Poslední červnový týden se konal v Senátu ČR seminář Křesťanství v politice a politika v křesťanství. Hlavní referát byl svěřen Ladislavu Hejdánkovi (otištěn v LN 27. 6. 98 na str. 30), koreferáty Tomáši Halíkovi a Jakubu Trojanovi. Sledujme, jak se filosof snaží přetlumočit křesťanské politické (resp. předpolitické) důrazy současným českým senátorům.
1. Základní zájem křesťanství (zvěst o Božím království) není a priori politický, ale nese v sobě nezrušitelné politické důsledky. Proto s křesťanstvím vstoupila do tehdejšího stavu správy věcí veřejných alternativa – totiž odmítnutí římského státu jako nejvyšší autority.
2. Můžeme si sice pochvalovat, jakou roli sehrála církev pro formování Evropy a její duchovní integritu, nelze však přitom nevidět, že to se to neobešlo bez závažných důsledků pro nejvlastnější obsah křesťanství. (Hejdánek mluví o „deformaci ba degradaci původního Ježíšova poselství“).
3. Emancipace světské moci od duchovní byla nezbytným procesem a pro budoucnost je ji třeba vidět jako řešení nezvratné a prospěšné. To se netýká jen římských katolíků, ale i luteránů s jejich sklonem k nekritickému konformismu se státní mocí či kalvínských teokratických tendencí. „Dnes už jen staromilci a nepoučitelní tradicionalisté chovají zamilovanou představu o tom, že církev dosáhne znovu svých bývalých privilegií. A stejně tak jen stejně nepoučitelní političtí (pseudoosvícenští) autoritáři hodlají využít všech možností, aby církve a vůbec křesťanství zcela vytěsnili z veřejného života (bohužel chování křesťanů jim v tom příliš často vysloveně nahrává).“
4. V jaké formě však formulovat křesťanské angažmá ve věcech veřejných (politice)? Jeho východiskem je podle Hejdánka integrita křesťanova pohledu na život a svět. Není možné vydělit ze života a světa „křesťanskou výseč“ a vposledu se chovat a žít schizoidně. Zvěst o Božím království ve svém záběru a výhledu zasahuje všechny roviny života a světa. Nelze z toho však dovodit nutnost jediné „křesťanské politiky“. „Některé politické programy nemůže křesťan přijmout za své, některé může podporovat, jiné tolerovat, proti jiným se musí aktivně stavět. Stranit se politiky a veřejného života nepochybně znamená stejně tak opuštění Ježíšova poselství jako usilování o politickou moc.“ Autor se nebojí v této souvislosti užít spojení „nepolitická politika“. Její polohu však formuluje v návaznosti na Masaryka a Havlíčka: jde o politické rozhodování, které „někdy nedbá technických, ‚praktických‘, (pragmatických) zřetelů a vědomě se proti nim proviňuje ve jménu norem, které považuje za vyšší a důležitější, než jsou normy technicko politické… Myslím, že právě Ježíš je vzorem takové na staletí účinné nepolitické politiky, která si uchovává schopnost odstupu od politické ‚průchodnosti‘ tam, kde konformita s většinou se může stát a často stává mravním a duchovním debaklem.“
Východiskem Hejdánkových úvah jsou samozřejmě jeho dřívější teze, formulované tehdy ve zcela jiných kontextech – v rámci řešení otázky, zda a jak se má církev angažovat uprostřed totalitního politického režimu. Zápas bylo třeba vést proti teologické a církevní tendenci uzavřít církev do ghett, „kde si křesťané budou spolu se svými ideově blízkými ‚dýchat na dušičky‘.“ Jestliže Boží království není „z tohoto světa“, neznamená to ovšem, že není pro tento svět, právě naopak: „…tato jiná říše není zásvětná, nýbrž předsvětná, neboť přichází a proniká do světa…“). Tato boží vláda vstupuje do světa především skrze myšlení a činy těch, kdo se neorientují na danostech, ale otevírají se právě tomu, co přichází od Boha. Hejdánkova odpověď, zdůrazňující otevřenost veřejné rovině života a politické nasazení víry jednotlivce, zůstává platným východiskem i dnes. Je osvobodivé uprostřed skrytých či zjevných stesků po výsadním postavení církve ve společnosti uslyšet hlas, který vidí nezbytnost křesťanského angažmá ve věcech veřejných, aniž by se kvůli tomu snažil pro církev vytlouct jakékoli privilegium.