aneb o několika souvislostech jednoho biblického soudružství
Příběh z dávných časů?
Nenechme se mást historizujícím zařazením knihy Rut za Soudce v křesťanské bibli. Vypravěč příběhu knihy Rut naznačuje, že od doby vyprávěného má značný odstup. V úvodu umísťuje příběh Rut do doby soudců (1,1), „před mnoha věky,“ vysvětluje, „platilo svědectví o stvrzení obchodu“ (4,7) a končí výčtem pokolení od Perese po Davida, přičemž se těžko ubránit dojmu, že i sám David představuje pro vypravěče a jeho současníky odbytou historii. Co ten decentní, přitom však zřetelně naznačený odstup znamená? Chce se vyjádřit ke své současnosti – ale nemíní to udělat přímo, konfrontačně, jako např. proroci. Buď se necítí zmocněn, aby začal „toto praví Hospodin“, anebo spřádá své vyprávění v době, o níž se má za to, že už živý hlas proroků umlkl. Však podle židovského členění TeNaKu nenajdeme knihu Rut v Prorocích, ale ve Spisech. Vícero signálů napovídá, abychom ten příběh zkusili číst tak, že na dávnověkém půdorysu vede polemiku s důrazy a postoji, které mu z nějakého důvodu nesedí nebo se jich skoro hrozí.
Příběh Rut nebo Noemi?
Rút je nádherná postava. V jejím jménu/roli a její oddanosti Noemi proznívá biblické „bližní“ (hebr. „rea“) tak intenzivně, že si říká o ještě intenzivnější překlad („bližnější“) – a rehabilituje nám tak komunisty totálně vyprázdněný pojem soudruh – v tom smyslu, jak ho používá např. Jaroslav Šimsa, když vzpomíná na ty, kdo uměli projevit trvalé a vskutku nezištné přátelství. Tahle biblická sou-družka se nenechá odradit bezperspektivním údělem své ovdovělé tchyně, skládá slib nezištného přátelství, solidarita ji vede k překročení konvenčních hranic mezi rozdílnými náboženskými světy a přivádí ji do Betléma. Tady se činorodě chopí sociálních ustanovení Tóry, vysvobodí tchyni i sebe z hrozby smrti hladem. Načež uposlechne přikázání své tchyně a noční intrikou (která napínavě sleduje hranu mezi požehnanou odvahou víry a moabsky incestním prosazováním vlastního životního zájmu, srvn Gn 19,32nn) přesvědčí sedláka Boaze, aby se projevil jako její zastánce. Porodí mu Obeda – Služebníka (Hospodinova) a stane se prabábou pomazaného Davida.
Vypreparujeme-li samotný její příběh, je až podezřele přímočarý. Počáteční vykročení bezpochyby nese rysy abrahamovského exodu, ale dál už jde všechno jak na drátkách. Možné očekávání (co by mohla posbírat poli i ulovit ve stohu) je vždy naplněno až po okraj, ba ještě víc. Osekaný o kontexty svádí příběh samotné Rut k podezření, zda nemáme co do činění s barvotiskovou propagandou hospodinovské víry, ať už pro domácí nebo hosty. Ale její příběh nechce a ani nemůže fungovat sám o sobě. Rut by nebyla Rut bez Noemi. Vždyť skutečnou soudružkou se člověk stane, až když má komu své sou-družství projevit.
Samotá Noemi
je naopak postava jobovská. Odvedená manželem a syny do exilu, přichází o všechny. Zůstává bez záštity. A i když ji zvedlo na nohy „vánoční evangelium“, že Hospodin „navštívil svůj lid“ (což nám ČEP úspěšně zatajuje) a že v Betlémě, Domě chleba je zas chleba dost, přece si připadá jak prokletá.
