Smíření a staré spory

Číslo

rozhovor s Jaromírem Procházkou

Lidové noviny uveřejnily 1. října 1998 petici „Bez strachu z minulosti“, kterou podepsalo 78 publicistů, literátů, politologů a dalších osobností. Svou iniciativu zdůvodňují napětím mezi Německem a Českou republikou. Lze o nějakém takovém napětí hovořit?

Napětí jistě existuje, ale to konečně patří k mezinárodním vztahům. Německý velvyslanec v Praze Michael Steiner konstatuje, že napětí zde bylo. Říká, že ve srovnání se situací na počátku roku, nyní dochází k obratu k přítomnosti a budoucnosti. Podobně Lafontaine – nový člen německé vlády – mluví o dobré perspektivě českoněmeckých vztahů.

Je tedy nutné vyzývat k tomu, abychom se nebáli minulosti, jak si přejí signatáři petice? Může nás něco z minulosti ohrozit?

Strach z minulosti je namístě, pokud se s ní nedovedeme vyrovnat a nedovedeme posoudit svou odpovědnost za minulost.

Signatáři petice spatřují odpovědnost za minulost zejména v úsilí o zrušení tzv. Benešových dekretů.

Proti termínu „Benešovy dekrety“ jsem se ohradil už v našem rozhovoru v roce 1994 (Protestant 6, s. 3), vystihuje to také Jiří Vančura v Mostech č. 45, s. 3. Termín navozuje zcela falešnou představu, jako by Beneš byl strůjcem vyhnání Němců. Kdo dnes ví, že za první republiky jej česká nacionalistická pravice napadala coby germanofila?!

Nejen autoři petice, též někteří zástupci sudetských Němců volají po zrušení dekretů, zejména stoosmého. Jak legitimně odpovědět na takovou iniciativu?

Co by znamenalo a co by neznamenalo zrušení dekretů z roku 1945 týkajících se Němců ex nunc by musil posoudit právník. Těžko si však představit, že by to neposílilo snahy o restituci stavu před nimi. Četní čeští občané a instituce vlastní majetek, jenž až do příslušných dekretů patřil Němcům. Německá vláda je ze zákona povinna hájit zájmy vyhnaných mezi svými občany. Českoněmeckou deklarací se však zavázala, že bude respektovat odlišnost českého právního řádu od řádu německého. Po zrušení daných dekretů by české soudy těžko mohly popírat nároky sudetských Němců na někdejší majetek a německá vláda těžko by mohla odpírat podepřít tyto nároky svým působením na vládu českou, když by již nešlo o něco, proti čemu by v českém právním řádu existovaly překážky.

Do jaké pozice bychom se dostali zrušením dekretů?

Otázkou by potom bylo právo nynějších českých vlastníků a povinnost české vlády chránit své občany. Německý velvyslanec v Praze, Michael Steiner, řekl, že staré křivdy se nedají napravovat novými křivdami. Českým signatářům petice Bez strachu z minulosti to jaksi uniká.

Mohli by žádat o navrácení majetku i ti Němci, kteří ho získali během druhé světové války za protektorátu?

To činí petici ještě kurióznější. Např. v brněnské Líšni byla za protektorátu postavena „německým“ kapitálem továrna – nynější Zetor – kdo zde má vlastnické právo? Jestliže má být obnoveno právo do vydání dekretů, co s právními vztahy po vydání dekretů? Některou nemovitost drží již několikátý vlastník, který ji nedostal v roce 1945, ale nabyl později od někoho.

Autoři petice namítají, že odmítnutím zrušení dekretů se podkopává dialog mezi německým a českým národem, a za minulostí se narýsuje tzv. tlustá čára, která nic neřeší.

Samozřejmě je pošetilé rýsovat tlusté čáry za minulostí. Je nutné minulé události podrobovat soudu a porovnávat jej se soudem druhých. Historická diskuse vlastně nikdy neustává a vždy musí probíhat. Jde-li nám o přerušení českoněmeckého řetězce sporů a usilujeme-li o smíření a spolupráci, je to možné pouze za podmínky, že budeme hledat pravdu. Nikoli pouhým převzetím starých sudetoněmeckých představ. Hledání pravdy jde vždy napříč frontami. Ne zabarikádováním se za frontou, ani přeběhnutím na druhou stranu barikády. V tom případě totiž barikáda stále zůstává. Zaslepenost petice Bez strachu z minulostia též signatářůSmíření 95koná medvědí službu věci smíření. Svou jednostranností probouzí ve svých důsledcích protiněmecké nálady v české veřejnosti.

Signatáři obou peticí se označují ovšem za zastánce pravdy a obviňují z nacionalismu ostatní, současnou vládu i vlády předcházející. Odmítnutí zrušení dekretů považují za podlehnutí nacionálnímu řešení. Jak tedy rozumět obvinění z nacionalismu?

