350 let od vestfálského míru se stalo politickou aktualitou udělením ceny presidentu Havlovi (LN, 30. 5. 1998).
Čím bylo ukončení hrůz třicetileté války? Nenaplnila se vise znovusjednocení křesťanstva pod papežským vedením, nedošlo k tomu, v co doufala polní píseň Gustava Adolfa (Ty malé stádce nezoufej): Spatříš pyšnou říš se kácet – rozuměj habsburskou. Katolíkům a protestantům nezbylo než žít vedle sebe.
Před válkou měli lepší možnost, učit se žít spolu, jak k tomu vedly kroky politiky Viléma Oranžského ve svobodném Nizozemí, Nantský edikt ve Francii, Rudolfův majestát. Avšak ochrana těch, kteří se stávali obětí náboženského útisku byla špatná. Proto vypukla válka.
Ve válce, jak to vyjádřil člen anglického parlamentu, bojovali Češi za dobrou věc špatně. Nejen oni. Válka se týkala věcí obecně evropských, avšak u jednotlivých mocností převažoval jejich úzký zájem. Dlouho se rýsujícího nerozhodného vyústění nebylo využito k zajištění svobody menšin, zůstalo u rozdělení sfér. Jedněm se potvrdila svoboda, druzí zůstali potlačeni.
V historické perspektivě se ukázalo fiasko těch, kdo se cítili být vítězi této války, a to úměrně jejich setrvávání na šancích konfesionelního boje. A přece nám z této doby zaznívá hlas těch, jimž šlo o svobodu svědomí, o důstojnost lidského života.