Tvůrce nového kalifátu Islámský stát (IS) Abú Bakr Bagdádí patří k těm, kdo věří, že boj mezi civilizacemi se již rozproudil. Předpokládají to koneckonců i mnozí evropští a američtí žurnalisté a politici, ovlivnění Samuelem Huntingtonem a jeho teorií o střetu civilizací. Dle Bagdádího se civilizace musí střetnout a ta západní musí být zničena, aby se s konečnou platností rozšířila po celém světě nová civilizace, řízená pravověrnou elitou věřících. Do Evropy má dorazit nejpozději do pěti let. Střet začíná očisťováním islámských zemí od vlažných a kacířských muslimů. Nejprve musí být ustaven vzorový islámský stát. Pak dojde na další země světa. Barack Obama a jeho administrativa zatím klasickou ideologii střetu civilizací s náboženským posvěcením odmítá. Ani v Sýrii a Iráku nejde vlastně o svatou válku. Válečné aktivity Abú Bakra Bagdádího nelze prý považovat za nábožensky inspirovaný džihád, ale jde o čistě mocensko-vojenskou destrukci společnosti. Dva dny po popravě amerického novináře Jamese Foleye prezident Obama vyhlásil: „Islámský stát (IS) nehovoří za žádné náboženství. Oběťmi se stávají převážně muslimové. Žádná víra neučí lidi masakrovat nevinné.“ (The Guardian, 21. 8. 2014). Američané zatím vstupují na bojiště prostřednictvím laserem navigovaných střel, aby zastavili postup IS jednotek v Iránu a IS se nerozšířil i do území ovládaného Kurdy. Zatím Američané nevstoupili do otevřené války, bránící a prosazující jejich zájmy. Zatím nevyhlásili svou osvědčenou doktrínu intervencionistické pomoci, v minulosti vícekrát vyhlášenou.
Jde nebo nejde o střet civilizací?
Hledíme-li na válečná bojiště na Ukrajině, jistě jde o střet dvou sekulárních civilizací. Sekulární rozměr ruské agrese je zřejmý. Rusové nepřicházejí s novou strategií. Volné navázání na starověkou ideologii římské mocenské expanze se v Evropě dostává ke slovu již po sto a prvé. Zpočátku nás agrese překvapila, protože jsme si již zvykli na doktrínu kolektivní obrany. Expanze Evropy nebyla už pár desítek let na pořadu dne, pouze intervencionistický zásah do vlastního těla Evropy (bombardování Jugoslávie, březen – červen 1999) je možné brát jako přípravu na rozšíření EU. Hledíme-li na bojiště v Sýrii, Iráku či Nigérii (Boko haram), odpověď se komplikuje. Někteří vyčítají Obamovi váhavost a nerozhodnost. Ale i Evropa odmítá posílat do zmíněných oblastí vojenské jednotky a posílá zbraně a humanitární pomoc (září 2014). Evropa se stále drží doktríny prevence války a tlaku hospodářských sankcí. Spoléhá na platnost politických a hospodářských smluv, které ji znovuustavily, jako úmluva o společné zahraniční, bezpečnostní i hospodářské strategii (Maastricht 1992). Ani nyní nedošlo ke změně, protože Aliance NATO se v Newportu (2014) znovu domluvila na strategii kolektivní obrany – a to skutečně není málo. Je to první krok k mírovému řešení. Evropa po II. světové válce se po staletích rozhoupala k nové strategii – z válečných soupeřů se stali hospodářsko-političtí spoluhráči. Evropští představitelé zpřetrhali ideologické nitky tradiční ideologie evropské expanze.
Rozpínavost a expanze byla vleklou evropskou nemocí,
kterou ve 20. století zkritizoval T. G. Masaryk ve spise Nová Evropa, kterou psal ještě za války pro české legionáře a válečné spojence. Poukázal na pangermanistický motor I. světové války, který byl nastartován již několik desítek let, a na válečná bojiště se rozjel teprve roku 1914. Příčinou války nebylo sedm kulí v Sarajevu. Ideologové a mnozí němečtí občané stěhující se balkánským směrem a dále, zdůvodňovali svou migraci a pozdější expanzi vybudováním nového světového řádu. Leninův export marxismu do carského Ruska byl také legitimizován propagandou o vytváření nové spravedlivé společnosti. To hlásali Trockij i Stalin, a konečně i Brežněv, když vojenskou operací usiloval o zásadní přestrukturování Afghánistánu (1979, ale podobně již v roce 1929 za Stalina). Císař Hirohito při svém odstoupení v srpnu 1945 vyhlásil, že Japonsko vyhlásilo válku Americe a Velké Británii, aby uchránilo svou suverenitu a zachovalo stabilitu ve Východní Asii, proto museli Japonci vtrhnout nejprve do severní Číny a později přepadli Pearl Harbor (7. 12. 1941). Velký a vlivný myslitel Martin Heidegger zaznamenal povážlivý výkyv ze své filosofické soudnosti a zcela pomýleně podpořil německou „ záchrannou“ akci, aby se předešlo nebezpečí světového zatmění za hranicemi Německa. Německá akce se měla stát obranou nejvyšších možností lidské existence, kterou formulovali již řečtí myslitelé. Historickým posláním Německa byla záchrana světa od znicotnění, které se podle něj již začalo uskutečňovat skrze „indiferentní masy“ v USA a v Rusku. Svou vizi německé expanze vyjádřil v „Úvodu do metafyziky“ v roce 1935, aby legitimoval nástup „nové spirituální energie“, která se rozvine pod vládou nacismu.
Sen ruských ideologů o velkém Rusku, o euroasijské civilizaci sahající od Sibiře až po Pyreneje, má své předchůdce, kteří rozvrátili celé civilizace. Ruští ideologové jedou v kolejích evropských agresorů náboženských i sekulárních – středověku i novověku.
Budování Islámského státu je jen zčásti vysvětlitelné
z náboženských důvodů. Počet bojovníků evropského původu, kteří usilují o vytvoření nového kalifátu, je alarmující. Většinou jde o frustrované mladé občany, kteří se narodili a vyrůstali v zemích Beneluxu, Anglie, Francie a Německa, téměř dva tisíce evropských radikálních džihádistů. V exkluzivních rozhovorech vypovídají, že v evropských školách, ale též jako zaměstnanci zažili občanskou druhořadost a pocit bezvýchodnosti. Islámští náboženští představitelé v Evropě prý ve věcech víry zvlažněli, a proto se tak lehce smířili s občanskou i náboženskou druhořadostí.
Je ovšem otázkou, zda radikálové upozorňují na faktický krach (nebo spíše jen dočasnou krizi?) multikulturalismu západních zemí a na sílící nacionalistické tendence a politická uskupení, anebo spíše odkazují k nenaplněným očekáváním svého náboženského radikalismu, který počítá s náboženskou i právně společenskou privilegovaností, to je otázka. Odpoví na ni ti, kteří se začínají navracet z bojišť do evropských společenských struktur. Rozhodující bude, jaký životní styl budou nyní prosazovat. Co se stane horizontem jejich dalších společenských aktivit – zda vnášení neklidu a destrukce do současné společnosti anebo naopak. Rozšiřování kalifátu do Evropy se zatím jeví jako nereálné, právě díky ostražitosti státních struktur vůči navrátilcům z blízkovýchodních bojišť a výcvikových táborů a též díky strategii, kterou zaujali příslušníci Aliance v Newportu.