Největší radost jsem udělal PhDr Anně Masarykové, když jsem k ní přivedl chodovského presbytera, elektrárenského dělníka V. Kovaříčka, který se na ni obrátil s celou řadou kvalifikovaných dotazů týkajících se jejích velkých publikací o Antonínu Hudečkovi, Josefu Mařatkovi, Antonínu i Janu Slavíčkovi a v řeči se zmínil o jejím obsáhlém díle „České sochařství 19. a 20. století“. Debatovali pak o Janu Preislerovi.
Dr Masaryková mi později řekla, že jí host udělal radost, že ji návštěvníci většinou trápí otázkami, podobně jako její mladší sestru Herbertu, co by dělal (nebo říkal) jejich dědeček T. G. Masaryk. „Pan Kovaříček se mne ptal na to, čemu rozumím a čím jsem se zabývala celý život.“ Že je mistr v elektrárenském provozu, mi zprvu nevěřila. Řekl jsem, že je v Chodově presbyterem evangelického sboru a celý život se vzdělává. „To leda,“ řekla, poněvadž si vážila toho, že evangelíci, k nimž se hlásila (bylo to patrné i z oznámení o jejím úmrtí 18. 3. 1996 v Praze), jsou kulturní lidé a nad jiné ctila Jana Dusa (1903) a jeho manželku Jarmilu.
Dne 13. 9. 1987 jsem ji slyšel na lánském hřbitově. Děkovala za účast účastníkům po letech opět velké otevřené slavnosti u hrobu T. G. Masaryka, a také podala zprávu o „rodině“, o své sestře Herbertě, o své neteři Dr Charlottě Kotíkové a prasynovcích Tomáši a Janovi v Americe. Pak se s nečekanou samozřejmostí zúčastnila rizikového zakládání obnovené Masarykovy společnosti v roce 1988 a leccos vyprávěla z toho, o čem mluvila i na masarykovské konferenci v Londýně 1986.
Byla to historička umění. Narodila se 3. dubna 1911 v Praze jako dcera Herberta Masaryka a Míly Slavíčkové-Masarykové. Byla žačka i Josefa Pekaře. Od roku 1945 až do důchodu pracovala v Národní galerii. Po obnovení Masarykovy společnosti pracovala v jejím výboru a stala se místopředsedkyní kuratoria Ústavu TGM. Na své přátele působila jedinečným lidským kouzlem, humorem, životní moudrostí a zakotvením v kultuře prodchnuté evangelijním kvasem.