Martin T. Zikmund: Hledat Pánovu tvář – rozhovor, eseje, kázání, Katolický týdeník Praha 2015
Kniha Hledat Pánovu tvář mě kromě velmi zajímavých článků o křesťanství a Číně, pronásledování křesťanů ve světě, o Husových mučednických předchůdcích, o J. L. Hromádkovi, atd. atd. dala hlouběji poznat dávného kamaráda Martina: Čím se zabývá, jak myslí, jaký je jeho rodinný background. On anebo redaktor knihy J. Paulas toto biografické vnímání v podstatě navodili, když knihu zkomponovali tak, že rozhovor s autorem tvoří první díl knížky, zatímco eseje, uveřejněné v Perspektivách, příloze Katolického týdeníku, představují díl druhý a konečně kázání, povýtce z druhé poloviny loňského roku, díl třetí.
Je dobrodružstvím sledovat kontinuitu mezi tím, co M. T. Z. vyjeví v rozhovoru a co potom napíše ve svých úvahách a konečně i tím, co pronese z kazatelny, sledovat, jak jsou některá témata nahozená v rozhovoru dotažena v eseji nebo v homilii. Jak argumentace a odkazy v kázáních přirozeně vyplývají ze života a z předmětů zájmu M. T. Zikmunda; jedná se o texty četných katolických myslitelů, o dílo Josefa Lukla Hromádky, o Tolkienova Pána prstenů, o díla mnoha dalších teologů a spisovatelů. Někdy by také esej mohl dost dobře být kázáním, jako například stať Maria jako patronka ekumenismu, a naopak kázání pojednáním, v případě kázání Jeruzalém coby stopa Božího kroku až historicko-geografickým.
Být redaktorem a strůjcem interview, kladl bych více dotěrných otázek, ptal bych se například detailněji na Martinova dědečka J. L. Hromádku a na současné náhledy na tuto vlivnou osobnost. Nechápu, jak věřící teolog mohl „věřit, že beztřídní společnost je dobrý cíl a že prvotní násilí bolševiků vyvane“. Jeden z esejů je Hromádkovi a také jeho problematickému vztahu ke komunismu věnován, takže zřejmě proto se toto téma v rozhovoru už neotvírá.
Již v rozhovoru samém se M. T. Z. jeví jako smířlivý muž a tato schopnost smiřovat na první pohled nesmiřitelné, spojovat zdánlivě nespojitelné, sbližovat vzdálené a odloučené, tento harmonizující, syntetizující a ekumenický přístup se projevuje i v článcích a kázáních; jde zejména a namátkou o tyto polohy a polarity: katolictví – evangelictví, křesťanství – islám, Luther – Kalvín, Luther – Benedikt XVI., Pán prstenů (Tolkien) – Zjevení Janovo, Bible kralická – Ekumenický překlad Písma. Obdivuji Martinovu schopnost zacelovat a vážím si jeho bytostné vstřícnosti.
Potěšilo mě, když v rozhovoru Martin vyjevil, co pro něj znamenají pravidelné cesty vlakem mezi Prahou a Libicí, jednak se takřečeně dobíjí, jednak vlaky zajíždějí do Masarykova nádraží a zase z něj nazpět vyjíždějí, což evokuje biblický obraz „vcházení i vycházení“. Co se kázání týče, nejvíc mě oslovila pasáž o nebezpečí spočívajícím ve ztrátě paměti v homilii Dobrořeč duše má Hospodinu.
Nesdílím ovšem některé – po mém soudu příliš snadné – přechody mezi Starým zákonem a christologickým pojednáním, mezi textem, biblickou postavou a jejich aplikací na život křesťana, nesedí mi některé aktualizace a úkroky k jiným tématům. Někdy je to však právě téma, které tvoří oslí můstek, nebo spíš most mezi Starým zákonem a Ježíšem Kristem, mezi Písmem a křesťanskou existencí, jako třeba v kázání o Davidovi a Jonathanovi, v němž je nejprve navozeno téma přátelství, potažmo smlouvy – a druhá polovice kázání pak pojednává o smlouvě Boha s jeho lidem a o Nové smlouvě, kterou uzavírá s věřícími Ježíš Kristus.
Nejzajímavější pro mne bylo téma zla včetně otázky odkud zlo? navozené v kázání Být ve světě světlonoši. Kazatel přivolává na pomoc do diskurzu J. R. R. Tolkiena, J. L. Hromádku i G. K. Chestertona. Za zlého ducha, jímž je Saul atakovaný, si může nejspíš on sám (začalo to jedním „přešlapem“), jakkoli tento duch vychází od Hospodina. Text potom znenáhla přechází do aktualizace a aplikace Davidových návštěv u běsnícího Saula, přičemž David se stává prototypem křesťana: „Křesťané jsou v tomto smyslu vysíláni jako světlonoši. Přinášet úlevu a dobrou mysl tam, kde je nepokoj.“
Kázání Smrt nemá poslední slovo pak naváže a znovu zde v plné síle zazní zmíněná kazatelova smířlivost. Jedná se o pozoruhodný pokus o Saulovu rehabilitaci, a to dokonce s výhledem na věčnou spásu, odvolávající se na výrok, který zazní ze strany Samuela ducha vyvolaného z šeolu věštkyní v Endor: „Zítra budeš ty i tvoji synové u mne.“ (1Sa 28,19) Nevím, proč řešit otázku Saulovy spásy, nechal bych ji prostě otevřenou a nezabýval bych se jí, Martin je ovšem duch vpravdě ekumenicky myslící a problémem se zabývá.
Byl bych asi radši, kdyby byl do knihy zařazen výběr Martinových kázání za delší období jeho kazatelského působení, a nikoli čerstvý davidovský cyklus, neboť cykly a předepsané perikopy mnohdy omezují kazatele v rozvinutí a předestření teologické látky, která je jejich teologické osobnosti nejvlastnější.
Jestliže se knížka jmenuje Hledat Pánovu tvář, pak toto hledání se odehrává zejména v horizontální rovině, v tomto světě, ve vztahu k bližním, a to i k těm nejvzdálenějším. Láska k Bohu a láska k bližnímu jsou spojité nádoby.