17. ledna v Brně a 22. ledna 2004 v Praze se konalo uvedení vězeňských textů Jaroslava Šimsy Úzkost a naděje. Vyšlo druhé doplněné české vydání a současně pod názvem Angst und Hoffnung německý výbor. V následujícím bloku vám zpřístupňujeme alespoň část toho, co při příležitosti tohoto uvedení bylo předneseno a napsáno. Texty byly redakčně kráceny, kompletní proslov spisovatele Ivana Klímy přinese Křesťanská Revue.
V rukou držím knihu po několika stránkách výjimečnou. Za prvé tím, že je souhrnem dopisů a textů, které vznikaly v nejtěžších podmínkách nacistických vězení a koncentráků, za druhé tím, že přináší svědectví o výjimečném člověku Jaroslavu Šimsovi, konečně tím, že celým svým zaměřením se liší od většiny knih, které přinášely svědectví o jednom z nejtemnějších období moderních dějin. …
Přímá svědectví, jak je zachycují dopisy či jiné texty vznikající ve věznicích či táborech, jsou spíše vzácná. Text, který zachycuje život a myšlení vězněného člověka prakticky od počátku války až po její konec, je naprosto ojedinělý. …
Všichni, kdo psali o této knize, zmiňovali po právu, že je svědectvím o velké pokoře, o důvěře v Boží vůli, která je sice nevyzpytatelná, ale pisatel doufá, že nakonec dá zvítězit dobru. Víra v Krista je velkou útěchou v utrpení, stejně jako útěchu skýtá společenství věřících, kteří sdílejí podobný či ještě tragičtější osud. Velký význam v životě Šimsově měla modlitba. V knize je jich více. V době sílící nenávisti se Šimsa modlí: dej nám, prosíme Tě pokorně, sílu k tomu, abychom odolali záplavě nenávisti. Bez tvé pomoci nemůžeme si udržet své srdce čisté od hněvu proti nepřátelům a od touhy po pomstě. Náhodou jsem se v ten den, kdy jsem četl Šimsovu modlitbu, díval na dokument o druhé světové válce. Citovali sovětského básníka, který volal: naplňte svá srdce nenávistí, nenávistí na smrt, a nepolevujte, dokud jediný Němec zůstane na živu. J. Šimsa věděl, že s nacisty je třeba bojovat, a to od samého počátku činil, ale věděl také, že nenávist nemá zaplavit lidské srdce, protože stane-li se tak, posílí své místo na světě a najde si vždy nové oběti. Tak se také stalo i v naší zemi v době, jíž se Jaroslav Šimsa nedožil.
Druhou starostí Šimsovou byla jeho rodina. Znovu a znovu se bojí o zdraví své choré ženy, opětovně po ní touží, stejně jako po dětech, jimž z dálky své vězeňské izolace vzkazuje své rady: jak mají žít, co mají číst, jak studovat, jak zůstat věrni víře. O svém trápení se téměř nezmiňuje, spíš zdůrazňuje, že se mu daří dobře, pokud mu něco vadí, pak zpočátku to, že nemá bibli, že se nemůže zúčastnit služby Boží, později s nadšením sděluje, co zajímavého přečetl…
Chci se zmínit o jednom z posledních Šimsových textů: o Lednovém traktátu napsaném jen několik dní před tím, než ho zdolala smrtelná infekce skvrnitého tyfu. Je to text na Šimsu až neobvykle břitký, zároveň až prorocky přesný. Dovolte mi zopakovat aspoň několik vět z tohoto brilantního eseje: Ale řeknuli západník, jsem víc anglofil než frankofil, působením mnoha vlivů, z nichž nejsilnější byl Masarykův. Považuji anglickou a anglosaskou vzdělanost za nejvyspělejší: pro nás jako Slovany jest užitečnější vyvážit příliš silné působení, protože po století blízké a bezprostřední působení, myšlení německého vlivy spíše anglickými než francouzskými. Myslím, že v tomto názoru jsem osamělý, jenom jsemli nešťastnou náhodou mezi samými ignoranty. V eseji vypočítává přednosti toho, co nazývá anglickým charakterem, a dochází k závěru, že co je velkého a životaschopného v demokracii, přišlo z prostředí anglosaského. Skvělý je i postřeh, jak všichni nepřátelé demokracie bývají protiangličtí i protiameričtí, vymýšlejí primitivní a štvavá hesla. Šimsa varuje své blízké, aby jim nepodlehli.
I tady stejně jako ve své obavě před nenávistí se Jaroslav Šimsa projevil jako humanista s duchem prorockým.
Ivan Klíma
Dámy a pánové,
mým původním záměrem bylo zařídit vydání německé Úzkosti a naděje. Knihu přeložila Dagmar Schmidtová z Helmstedtu v bývalé NDR, pracovala pod dojmem setkání s Marií Šimsovou a nesmírně pečlivě. Nelíbilo se mi, že rukopis leží několik let nevydán. Pavel Hlaváč mě pak upozornil na to, že by bylo rozumné vydat knihu zároveň i česky, po více než třiceti letech, nově redakčně upravenou, a získal pro tento plán Ymku. Projekt, s nímž se potom sháněly peníze, jsme napsali spolu.
