Děkuji Johaně M. Vorlové za to, jak citlivě dokázala doprovázet Rút a Noemi na jejich společné cestě a jak otevírá skryté a inspirativní rozměry jejich vztahu. Tváří v tvář konkrétním posluchačům na Prague Pride bylo na místě ptát se, jaké možnosti text nabízí právě jim, a soustředit se na hluboce oddaný solidární vztah. Mne toto užití textu inspirovalo ještě k následujícím poznámkám. Chci se na příběh podívat v jiné, ale související perspektivě a všimnout si proměny vztahu většiny k menšině, která byla druhdy vylučovaná samotnou autoritou svatých Písem.
Právě v této souvislosti stojí za pozornost, že Rút se sice v Betlémě představuje jako „cizinka“ (2,10), ale sami betlémští domorodci (2,2.6; 4,5.10), popř. sám vypravěč (2,21) jí neřeknou jinak než „ta Moabka“. Bezpochyby nám má vytanout kontext, v němž jsou Moabci odmítáni jako nepřijatelní pohané, kteří uprostřed Izraele nemají mít místo „ani v desátém pokolení“ (Dt 23,4), neboť bránili cestě do zaslíbené země a Moabky účinně sváděly syny Izraele k Bálovi (Nu 25). Před takovými cizinkami a především sňatkem s nimi varovali horliví strážci čistoty Izraele Ezdráš (9–10) a Malachiáš (2,11).
Kniha zvaná Rút je přitom příběh komponovaný právě jako odpověď na „teologii“, která chce čistotu víry zajistit čímsi jako čistota rasy a která se navíc může v případě této Moabky odvolat nejen na zákaz z Dt nebo varování z Nu 25, ale i na příběh o skrz naskrz pohanském způsobu, jímž byl Moáb, praotec oněch „z otce zplozených“ počat. (Gn 19)
Jenže od zdůrazňování čistoty duchovně-nacionální bývá jen krok k předsudečnému povýšenectví nad těmi, kdo nejsou z naší duchovní stáje, k uzavřenosti, v níž se daří duchovní malosti, trapným kulturním válkám, úzkoprsosti a nakonec k duchovní degeneraci.
Možná, že právě tohle je kontext (nebo hrozba?), s nimiž se nakonec vypravěč vyrovnává především. A tak na něj reaguje příběhem moabské pohanky, která svou abrahamovskou odvahou, s níž opouští vlastní příbuznost a domovinu, a také svým přístupem k utrpení, vdovské osamělosti i sociálním příkazům Tóry osvědčuje to nejryzejší z izraelské duchovní i životní orientace. A tím vším mj. překonává i bariéry, za nimiž se vyděluje Boží lid – třeba od tzv. „zavrženíhodných“ Moabců. Tak Rút svou odvážnou vírou a iniciativností umožňuje těm „uvnitř“, aby se otevřeli všem, kdo s důvěrou, že Hospodin je zdrojem „chleba“, životodárného milosrdenství, a že právě on představuje budoucnost pro ty, kdo zůstali bez perspektivy, vykračují na cestu vyznačenou abrahamovskými milníky jako je ono vyznání „tvůj Bůh bude i mým Bohem.“ Až nakonec i domácí víry, především zahořklou Noemi, ponořenou do své prokletosti, a potom i horlivě zbožného Boaze ponoukne, aby překročili zaběhané duchovní obzory a chopili se s vírou prostoru, který otevírá neustávající milosrdenství Hospodinovo.
Máme tu před sebou cosi jako proměňující se biblický oblouk – tedy oblouk od vylučující zápovědi k plnému přijetí doposud odmítaných. Takový oblouk přitom nepředstavuje jen příběh Rút. Podobně jsou na tom např. kleštěnci – eunuchové, jimž byl autoritou Tóry zapovězen přístup do Hospodinova shromáždění (hned vedle Moabců, Dt 23,2!), aby ovšem v prorockých knihách uslyšeli pozvání, že v lidu Božím mají své místo (Iz 56), a v příběhu Skutků apoštolských se dočkali plnohodnotného přijetí (Sk 8), protože teď už jim „nic nebrání“.
A podle Marka podobný proces od odmítání k otevřenosti prodělává i sám Ježíš při setkání s Helénkou, jejíž původ v krajině syrofenické představuje původ víc než podezřelý (Mk 7). Sám mám přitom za to, že Ježíšova deklasující reakce na ženinu prosbu „nesluší se vzít chléb dětem a hodit ho psům“ (Mk 7,27) je spíše odrazem sporů mezi „pohano-foby“ a „vítači“ v prvotní církvi. Těm prvním musela znít Ježíšova prvotní reakce, vykazující pohance místo mezi psy dole pod stolem, jako rajská hudba… – aby vzápětí dostali studenou sprchu. Jak ze slov, jimiž ona Helénka na Ježíšovo tradicionalistické odmítání reaguje, tak z Ježíšovy konečné přejné odpovědi. Evangelista Matouš navíc právě tuhle linii umocní, když onu odmítanou prosebnici označí jako „Kananejku“ (Mt 15,22) a propojí tak evangelijní příběh s motivy biblické Támar (Gn 38). Tedy té, které upíral Onan potomstvo, a ona se ho musela domoci odvážnou léčkou nastrojenou samotném praotci Judovi.
A právě Perese, který se narodil Támar, najdeme v rodokmenu Boaze. Toho zastánce, který se nezachová jako kdysi Onan, ani jako onen anonymní zastánce, jenž byl vůči Rút a Noemi povinován jako první. Zastánce Boaz svým zastáním otevřel budoucnost pro Rút a Noemi navzdor pochybnostem či odporu, který jejich přístup mohl u někoho vyvolávat.
A tak se mohou rodit další generace, a mesiášská budoucnost se otevírá i těm, jimž byla předtím zapovězena. Nakonec, kdo to připsal (nejen) Rút do seznamu, když opisoval pokolení od Perese po Davida do rodopisu našeho Pána? Zdráva buď Rút, požehnaná ty mezi ženami i knihami Písem, a požehnaný plod i tvého života, náš Zastánce a Vykupitel!