PKP 06: Kazatel 1 v překladu Milana Balabána
Starozákonní mudřec zvaný Kohelet (Svolavatel, možná Svolavatelka, totiž Moudrost), působící v Jeruzalémě nebo spíš v Alexandrii a navazující na populární, ale ne příliš významné filosofy působící na trzích a v ulicích, byl realista zúročující životní skepsi jako užitečné, nematoucí poznání. Svůj traktát zahajuje suchým, možná drsným konstatováním, které zní v hebrejštině takto:
havél haválím ámar kohelet havél haválím ha-kol hável
To je jako podivná blábolivá hudba nebo jako když jíme něco suchého a skřípe nám to mezi zuby:
h-v-l
h-v-l (m)
a-m-r
k-h-l
h-v-l
h-v-l(m)
h-k-l
h-v-l.
„H“ podivně hučí, nebo spíš huhňá: „zlou to předeš nit“. Ale to zlé je odbarveno do k nudě tlačící konvenčnosti. H-v-l je blábol. „L“ zde nezní příjemně (připomíná lajil = noc). „K“ je (vzhledem k „h“) vyostření.
Ještě větší ostrost představuje ostré „k“: q. H-k-l sem pouští trochu svitu, zní tu k-h-l, káhál = společenství.
Kohelet nám do toho suchopáru, s doprovodem lakonického „m“ strká náš čumák, vždyť se podobáme „hovadům“ (Kaz 3,19).
Souhlásky naznačují, že jde o něco nejedlého, co není sladké ani hořké. Život, ohlašují samohlásky, je možná krátký, možná i dlouhý, ale žádnou větší slast nepocítíš:
a-é
a-a-í
á-a
o-e-e
a-é
a-a-í
a-o
á-e
Krátké „a“ se míchá s dlouhým „á“, „a-a-í“ znamená klidné rozbíjení hliněné nádoby.
Jak napodobit tu trávu a její vadnutí, ten záprsk prsknutí.
ČEP: Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel,/ pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.
Přestože kralické „marnost“ není pro dnešního člověka adekvátní (pomíjivost nemusí být marná), tlumočili to kraličtí mistrně: „marnost“ je kratší a údernější než pomíjivost a souhra „m-r-n“ s oním ostrým „r“ je vynikající:
Marnost nad marnostmi, řekl kazatel,/
marnost nad marnostmi, a všechno marnost.
Kazatel s malým „k“ je působivější a věcně správnější než Kazatel, tedy s velkým „K“.
Mé návrhy:
„Van závanů, tak svolavatel dí, / závanů van, vše je jen van.“
„Pára a opar, tvrdí hlasatel, / opar a pára, ach, pára vše.“
„Třtina a sítí, říká křtitel par, / sítí a třtina a nic než sítin van.“
„Jen tráva, jen vzdech, tak volá, jenž nás svolává/,
jen dech jak vzdech, na všem je suchý mech,“
Velmi volně:
„Jen truchlé zvuky hran, tak troubí trubač z bran,/ pouhá hra hran, svět je nám odebrán.“
Roztřískla?
Překlad Marka 14,3–9 od Jana A. Dusa (Pt 4/07) je dramatický. Ale přece jen znění, že ta dobrá žena tu nádobku roztřískla, je přepjaté. Navozuje rozbíjení talířů a dalších hodnot v němém filmu nebo ve „srandičkách“ v televizi. Přece ty alabastrové nádobky měly uzounké hrdlo a bylo nutné je urazit, aby olej mohl téci silným proudem. Užité sloveso umožňuje i překlad „ulomila“ hrdlo nebo urazila. Překladatel si sice připravuje půdu k prskání hostů a je pravda, že zvukomalebnost řeckého slovesa svádí k expresivnímu vyjádření, ale „roztřískla“?
Druhá věc se týká chudých. Překlad je proti duchu evangelia více, než ono „máte s sebou“. Ježíš nerelativizuje. „A pomáhat chudým? To můžete vždycky, ale já tu pořád nebudu!“ celou scénu banalizuje. To už spíše to „máte chudé kolem sebe“ vystihuje Ježíšův důraz. Už to „mně pomohla“ navozuje „televizní“ dialog. Jaképak „pomohla“, šlo výslovně o dobrý skutek! A závěrem: pečlivější korektor by škrtl to „mě“ a nechal jen správné „mé tělo“. Ale jsou tyto novodobé překlady výborné čtivo! Jen houšť!
Jan Šimsa