Bezprostředně po tom, co Úzkost a naděje vyšla, mi řekl jeden mladší člověk, „ale nepočítej s tím, že by to zajímalo mladé lidi“. Jednak se mě trochu dotklo, že jsem tu jakoby pošetilec, kterého je potřeba poučovat, jednak jsem si uvědomila, že na tom opravdu něco je, mladí lidé, pokud vůbec čtou, dávají přednost úplně jiným knihám. Stojí ovšem za to připomenout, že lidi, kteří mají náročnější zájmy a životní vzory, musíte ve všech generacích trochu hledat, ve všech generacích bývají v menšině. A mladé lidi můžete ještě zkusit ovlivnit. Po několik let, letos to bude už pošesté, se v koncentračním táboře Flossenbürg, který se stejně jako Dachau nachází v Bavorsku, koná mezinárodní setkání mládeže. 120 – 130 mladých lidí tam tráví týden prázdnin a hovoří s bývalými vězni, s těmi, kteří přežili. Pozoruji tam naprosto bezprostředně, že mladí lidé mají vlohy pro to, čemu Němci říkají Gedenkarbeit (péče o to, aby se nezapomnělo, aby byla zachována památka). Zajímají je staří lidé a staré záznamy. Jsou citliví a zvídaví, a dokonce někdy i pilní. A tak jsem velice ráda, že právě Ymka, organizace pro práci s mládeží, se ujala vydání Šimsových textů.
Četla jsem Úzkost a naději mnohokrát, všímám si dalších a dalších věcí, příběh však působí stále stejně a neměnně silně, a já patřím k těm prostším čtenářům, kteří „jdou po příběhu“. V textu jsou místa, která stále znovu strhují. Víte, „jak to dopadne“, a přesto se nevyhnete úvahám „co kdyby“ a hlavně „kéž by“. V jednu chvíli, po vyhraném soudu v Německu, se zdálo, že vysvobození je už blízko, ale místo propuštění Šimsu odvezli do koncentráku. A když přijde poslední dopis, člověk přímo cítí, jaké to bylo zklamání, jak je to nespravedlivé, že žádné další „Milá Márinko“ už prostě nebude. Zároveň jsme vděční za to, že ty dopisy vůbec zůstaly zachovány – v tomto světě, kde milióny hynuly a nezůstal po nich ani vzkaz, nezůstalo po nich nic, po tolika vězních nezůstala ani vzpomínka na jejich jméno! A dokonce o mnoha táborech zločinných režimů, zejména komunistických, se toho dodnes mnoho neví nebo se to drze popírá. Nedokážu pochopit, proč organizace jako je Amnesty nebo ACAT, které upozorňují na případy nespravedlivého věznění, mučení a poprav, nejsou organizacemi masovými, proč se nestaráme všichni. Tyranským režimům se musí přece připomínat, že nesmějí takto s lidmi zacházet, že na to nemají právo.
Monika Žárská, Praha 22. ledna 2004
Vyprávěl na prezentaci druhého vydání Úzkosti a naděje její spolueditor Jan Šimsa, jakou boudu bylo třeba ušít na cenzora za bolševika: Do textu se nastrčila pasáž, jejíž otištění se tak jako tak neplánovalo, na kterou se však cenzor chytil, vyškrtl ji a jiné pro cenzorské oko méně okaté avšak pro autora či redaktora důležitější motivy či pasáže v textu zůstaly. Oněm pasážím, předem určeným k odpravení, se říkalo „bílý králíček“. Při prvním vydání Úzkosti a naděje (chystalo se v r. 1968) se takovýmto bílým králíčkem stal nárys eseje „Budoucnost evropské svobody“. Cenzor Budoucnost škrtl – a Úzkost mohla vyjít.
Vytrženo z příslušného kontextu to zní „nechali jsme škrtnout budoucnost evropské svobody. Předložili jsme ji cenzorovi jako bílého králíčka…“ Trochu z toho běhá mráz po zádech – už proto, že ono škrtání se dálo na úsvitu Pražského jara, a člověku to nedá, aby nedomýšlel, kdo v čase následujícím čí budoucnost škrtal nebo jejímu škrtání blahovolně přihlížel. Jan Šimsa je ovšem člověk přísně kontextuální (totiž v kontextech se přesně orientující a za dobové kontexty vyhlížející), proto ho ani náhodou nepodezírám, že by touto obětinou pouze předjímal normalizační vydavatelské praktiky. Právě naopak, stihli tehdy vydat knihu, která v kontextech následujících normalizačních úzkostí ukazovala ke kontextům vskutku křesťanské naděje.
A nárys onoho tehdy obětovaného eseje můžeme konfrontovat dnes s kontexty aktuálně unijními. Třebas: „ani mládež, ani socialismus, pacifismus, nacionalismus, civilizace, věda, církev – nejsou samy o sobě oporou pro budoucnost evropské svobody…“
Ezediáš Pumlan