Její nářek nese rysy jobovské. Nářkem „má hořkost je větší než vaše“ (1,11) umlčuje projevovanou solidaritu svých snach – spoluvdov. A po příchodu do Betléma tomu dá vyznít ještě beznadějněji: „To Všemohoucí mne naplnil hořkostí. Hospodin je svědkem proti mně!“ (1,20n) Jako bychom slyšeli Jobovo „lká ze mne hořkost mé duše“ (Jb 7,11). Tak jako on nevidí ani Noemi po všech svých ztrátách – se syny přišla i o nárok na dědictví – žádnou budoucnost. „K čemu dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost,“ ptá se Job (3,20) a Noemi mu přizvukuje: „K jaké budoucnosti se mnou dojdete, mé dcery?“ „K čemu mne dál nazývat Rozkošná, když je proti mně Hospodin?“
Neříkejte mi Noemi, Potěšení (jež jako nevěsta nepředstavovala jen pro svého manžela, ale vzhledem k jeho jménu – Elímelek, Můj Bůh je král – i pro samotného Boha), říkejte mi Mara, Hořkostí prolezlá, vylévá si srdce po příchodu do Betléma. A z onoho „říkejte mi Hořká“ mluví přesvědčení: nechutně zhořkla samému Bohu Izraele. Když se opakovaně vyznává z hořkého vyústění svého životního údělu, zní jí jako nejsrozumitelnější vysvětlení prorokovo „Což sis to nezpůsobila sama? … Uznej a pohleď, jak je to zlé a hořké, že opouštíš Hospodina.“ Prorocká výčitka souzní s Noemi tím víc, že tu Jeremiáš oslovuje Boží lid v ženském rodě: „Opustilas Hospodina, svého Boha.“ (Jr 2,17nn).
Hořké konce jsou – v určité chvíli! – podle proroků důsledkem nevěry nevěsty Hospodinovy, důsledkem zcestí Božího lidu. Tohle se měl naučit vysvobozený Izrael hned na první zastávce na cestě vysvobození, když došli k „Hořké vodě“: Nebudete-li se ubírat podle směrovek mých přikázání, skončíte hořce. (Ex 15,23) Ovšem ani Tóra ani Proroci (kam kniha Soudců s mnohým varováním tohoto typu patří) to nevěrnému Izraeli ani nevěrné církvi neříkají proto, abychom jejich slova mechanicky vztáhli na jakékoli lidské neštěstí. Když dává vypravěč tohoto příběhu zaznít onomu hořkému žalmu Noemi, jako by přitom pohlédl na takové ty náboženské všeználky s nevyřčenou, ale zřetelnou otázkou: Slyšeli jste Noemi? Zas chcete zvednout prst a říkat to své „to není jen tak, co tuhle nešťastnici potkalo“?
Komu může znít hořké krédo zahořklé vdovy jako zadostiučinění? Snad jen těm, kdo si zmechanizovali některý ze zmiňovaných rysů Tóry a proroků (třeba zrovna zmiňovanou knihu Soudců), a především zapomněli, že to není návod, nač usuzovat při pohledu na cizí neštěstí. Místo toho se řídí rovnicí: Jsi nevěrný – tedy, zhořkne ti život! Potkal tě hořký osud? Jsi tedy nevěrný. Nevěrná. Jak žena, co potají zahýbala žárlivému manželovi. (Nu 5,18nn)
Opravdu věříte na takového Boha a takový mechanismus hříchu a trestu?, jako by se nás, nikoli jen na okraj, ptal vypravěč. To už té beznadějné nešťastnici nezbývá, než Hospodina navěky pokládat za protivníka? To se má Betlém stát pro takové hořké konce potvrzením jejich údělu? Nebo tu mohou a mají uslyšet jinou odpověď?
