Neblížíme se nutně ke konci jedné epochy,
jak se domnívá Jakub Ort v článku Liberální demokracie… (Prot 8/2013). Současné aktivity státních zastupitelství spíše svědčí o tom, že soudnictví se po dvaceti letech postavilo na nohy a je skutečně nezávislé. O zlepšujícím se zdraví české justice svědčí přinejmenším dvě kauzy. Kauza D. Ratha jasně signalizuje politickým špičkám, že jejich případná trestná činnost bude odhalena a nebude zametena pod koberec. Kauza Mostecká uhelná ve švýcarsko-české spolupráci vypovídá o schopnosti české justice připravit závažné podklady pro švýcarskou stranu, aby ta mohla na švýcarské půdě vystopovat, kudy tekly stoky špinavých peněz. Jedině tak mohli v zahraničí dovést kauzu Mostecká uhelná do úspěšného konce a vynést legitimní rozsudek.
Další dva pilíře – moc zákonodárná a výkonná – v tak dobré kondici nejsou. Ale ani ignorantské a zmatečné aktivity presidenta Zemana – virózy, svévolná interpretace ústavních zákonů a z nich vyplývajících zvyklostí, a tedy nejmenování některých profesorů, necitlivé a ignorantské zasahování do zahraničně-politických vztahů v případě Izraele a Palestiny, svědčí pouze o tom, že menší část společnosti, tedy určitá část výkonné moci, přestává rozumět základním principům demokracie. Kdežto dosti velké části společnosti je jasné, že žijeme v občanském státě, v němž je důležité dodržování závazků daných ústavou. Důležitý je bohatě rozvinutý kulturní, náboženský i hospodářský život jednotlivých regionů a nikoliv to, co se zase semlelo na hradě nebo v Praze, popř. co si snad myslí některý známý herec o školství či městské dopravě, protože se právě rozhodl vstoupit do politiky. Jsme zahlceni banálními informacemi. Někteří žurnalisté sekulární i církevní, redaktoři televizní i rozhlasoví prostě nedokonale plní své povolání a zahrnují nás lehce dostupnými informacemi.
Jakub Ort kriticky hodnotí současnost
a mnoho nadějného v ní nenalézá. Navíc se mu zdá, že ještě nemáme dost jasný vhled do dnešní situace, a že musíme proniknout k jejím kořenům s pomocí odborníků jako je Karel Marx. Jeho analýzy jsou prý stále inspirující. Žádnou jeho konkrétní analýzu však Jakub Ort nenabízí, aby nás přesvědčil o nosnosti Marxových myšlenek. Jenom o trochu lépe dopadl Slavoj Žižek, protože v této souvislosti Jakub Ort několik jmen a motivů přece jen nabízí.
Marxovy analýzy hospodářství i náboženství jsou jistě sofistikované, ale reagují na evropské podmínky 19. století, a ty se změnily jak ve sféře hospodářské, tak náboženské. Marx se kriticky nevyrovnává s americko-puritánským experimentem, který vykazuje poněkud jiná společenská schémata a jiné společenské iluze i oprávněné naděje než evropská společnost 19. a 20. století. Náboženství se v průběhu 20. století změnila. Zapojila se do technické civilizace. Navíc, jak upozorňuje Jürgen Habermas, náboženství dobrovolně respektují ústavní závazky demokratických států, a proto se naučila žít vedle sebe a respektovat a spoluvytvářet společenské hodnoty občanské společnosti.
Ze současných kauz trápí Jakuba Orta nejvíce divoká privatizace devadesátých let.
Není sám. V předvolebním období trápí mnohé kandidáty stran, ale i mnohé jejich posluchače. Jistě neseme následky této privatizace. Ale stejně tak neseme následky z naprosto řádně uzavřených kontraktů se zahraničními investory. K otevření se zahraničnímu kapitálu jsme byli nabádáni mnohými vzdělanými experty, kteří se vrátili domů po roce 1989. A zahraniční investoři do hry vstoupili, skoupili textilky v Podkrkonoší, některé cukrovary v Čechách i na Moravě a zrušili tam výrobu, zlikvidovali konkurenci. Následky v regionech neseme také dodnes. Nezaměstnanost se zvýšila a nikoli o málo. A někteří zahraniční investoři se zachovali férověji, to je také pravda.
Nicméně některé regionální podniky žijí, drží se nad vodou, některé prosperují. Nejsme na tom jako v Německu, kde silné postavení mají drobné podniky, které drží německou ekonomiku ve stabilní poloze. Ale též u nás existují a prosperují takové podniky a drží určité regiony nad vodou. Nebuďme soustředěni pouze na giganty, kteří prosperují nebo jsou ve vleklé krizi. O budoucnosti jednotlivých zemi jistě nerozhodnou giganti, ale spíše zdravý a samostatný život v regionech. Některé oblasti to již pochopily a zařizují se podle toho v kulturní i hospodářské sféře a dokonce i některá staršovstva sborů a rady farních společenství již pomocí získaných grantů uskutečňují výchovné a kulturní programy. Snad si to uvědomí také biskupská konference a synody různých církví při směrování peněz, které mají nebo budou mít k dispozici.