Nelze bojovat proti nacionalismu druhého nacionalismem vlastním a ani nacionalismem druhého proti nacionalismu vlastnímu.

Signatáři ovšem aktivity sudetských Němců nepovažují za nacionalistické, nýbrž za legitimní.

Naším dluhem je, že jsme v českém veřejném mínění neprosadili uznání, že vyhnání Němců nebylo naším vítězstvím, ale tragickým ztroskotáním soužití ve společné vlasti, na čemž máme také svůj, český podíl viny. Při tom se ovšem nesmí ztrácet historické souvislosti. Někteří naši lidé jsou uhranuti otřesným faktem vyhnání Němců a na celou historii vztahů se dívají výlučně očima české viny.

Tvrdí se, že sudetští Němci byli v prvé republice znevýhodněni. Byli na tom opravdu špatně?

Český vztah k Němcům za prvé republiky a vztah Němců k této republice je kapitola sama pro sebe. Při hledání pravdy jde o rozpoznání, že na pádu Československé republiky nemají vinu jenom Němci, ale i Češi a na vyhnání Němců nemají vinu jenom Češi, ale i Němci.

Mohli bychom dokumentovat podíl viny Čechů na rozbití republiky?

Tak např. tzv. insigniáda. V roce 1920 byl přijat zákon o pražské univerzitě. Podle tohoto zákona česká univerzita dostala název Karlova, německá zůstala bez názvu a Karlově univerzitě byly přiznány historické insignie, které do té doby držela univerzita německá. V roce 1934 rektor univerzity prof. Domin, národní demokrat a stoupenec Kramářův, zahájil kampaň, aby byl naplněn onen zákon z roku 1920. Němečtí studenti se na obranu insignií zabarikádovali v Karolinu, čeští studenti tam vtrhli a – cituji z Masarykem založeného měsíčníku Naše doba – „vniknuvše dovnitř zdemolovali nejdříve slovanský seminář profesora Spiny“ (ministr v československé vládě) a za dva dny na to „pravicoví studenti rozbíjeli hlavy svých levicových kolegů s pokřikem: Němci z vlády, Domin do vlády.“ To se dělo na podzim 1934, kdy šlo o to, zda v parlamentních volbách na jaře 1935 budou Němci v pohraničí volit právě ty aktivistické strany, které patřily k československé vládní koalici, nebo Henleina. Na základě těchto událostí britský velvyslanec v Praze referoval do Londýna, že „Československá republika je řízena Čechy jen ku prospěchu Čechů.“ Naprosto evidentní kroky, které vedly k Mnichovu.

Zaznívaly za prvé republiky nějaké hlasy proti nacionalismu?

U Emanuela Rádla v roce 1921 čteme: Amerika, Anglie, Itálie, tyto státy pomalu, ale zřetelně pracují o rehabilitaci Německa a Ruska… Němcům se dříve nebo později místa v mezinárodním společnosti dostane. Do této situace postavte naši republiku s jejím protiněmeckým antagonismem. Co z toho může pojít? Ani nechci o tom psáti. A v roce 1928: Poměr mezi Čechy a Němci je vážným zjevem dost, aby bylo lze se jeho rozborem probrat pochopení této veliké krize, v níž se lidstvo dnes ocitlo. Řešení tohoto problému rozhodne nejen o budoucnosti Československé republiky, nýbrž střední a východní Evropy vůbec.

V historii napořád narážíme na to, že zazní včasné varování a je oslyšeno. A hlas z druhé strany: V kalendáři německých sociálních demokratů v ČSR na rok 1937 psal Dr. Emil Franzel, a to ještě před svým přechodem k Henleinovi: Sudetští Němci… se mohli mezi léty 1866 a 1917… pokojně a dobrovolně stát spoluzakladateli českého státu a stanout vedle Čechů jako rovnoprávný státní národ. Místo toho byli v Rakousku nejvášnivějšími a mnohdy jedinými stoupenci… pruskoimperialistických sil. Tytéž poměry se opakují od roku 1933… Konec lze dohlédnout. Každý systém, který přijde po Hitlerovi, bude muset vidět v sudetských Němcích, dobrovolných a nepoučitelných zbožňovatelích německé tyranie, svého protivníka... Český národ ale, když Hitler jednou padne,… bude vůči sudetoněmeckým spojencům Hitlera naplněn přemírou záští.. Jen v jednom případě by bylo vymýcení sudetoněmectví možné. Kdyby Německo vyvolalo válku, v níž by bylo znovu poraženo, tížeji poraženo než v roce 1918. 

Tento jasnozřivě píšící člověk se pak přiklonil k Henleinovi?

Ano, za protektorátu byl politickým komisařem německé policie a po válce čelným představitelem Landsmanschaftu.