Evangelium pro zahořklé zazní,
ovšem Noemi ho nepřináší nikdo jiný, než ta soudružka s čistokrevným pohanským rodokmenem. To Rut projeví nečekaný čich na betlémské dary nového života i na životodárnost příkazů samotné Tóry. „Kamkoli půjdeš, půjdu i já, lid tvůj – lid můj a Bůh tvůj – Bůh můj. Kdekoli umřeš – umřu i já,“ oddaně vyznávala své krédo Rut. Ale její betlémské kroky vede zároveň přesvědčení – „tvůj Bůh“ není Bohem, který potvrzuje bezvýchodnou perspektivu. Rut sází na to, že v Betlémě milosrdenství platí víc než zavržení, sama se vydá paběrkovat, a když donese éfu ječmene (vždyť i duté míry mají dosvědčovat obsažnost milosrdenství), pohne to k užaslému díkuvzdání i tu přesvědčenou teoložku hořkosti Noemi: „Požehnaný Hospodin, že neustal ve svém milosrdenství!“ (2,20) Tak přátelství Rút proměnilo Noemin vztah k Hospodinu a vymanilo ji i ze zahleděnosti do vlastního hořkého údělu. A Rut, která od Noemi slyšela „K čemu, za čím byste se ubíraly se mnou do Betléma? Vždyť mne čeká totálně provařená štace!“ najednou slyší, jak Noemi plánuje: „Musím ti najít odpočinutí, podíl na cíli, k němuž je zaslíbená země určena. Půjdeš v noci za Boazem…“
Výkupčí
„…a připomeneš mu, že je náš zastánce.“ Jakou roli tu v příběhu zastánce hraje? Svitek Rut nemluví výslovně o velikých skutcích Hospodinových, ovšem na ty skutky odkazuje zásadní zvěstný titul – Vykupitel, Zastánce („goel“). A tuto teologii zpřítomňuje právě institut zastánce, neboli „výkupčího“. Když se nám Hospodin stal Bohem, vyznává Izrael, ujal se naší totálně beznadějné bezvýchodné záležitosti. Vysvobodil nás z Egypta. Vykoupil nás z otroctví. A tak se nyní konkrétních bezvýchodných případů z příbuzenstva má ujmout zastánce (Lv 25), který bude vykupovat majetky i osudy propadlé do dluhových pastí i životní bezvýchodnosti. Aby bylo jasné, na cestě k Božímu cíli, k odpočinutí, už nikdo nezůstane bez zastánce.
Institut výkupčího bezprostředně spojuje rovinu duchovní a sociální, „slavnostní“ zvěst o skutcích Hospodinových s úzkostmi a sevřením, jak je přináší tíseň všedního žití: zadlužení, zchudnutí nebo ztráta živitele a s tím spojená ztráta životní perspektivy.
Ta Moabka
Jen co se Rut objeví v Betlémě, neřeknou jí ovšem místní ani vypravěč jinak než „ta Moabka“ (2,6). Cizinka, pohanka se zvlášť odpudivým a nebezpečným rodokmenem. Praotec Moab, to je přece ten, co si ho pořídila starší z Lotových dcer, když opila otce a „ležela s ním“: Z otce zplozený, či S otcem vyleželý. Moabky podle Tóry účinně sváděly syny Izraele k Bálovi (Nu 25) Před takovými cizinkami a především sňatkem s nimi varovali horliví strážci čistoty Izraele Ezdráš (9–10) a Malachiáš (2,11).
Jenže od zdůrazňování čistoty duchovně-nacionální bývá jen krok k předsudečnému povýšenectví nad těmi, kdo nejsou z naší duchovní stáje, k uzavřenosti, v níž se daří duchovní malosti, úzkoprsosti a nakonec k duchovní degeneraci. Možná, že právě tohle je současnost, s níž se vypravěč vyrovnává především. A tak provokuje, oč nenápadněji, o to s inteligentnějším vhledem. Provokuje příběhem moabské pohanky, která svým přístupem k utrpení, osamělosti i příkazům Tóry, i svou odvahou, s níž opouští svou příbuznost a domovinu, osvědčuje to nejryzejší z izraelské duchovní i životní orientace. Až nakonec i domácí, nejprve Noemi, potom Boaze (Horlivě zbožného) ponoukne, aby překročili konvenční obzory, v nichž uvízli, a chopili se s vírou prostoru, který otevírá chesed, neustávající milosrdenství Hospodinovo.
