Ve dnech 28.–30. 5. 1999 se v německém Mühlheimu konala konference s tématem „Světová rada církví v konfliktech studené války“. Konala se z iniciativy misijního odboru kruhu porýnských zemských církví a v dohodě s generálním sekretářem SRC dr. Konradem Raiserem. Z necelé stovky pozvaných se účastnilo asi 60. Téma vyvolalo živou diskusi, rozhovory probíhaly ve svobodné a věcné atmosféře.
Soustředím se na problematiku lidských práv a na to, jak je chápala SRC a v praxi v období studené války aplikovala. Na počátku studené války hledala SRC své místo v bipolárním světě. Na valném shromáždění v r. 1948 v Amsterodamu došlo ke sporu dvou koncepcí. „Západní“ hájil J. F. Dulles, „východní“ J. L. Hromádka. SRC zůstala v tomto sporu neutrální a pod vlivem K. Bartha volila „třetí“ cestu. Chtěla si zachovat relativní samostatnost. To jí umožnilo adresovat slova kritiky na adresu Číny v korejském konfliktu (1953) a také kritiku SSSR pro násilné potlačení maďarského povstání (1956). Za oba kritické postoje byla SRC tamními církevními grémii ostře kritizována.
Kritický přístup vůči porušování lidských práv v komunistických zemích se změnil, když r. 1961 vstoupily do SRC pravoslavné církve východního bloku. Ruská pravoslavná církev získala významné postavení v grémiích SRC a svým vlivem blokovala kritiku porušování lidských práv v této oblasti, zvláště šloli o náboženskou svobodu. To vše se dělo za pilné a snaživé podpory ostatních pravoslavných a evangelických církví. Tím byl nalomen nezávislý postoj SRC vůči komunistickým zemím, zatímco kritika nekomunistických zemí pokračovala v neztenčené míře dál. To ovšem neznamená, že se SRC zcela zřekla odpovědnosti za „mlčící“ církev, přešla však na taktiku „tiché“ diplomacie. V tomto duchu intervenoval v r. 1966 tehdejší generální sekretář SRC ve prospěch zatčených rumunských farářů a předal listinu s jejich jmény rakouskému prezidentovi před jeho oficiální návštěvou Bukurešti.
Na přelomu 60. a 70. let (za gen. tajemníka E. C. Blakea, 1966–1973) se na scéně SRC stále více prosazoval antirasistický program a otázky třetího světa. Dochází k závažnému posunu v důrazech. Na prvním místě už není svoboda, ale spravedlnost; spravedlností ke svobodě. Hlavní otázka nyní zní, co mohou církve dělat, aby ustalo vykořisťování třetího světa ze strany bohatých kapitalistických států? Jelikož vůdcové třetího světa byli mnohem kritičtější vůči kapitalismu než komunismu, nebylo možné od nich očekávat, že se budou angažovat v SRC ve prospěch lidí v komunistických zemích, kterým byla odpírána základní lidská práva. Měli dost vlastních starostí a šlo jim především o to, aby na svou stranu získali část veřejného mínění. To se jim zčásti podařilo, neboť měli podporu v kruzích západoevropské inteligence, tradičně levičácky orientované, jež navíc stále ještě očekávala ze strany komunistických zemí pozitivní impulsy ve smyslu jakési „třetí cesty“. Tím vším byla otázka porušování lidských práv ještě více vytlačována na okraj zájmů SRC.
V sedmdesátých letech se v rámci Helsinského procesu upevňují výsledky poválečného vývoje a začíná převládat mínění, že bipolární svět je trvalý jev a mírová koexistence přiměřený způsob vzájemné komunikace. SRC musela v této nové situaci znovu promýšlet své postoje k porušování lidských práv v komunistických zemích. Mínění se v SRC údajně rozcházela. Část reprezentantů prý zastávala názor, že se otevírá možnost účinně vystupovat ve prospěch „tiché“ či pronásledované církve, nonkonformních skupin, disidentů a pod. Tento názor se neprosadil a SRC se po konfliktech v ústředním výboru stáhla z bezprostřední odpovědnosti za hájení lidských práv v této oblasti a delegovala tento úkol na Konferenci evropských církví (KEK). Zda KEK na tuto iniciativu přistoupila i formálně či s ní souhlasila, mi není známo. To však není předmětem této zprávy. Tím, že přesunula odpovědnost zahájení lidských práv na regionální evropské sdružení, dala SRC jasně najevo, že neumí nebo dokonce nechce zaujmout jasný postoj k porušování lidských práv v komunistických zemích. Tím opět snížila vlastní věrohodnost v očích církevní veřejnosti jejího sekulárního okolí. Je ovšem třeba zdůraznit, že na tomto zarmucujícím stavu mají velikou vinu členské církve. Paradoxně se zápas o lidská práva vrací opět na národní rovinu a spíše než oficiální církví je nesen jednotlivci, některými sbory, nonkonformními skupinami a disidenty.
Křivdili bychom, kdybychom pověděli, že se odmlčela celá ekumena; oficiální ekumenické instituce spíše ano, neoficiální spíše ne. Z nich je třeba jmenovat alespoň Reformovanou církev v Nizozemí, Institut Glaube in der zweiten Welt, časopis R. C. D. A. manželů Hrubých v New Yorku a řadu jednotlivců i sborů, jež udržovaly kontakty s církví „dole“.
V diskusi zazněly velmi vážné otázky: proč např. neřekla SRC jasné slovo ke gulagům, k porušování lidských práv v komunistických zemích, k disidentům, když se uměla jasně a veřejně distancovat od jihoafrického apartheidu a Pinochetova převratu v Chile. SRC selhala a někteří účastníci mluvili o hříchu a o nutnosti jej veřejně vyznat. V této souvislosti zaznívaly dotazy, zda to snad SRC činila z nevědomosti, protože o stavu lidských práv a hlavně náboženské svobody byla ze strany národních církevních grémií po léta mylně, zkresleně až i nepravdivě informována? Přítomní bývalí pracovníci štábu SRC popírali, že by neznali pravý stav věcí. Brali údajně ohledy na křesťany za železnou oponou a nechtěli otevřenou kritikou dráždit státní orgány těchto zemí, aby nezvyšovaly represi proti bezbranným církvím a křesťanům. Tyto postoje byly označovány za alibistické. Zazněly i hlasy – a nebylo jich málo – že se východním tajným službám podařilo v rozhodujících grémiích SRC vybudovat tak silnou lobistickou skupinu, že dokázala účinně bránit přijímání dokumentů, kritizujících poměry uvnitř komunistických států. Tyto a další názory ústily do základní otázky, zda se SRC neocitá v hluboké krizi a zda jedním z příznaků tohoto stavu není pobuřující skutečnost, že se SRC zbavila své strážné odpovědnosti v oblasti lidských práv v našem regionu. Zazněly vážné náměty, zda by SRC neměla být spíše místem setkávání, rozhovorů a duchovního zápolení, než fórem, kde je třeba dosáhnout konsensu za každou – často velmi pochybnou – cenu. Často zaznívala i otázka, máli většina národních církevních ústředí nadále morální právo mluvit jako jediní za konkrétní církev poté, co selhali.
Rozhovory tohoto druhu budou zřejmě na ekumenické rovině pokračovat. Poznáním společné minulosti a pojmenováním svých omylů i selhání se přiblížíme k pravdivějšímu poznání sebe sama. Nepoznámeli a nevyznámeli vlastní viny, budeme odsouzeni k tomu, abychom je v budoucnu opakovali.
Alfréd Kocáb, červenec 1999