Mnozí signatáří petice „Bez strachu z minulosti“ nejen odsuzují poválečné dekrety, ale zároveň velmi ostře kritizují první republiku a její zrod vůbec…

Vznik Československa se považuje za historický omyl. Proti vůli zdejších Němců neměl tento stát šanci a byl odsouzen potácet se mezi německou a ruskou nadvládou, což dotvrdily prohry Mnichova, února, srpnové invase. Naprosto nehistoricky se chápe 28. říjen 1918 jako odmítnutí starého (předválečného) Rakouska, nechce se vidět, že Masarykem vedený čs. odboj připravil demokratické řešení za rozpadu střední Evropy poté, co ztroskotaly velkoněmecké (pangermánské) snahy o hegemonii.

V naší českoněmecké skupině evangelíků, jež připravila jakousi rukověť pro účastníky vzájemných setkávání, se mluvilo také o pangermanismu a panslavismu. Nakonec však oba termíny byly z textu „Mluvme společně o dějinách“ vypuštěny.

Jak dalece byla živá myšlenka panslavismu za první republiky a dříve?

Myšlenka panslavismu – všeslovanské vzájemnosti – byla živá v 19. století a v první světové válce. Za první republiky ji vší mocí prosazoval urputný kritik presidenta – Karel Kramář. První, kdo přišel s myšlenkou všeslovanské vzájemnosti, byl charvátský jezuita Jurij Križanič v 17. století, který se obrátil na ruského cara s výzvou, aby se stal osvoboditelem Slovanů z turecké nadvlády. Záhy se horlivými stoupenci sjednocení Slovanů stali slovenští evangelíci. Z tohoto hlediska bylo všeslovanství myšlenkou utlačených národů. Jejich naděje se ovšem staly předmětem manipulace v rámci velkoruských ambicí a víme o kontrastu obecného všeslovanského cítění u nás a kritického postoje našich předních mužů, od Čelakovského po Masaryka, k carismu. Ten ovšem s panslavismem jen koketoval. Všeslovanství se prosadilo až jako nástroj sovětského hegemonismu a komunistického totalitarismu a tím se také totálně zdiskreditovalo.

Někteří publicisté se dnes posmívají historicko-publicistickým stereotypům, mezi ně někteří řadí i výraz, že Rakousko-Uhersko bylo „žalářem národů“.

O Uhersku to platí stoprocentně, protože Slováci, Rusíni, Rumuni, Srbové, byli bezohledně pomaďaršťováni, Charváti stupňující se měrou omezováni. Rakousko samotné bylo od pádu Bachova absolutismu 1859 do vypuknutí první světové války 1914 dějištěm zápasu dvou protichůdných tendencí. Rozšiřovaly se občanské svobody, začínalo sociální zákonodárství, všeobecným volebním právem nastupovala demokratisace. Proti tomu stála snaha postavit tomu všemu hráz a upevnit německou nadvládu, privilegia šlechty, katolictví jako státní náboženství. Útokem na Srbsko, čímž začala první světová válka, rozřešila vídeňská vláda tento spor ve prospěch oné neblahé alternativy. Vsadila na vybojování velkoněmecké nadvlády a tím rozhodla o osudu své říše.

Je příznačné, jak se tito publicisté, politologové a politikové vyjadřují nepřejně o 28. říjnu a současných oslavách 28. října. Třeba i předseda senátu Petr Pithart při příležitosti 28. října před českou jednotkou v Bosně.

Na nejostudnější projev v tomto směru jsem narazil v článku Mladé fronty Dnes, Martina Komárka (3. 11.): „Necítím národní hrdost a jsem na to hrdý.“ Vysmívá se národní soudržnosti, natož oslavám „jakéhosi dávného a dost problematického dne.“ Kdybychom jej vzali za slovo, pak každý historický den je plný problémů. 28. říjen 1918 jako symbol zrodu svobodného a demokratického státu vyvolává otázku, nakolik první republika jeho ideálům učinila a neučinila zadost. Jenže historie popředního komentátora našeho nejčtenějšího deníku nezajímá. Co vše je pro něj asi „dávným dnem“? Byl i zcela jiný 28. říjen, kdy, 1939, zástupy lidí, tváří v tvář ozbrojeným esesmanům, volaly „My chceme naši československou republiku!“

Nejsme tedy příliš chabě vyzbrojeni do českoněmeckého dialogu, když mezi námi zaznívají hlasy, které se sice hlásí k demokracii a zaklínají se vstupem do Evropy či Unie, a přitom znevažují demokratické hodnoty?

Petr Pithart naposled (Právo, 14. 11.) mluví o liberalismu odpoutaném od morálních hodnot. Sem patří i onen výsměch národní soudržnosti (zemřelých, živých a nenarozených – Otakar Březina), neboť míří proti soudržnosti vůbec, proti vědomí závazku vůči druhým. Slovo loyalita vyslovoval Masaryk se slovem demokracie takřka jedním dechem.

Bude mít ve sjednocené Evropě ještě nějakou váhu národ, vlastní země?