Praha přestala být zemí zaslíbenou, kde najde práci každý, kdo sem přijde. To byla pravda před deseti lety. Nyní na každé místo čeká v Praze 14–15 zájemců z řad mladých, z řad čerstvých absolventů škol. Pragocentrismus skončil a naše země se musí zařídit podle toho. Regionální instituce mají na starosti vymahatelnost smluv, dobrou infrastrukturu, sanují hospodářské, ekologické a společenské problémy, dbají na pokojný průběh společenského života, na uskutečňování práv zaručených ústavou a listinami práv a svobod.
Není mi jasné, proč Jakub Ort říká, že po 23 letech „dobrému fungování právního státu v České republice věří málokdo.“
Naše společnost je postavená právě na právu, na nesčetných smlouvách, které se týkají každodenního života. Právě tyto hospodářské a státně správní smlouvy fungují a jsou potvrzovány denně námi samotnými. Nejezdíme na černo ve veřejné dopravě. Využíváme svých studentských práv a studujeme, je za nás placeno zdravotní a sociální pojištění. Platíme koncesionářské poplatky. Využíváme náboženských práv a svobod: práva na bohoslužebné shromažďování, na katechezi, na shromažďování majetku a tedy využívat práva platit salár.
Souhlasíme se smluvními podmínkami a nikdo nás k tomu nenutí. Důvěřujeme tomu, že je to momentálně správné, že stát dodržuje dohodu a duchovní jsou placeni státem, jako jiní státní zaměstnanci. Využíváme svých práv a účastníme se veřejných shromáždění na podporu sociálně vyloučených, atd. Žijeme v právním státě a máme z toho každodenní užitek. Zda takový pohled na stát má smysl označit nálepkou liberálně demokratický, který navíc spěje k zániku? Já bych takovou nálepku nikomu nevnucoval. Nevystihuje totiž základní charakter společenského experimentu, kterým občanská společnost jistě je. Již tím je experiment zajímavý, že různá společenství náboženská i nenáboženská respektující ústavní závazky státu.
Jak nazvat pohled těch,
kteří na občanské státu sice participují svým každodenním životem, ale zároveň ho ztotožňují s liberálním státem, o němž s pomocí marxistické kritiky rádi teoretizují a občas ho i dávají za odstrašující příklad slabého a svým způsobem i nespravedlivého státu? Je to skutečně slabina a naivita, že morální společenství občanů spoléhá na právo, na právní stát? Existuje nějaký lepší společenský nástroj?
Já osobně raději mluvím o občanské společnosti, v níž jsou státně správní instituce menší částí společnosti a církve nejsou státními organizacemi. Všechny státní instituce i nestátní společenství, spolky, církevní sbory, kluby a neziskovky se opírají o ústavní závazky a svobody. Ústava s listinou práv a svobod jsou nejvyšší autoritou. Ústava limituje civilní zákony a ony nesmí odporovat ústavě. Zákony platí pro všechny, včetně náboženských společenství. V naší společnosti s tím církve a náboženské i nenáboženské společnosti souhlasí. Zákony vydávají příslušné instituce a nesmí odporovat ústavě, na to dohlíží Ústavní soud. Státní instituce pomocí práva napomáhají tomu, aby se společnost mohla stát morálním společenstvím, které si vytváří náboženské, kulturní hodnoty a hospodářské statky. A stát nesmí zasahovat do tvorby těchto hodnot a statků, ani do církevně-správních a personálních záležitostí. Nesmí zasahovat do neziskových a jiných organizací a spolků. Má jen vytvářet bezpečné prostředí pro život těchto společenství.
Zda je takový koncept naivní?
Vznikal postupně na náboženské půdě, ale neřekl bych, že je proto naivní nebo církevně-náboženský. Díky Theodoru Bezovi vznikl sekulární koncept státu, který později pomáhali vytvářet nábožensky vzdělané generace v Nové Anglii. Je zřejmé, že církve se nesmí podílet na moci výkonné, zákonodárné či soudní. Koncept sekulárního státu krotí politickou moc. Našel nástroje, jak moc přibrzdit a vybalancovat. Koncept se nejeví se jako zastaralý nebo naivní. Je zřejmé, že myšlenka dělby moci je biblického původu.
Je-li koncept naivní, pak podobně naivní je apoštol Pavel a zřejmě i Ježíš Nazaretský či reformační teolog Theodor Beza, popř. puritanismem ovlivněný president John Adams či president Abraham Lincoln. Ti neplánovali vytvoření konfesního státu. Jmenovaní buď respektovali státně-správní spravedlnost pohanského státu nebo koncipovali sekulární stát, tolerantní ke všem náboženstvím. Na to upozorňují mnozí. V našich evropských končinách filosofka Božena Komárková či „nábožensky nemuzikální“ filosof Jürgen Habermas, který od křesťanské tradice očekává podstatně více než Marx, Žižek nebo současní čeští politici.
