Setkání u popelnic
„Tenhle chlápek? To byl génius. Nikdo nezpíval o politice a náboženství tak pravdivě a s tak černým humorem, jako on.“ Citovaný komentář najdete na YouTube pod písní Franka Zappy „Heavenly Bank Account“ (Konto v nebeský bance). Je starý necelé tři měsíce, přitom gospelové sbory, s devótní ironií opěvující náboženského vůdce, který si na svých ovečkách namastil kapsu, poprve zazněly už v r. 1981 na albu You are what you is. F. Zappa (1940–1993) by se dožil v prosinci 2010 sedmdesáti let. V prvním čísle Protestanta (Únor 1990) jeho pražskou návštěvu tehdejší šéfredaktor přivítal slovy: „…v žádné zemi není tento rockový exot – génius tolik milován a ctěn jako u nás. Čím to? Snad tím, že jeho pojetí zábavy vždy působilo jako ztřeštěný antitoxin proti bezduchému konzumentství? Tím, že svými satiricko-bláznivými šlehy nikoho nešetřil? …“
I u nás mezitím zapustila kořeny kýčovitá americká pompéznost, nekritické hodnocení Zappova antipoda Ronalda Reagana (o G. Bushovi ml. ani nemluvě) i primitivně fundamentalistické ohlupování lidí ve jménu křesťanství. Na sklonku minulého roku navíc zemřel Zappův souputník Captain Beefheart. A tak si aspoň výročí tohoto rockera v opozici připomeňme s Michalem Kocábem, který na jeho první přílet do Prahy i poslední roky života takhle vzpomínal v rozhovoru na Rádiu Česko:
(t)
„On byl tak zaskočen tím, že ho tady vítaly tisíce fanoušků, že úplně zjihnul, a drsný Zappa se nekonal. Jako politik to byl intelektuál v podstatě disidentského typu, který často říkal: Mě mrzí, že jsem nežil tady s vámi, protože tady bylo proti čemu demonstrovat… Byl schopen dělat prognózy. Byl to člověk, který kdyby zde s námi žil, tak by mohl být jedním z lídrů opozice…“
„On se stal jedinou osobností, kterou jsem chtěl za každou cenu poznat. Vystál jsem si to do slova a do písmene před jeho domem v Los Angeles, protože se k němu nešlo dostat přes manažery, to je vyloučená věc, to byste mohl čekat do soudného dne. Tak jsem se tam postavil a stál jsem tak dlouho, až šel s odpadky do popelnice a při té příležitosti jsem si ho chytil, oslovil jsem ho. Pamatuji si, jak chtěl zapadnout do baráku, utéct mi, ale na posledním schodu se otočil a přeci jenom se mnou zapředl debatu. Při té jsem mu stihl vychrlit, že jsem také hudební skladatel, že mám klasické vzdělání, že bych mu chtěl něco zahrát a on řekl: Dobře, tak pojď, pět minut.“
Z pěti minut se stalo několik hodin, během kterých Kocáb Zappovi zahrál svého Odyssea. Zappovi se líbil a pak hrál svoji vážnou hudbu. Kocáb měl možnost u Zappy dokonce tři týdny bydlet a pozorovat jeho život a práci.
„Ráno vstal, udělal si obrovský kýbl kafe a s tím kýblem kafe nejdřív obešel bazén, zahrádku, prohodil pak velice laskavých až křesťanských se svojí rodinou – on nebyl takový sprosťák jako některých svých textech, to byl téměř biblický evangelický otec, před každým jídlem se modlili a tak dále. A někdy kolem jedenácté, dvanácté zapadl do svého studia a z toho vylezl ve tři, ve čtyři nebo v pět v noci. Tam strávil veškerý zbytek času.“
Rozhovor s Michalem Kocábem vedl na Rádiu Česko Petr Nosálek