Aby se z nás nestal Dům u vyzutého
Když se Bóaz rozhodne vykoupit dědictví po zemřelém manželu Noemi, vede o tom veřejné jednání se zastáncem/výkupčím, který má z titulu příbuzentví nárok a odpovědnost přednější. Onen „první výkupčí“ však z dědictví po Elímelekovi stojí jen o pole a ve chvíli, kdy slyší, že by se spolu s ním měl ujmout i Rut, zhrozí se: „To bych zahladil své vlastní dědictví!“
Proč nechce pojmout Rut za ženu a zplodit s ní zesnulému příbuznému potomky a dědice? Signálem je tu ona hrozba zahlazení. První výkupčí se drží varování, ať se Izrael nepřizpůsobí pohanům, jinak bude jeho dědictví zahlazeno (bohatě v v Dt a Sd, srvn. jen Dt 31,29; 32,5). Takový Ezdráš by z něj měl asi radost, ale vypravěč knihy Rut potřebuje ještě na cosi upozornit. Poučuje své posluchače o jakémsi pradávném zvyku, podle nějž při uzavírání prodeje zul prodávající na svědectví stvrzené smlouvy svůj střevíc. Jenže ať listujete Písmem dopředu či dozadu, nenajdete jedinou zmínku o obchodní transakci takto stvrzené. Na co ta zouvaná bota odkazuje? Znalce Deuteronomia bezpochyby na příkaz Tóry, jak se vypořádat s „takyzastáncem“, který se odmítne ujmout vdovy po zemřelém a zplodit mu potomka. (Dt 25,5) Na takové případy Tóra pamatuje příkazem vyzout takovému chytrákovi střevíc, naplivat mu do tváře a jeho dědictví navěky označit přezdívkou „Dům u vyzutého“. (Dt 25,5) Dům toho, jehož rod sice trvá, ale za tu cenu, že vymazal z Božího lidu rod toho, jehož se měl zastat a nezastal, a tak udělal hanbu milosrdenství Vykupitele Izraele.
Když přišlo na lámání chleba, ukázal se první výkupčí jako sobec, jemuž je bližší košile vlastních náboženských jistot. Alibisticky se schová za „deuteronomistickou teologii“ a jeho předsudky mu brání rozpoznat, jak skvělou ženu statečnou by mohl pojmout. Podle vypravěče by si zasloužil, aby podle starodávného ustanovení přišla jeho ovdovělá švagrová Noemi, zula mu botu a naplivala do tváře. Před touhle ostudou ho zachránil Boaz, když osiřelé dědictví i s Rut vykoupil. Otázku, zda přitom hrály roli duchovní geny po prabábě Támar, ponechme pro tuto chvíli stranou.
Výkupčí, který pohrdl Rut, přitom nenese jméno – v příběhu, kde jsou jinak skrze jména přidělovány velice promyšleně role. Taková bezejmennost vytváří v určitých momentech biblického vyprávění prostor, abychom se v té postavě našli sami. Varuje před falešně pojatým úsilím o čistotu a oddělenost; před tím, aby se z lidu víry stalo společenství, jemuž jsou dary zaslíbené země vhodné leda k tomu, aby si uprostřed nich hledělo jen úzkoprse jen svých zájmů a písečku. Varuje před hanbou, kterou působí degenerované vykupitelství svému Vykupiteli.
I z církve se lehce může stát Dům u vyzutého. Společenství, které ztratilo ponětí o provázanosti Vykoupení s vykupováním; citlivost, k čemu vlastně chtějí inspirovat ustanovení Tóry i jejího novozákonního pokračování; vnímavost vůči nouzi a nářku lidí hořkých údělů; a nakonec i sou-družství a síla chesed, toho tak překvapivě tvůrčího milosrdenství Hospodinova.
Aby se z nás nestal Dům u vyzutého, potřebujeme čas od času nějakou Rut, postavu z ciziny, pohanku s čichem na sílu Hospodinova milosrdenství a perspektivnost jeho vykoupení. Nakonec, kdo to pak připsal (nejen) Rut do seznamu, když opisoval pokolení od Perese po Davida do rodopisu našeho Pána? Zdráva buď Rut, požehnaná ty mezi ženami i knihami Písem, a požehnaný plod i tvého života, náš Vykupitel!