Ale k biblickým autoritám
nás přece zve i Jakub Ort. Zve nás k pozornému naslouchání biblické zvěsti. Ort opět neříká, co konkrétně již zaslechl a co je pro něj inspirující. Možná, že již nechtěl prodlužovat svůj rozsáhlý článek o další odstavce. Ale souhlasím s ním, že svou pozornost máme směřovat k biblické zvěsti.
Ježíš Nazaretský jistě nepohrdá římským právem. Evangelista Matouš dosvědčuje, že některá státně-správní nařízení má věřící plnit horlivěji, než je zákonem předepsáno. Má jít s poštovním doručovatelem ne jednu, ale dvě míle. Pavel v případě nouze je ochoten se odvolat k císaři a využít svého práva na spravedlivý soud. Je však zároveň veden morálním zákonem bible a tak neuznává některé nespravedlivé římské zákony, které se týkají lidské důstojnosti. Prosí Filemona, aby v tomto případě nedbal na jejich platnost a netrestal uprchlého otroka Onezima a žil s ním pod jednou střechou jako s bratrem v Kristu.
Zejména luterstvím ovlivnění křesťané by neměli nad právem ohrnovat nos, že lidská práva jsou něčím cizím, co nenáleží k jádru evangelia, a že jsou jen dočasnou módní záležitostí, kterou křesťané nedávno překřtili a tak si také zavčas přihřáli svou polívčičku.
Evangelická sociální teologie
má také inspiraci v biblickém kánonu. Zde je státu vyměřen úkol. Má dbát na spravedlnost. Má udržovat pokojné pořádky a mír. Pouze tyto úkoly jsou státu přisouzeny. Kdežto náboženské a kulturní hodnoty jsou vytvářeny jednotlivci, kteří žijí ve společenstvích. Kulturní a náboženské hodnoty nejsou darovány státem. A naopak jednotlivci mají císaři odvádět daně, ale nic víc, s naději, že císař využije daní k udržení společenské spravedlnosti. Za všechny ostatní hodnoty – morální, kulturní a potažmo i hospodářské, které vytvářejí členové různých společenství – děkujeme Bohu. A všichni jsou podřízeni boží intenci spravedlnosti – solidaritě. Očima víry hleděno pak skutečně garantem spravedlnosti je Bůh.
Přesně toto vyčetli z Písma novodobí teoretikové právního státu – Jan Calvin a Theodor Beza. V knize Deuteronomium a v prorockých textech nalezli principy smlouvy závazné pro všechny. Jako vzdělaní humanisté navazovali na antickou i biblickou tradici. Američtí puritáni dokončili teoretické úvahy švýcarských teoretiků a v průběhu dvou století vytvořili předpoklady pro vytvoření právního státu, jehož novum oproti antické demokracii spočívá právě v tom, že stát garantuje platnost lidských práv pro všechny členy společnosti. Proto má řádný stát psanou ústavu, která garantuje práva a povinnosti. Tak tomu bylo v Americe (Nové Anglii) od roku 1620 a od 1689 i v Anglii.
Že již starověký člověk chápal lidská práva
nikoli jako výraz sobectví a vymáhání privilegií, o tom svědčí Desatero. Svobodný člověk, služebník, a dokonce i zvíře má právo na den klidu a nikdo jim ho nemá právo upřít. Garantem práv je skutečně Hospodin – o tom svědčí mnohé texty, nejen Desatero. Že řecká kultura nezná subjektivní práva? Římská a biblická či mezopotamská právní kultura se subjektivními právy počítá. Poučí nás o tom nás každý vzdělaný historik práva. Čeští teologové o tom mnoho nevědí. Luterští jsou na tom podobně. Také nám neporadí v jiných oblastech mimořádně inspirující Paul Ricoeur, natož čeští teologové minulého století, kteří vedli s marxismem dosti dlouho dialog. Českému čtenáři by mohlo stačit podívat se na články Georga Jellineka do časopisu Naše doba (1896, 1897). Tento časopis vydával T. G. Masaryk. Pilnému čtenáři pak zcela jistě neunikne, proč marxistické analýzy jsou zastaralé a nevypovídají mnoho závažného o společenských vztazích moderní společnosti. Proto mohou jen velmi málo poradit analytikům postmoderní či postsekulární společnosti. Je zřejmé, že pro české myslitele se mohou stát aktuální myslitelé, kteří z Jellineka vycházejí: T. G. Masaryk a Božena Komárková, jejíž mnohé stati nabízí pravidelně nakladatelství Eman právě na stránkách Protestanta.