopalky. Předešli nejednomu ohni, leckterý požár uhasili, mnohého člověka zachránili z plamenů – pokud obdrželi souhlas k výjezdu. To všechno platí a nebylo to zbytečné. Díky za to. Ale potopě hráze nestavěli.
Ještě to nepochopili a už to zapomněli. Z nedopalků si vystavěli pomník. Hrdinové s čistou stříkačkou a požárem ve vlastní duši. My přece za nic nemůžeme! My žádnou vinu neneseme! A když ano, tak ne větší než kdokoli jiný! Však mě si taky jednou, che, che, předvolali, že jsem nebezpečný! A co myslíte, oni ti dobrovolníci taky byli všelijací!
Mladá generace hasičů, za potopy vyrostlá, vnímá toto pokrytectví s úzkostí a hrůzou. Co uhasí hasič, který nechce vidět, že mu plameny olizují srdce?
Zatím to mladé ještě trápí. Stane-li se však víckrát, že jim novopečení hrdinové na jejich trápení veřejně odvětí, aby drželi hubu, pak lze očekávat, že se mladí odeberou do horských údolí a zbytek svého krátkého života stráví vyprošťováním mrtvol – obětí laviny. Laviny, která se valí do světa ze zbrojnic bývalých hasičů, statných to junáků.