Člověk s ksichtem Váchala a Reynka. Čelo se mu v rokaji víček tlačí k zemi, aby jako roleta zavřelo oči. I v sedě se s nohama sešněrovanýma do sebe opírá o saxofon jako o hůl. Vratislav Brabenec je živý obraz gravitace, přitažlivosti povrchu. Padá, bortí se, podléhá. A stejné jsou i jeho básně. Objevuje se v nich sice opakovaně motiv létání – letadel a ptáků (jako by usilovaly o nadhled, ve kterém by bylo možné uvidět a pochopit krajinu světa obydlenou mužem a ženou, nebo alespoň najít smysl v rekapitulaci vlastního života), ale nakonec vždy vedou zpátky na zem. Zpátky k „šlapání chodníku vezdejšího“.
Nadsázka, ve které autor popisuje svou metodu jako glosování toho, co ještě nenapsal, není nijak velká. Básně jsou útržky jednoho dlouhého shylockovského monologu. Ve slovech se něco odehrává, nejsou to pouze dobře znějící sentence. Sebeironie na poslední chvíli zachraňuje momenty, které hrozí pádem do nesnesitelného sentimentu. Brabenec je ve svém volném verši a hovorovém jazyce ve stejné situaci jako abstraktní malíř. Bez opory formálních náležitostí metrické poezie a složitých metafor stává se nosným těžištěm básně síla osobní výpovědi. A s ohledem na peripetie autorova života lze takovou sílu odůvodněně předpokládat.
Jako jeden z nosných motivů Brabencovy poezie se nabízí otevřenost. Konstatovat, že je Vratislav Brabenec otevřený, by ale bylo trochu nepřesné. V Denveru se hraje o otevřenost spíše složitá hra. Na některých řádcích, jako návnada, jsou pro nás nastražena slova, která vyvolávají dojem až bolestivě kruté upřímnosti. Autor nešetří sebe ani druhé. Dotýká se svých vlastních selhání – lidských, vztahových, milostných. Těžko se ale ubránit dojmu, že si ve stínu této nápadné otevřenosti uchovává chráněný prostor k ukrytí. Není to nakonec strategie jirousovské nahoty, která účinně odvádí pozornost čumilů od skutečně intimních a zranitelných míst?
To, co Brabenec říká, je silné a stojí to za čtení. Přece ale neříká všechno. Nevyřčené se týká hlavně dnešního autorova sebe-zasazení. Jaké je dnes Brabencovo místo? V básni „Holub Doupňák“ se po takovém místě sám ptá:
…
měl jsem ho, vola, odnést
někam
kam se nosí divoký zvíře?
domů?
kde to je?
Brabencovo „domů“ je dnes sotva k nalezení. Kontext, kterého byl organickou součástí, pomalu mizí. Místa v dříve plných hospodách se vyprazdňují, na ulicích potkává duchy mrtvých „brothers“. Neznamená to ale, že by Brabenec zůstal ve vzduchoprázdnu. Smutek ztraceného domova je vyvážen novou rolí, kterou autor hraje. Jako ikonu si ho přivlastňuje nastupující generace se svou estetikou „vintage“, do které démonický básník zapadá stejně dobře jako oprýskaný stolek. Toto nové místo možná Brabence zachraňuje před vyvanutím a izolací. Ale zároveň ho tak trochu proměňuje v živý exponát. Nakolik on sám vychází této proměně vstříc, to je otázka.
Vratislav Brabenec, Denver
Maťa 2013