– snad Jiří Suchý dovolí, abych parafrázoval jeden verš jeho písně, v níž pak zpívá o dobrých kamarádech, kteří ho provázeli a kteří by měli člověka provázet jako dobré inspirační zdroje ve chvílích dobrých i méně dobrých. Někoho provázeli velmi těsně jiní muži, kteří naháněli mrazení, někdy strach a někdy hrůzu. O jejich existenci zavadí někteří novináři, čteme-li o kauzách jako je bankéř Josef Tošovský, zpěvák Jaromír Nohavica, herec Jan Kanyza a desítky dalších tváří známých z televize, pódií, časopisů. Křesťané by měli připojit i jména farářů a kněží a měli by o tom psát, protože nejde jen o tepání a očerňování. To věděli i evangelisté, když nezamlčeli docela potupnou a zahanbující skutečnost Petrova zapření. Věděl to apoštol Pavel, který zcela adresně napsal do svého listu Galatským o Barnabášově a Petrově slabosti téměř xenofobní, když odmítali přistupovat ke stolu Páně s křesťany pohanského původu. Nešlo mu o očerňování ani výsměch. Podobně nejde o očerňování a výsměch dnes. Jde přece a nebo by mělo jít o poučení, jak my lidé nepočítáme s fenoménem moci institucí a naivně jako Faust uzavíráme rozmanité nepsané závazky i psané smlouvy, které slibují úspěch nebo alespoň přežití. Jde přece o rozpoznání, že komunistický režim nezadusil vše, ale dosti často dusil, někdy škrtil a svého času i popravoval, znásilňoval, ponižoval a ničil. Nejen ve vězení, ale systematicky ponižoval v některých pracovních kolektivech. Pravidelně a důsledně tak činil během vojenské prezenční služby, která trvala celé dva roky ztraceného života. Za Husákovy normalizace skutečně nešlo o vlasteneckou povinnost, ale organizovanou šikanu, která byla naprogramována tak, aby mužstvo bylo tvárně povolné, a odneslo si potřebné návyky i do pozdějšího života.
Mám dojem, že někteří novináři dnes i přes svou investigativnost nevědí, o čem to vlastně píší. Jde přece o rozpoznání, že komunistický režim tvořil společenský rámec, v němž jsme museli žít nebo jsme z něho utekli, popř. jsme se z něho nakonec nechali vyhnat a nebylo to dobrovolné. Novinářské kauzy o známých lidech nevykreslují tehdejší atmosféru. Většinou pouze referují o tom, jak někoho režim prostřednictvím státních úředníků a pohůnků podporoval a vydíral, a dotyčný se chabě bránil nebo podléhal a spolupracoval, aniž věděl, jak z toho vybruslit se zdravou kůží. Čtenářům zpráv pak uniká, že režim sofistikovaně i docela hrubě dirigoval, křivil a učil nevážit si svého vlastního slova, učil přetvařovat, prožívat si své chvíle zoufalství v osamocení, protože komu dnes věřit? Učil zpívat, vést rozhovory tak, aby to prošlo. Učil předcházet některým typům střetů za cenu vlastního ponížení – učil vychutnávat pocit, že se vlastně dá žít, stačí se jen trochu přizpůsobit nárokům těch, kteří momentálně jsou u moci. Archívy ministerstva kultury o tom zachovaly dosti otřesných svědectví. Nejde o archivy státní bezpečnosti, jde skutečně o archivy ministerstva kultury, které obsahují autentické dopisy, návrhy dopisů, referáty věřících, kteří si od státní správy nechali radit, opravovat a znovu přepisovat to, co chtěli jako věřící říci na veřejnosti.
Zatím se ani Protestant neodváží takto psát o naší církevní minulosti. Měli bychom o ní psát, protože nebudeme-li o ní psát, přestaneme vědět, co to je totalita a co je normální, tedy dosti nedokonale fungující demokracie. Začneme považovat naši společnost za totalitní, a nevědomky tak přijmeme úhel pohledu, který je dnes vlastní ideovým dědicům totality nebo snílkům, kteří hledí s nostalgií před podivné 20. století a sní sen o starých dobrých pořádcích monarchie – třeba podunajské či nějaké jiné evropské.