Jarmila Vacková v LtN č. 47/1993 (s. 11) odhaluje skrytou tendenci dnešního umění – ikonoklasmus, sebedestrukci výtvarného umění, zejména malby. Podobně destruktivní působení nalézá ve filosofické tradici, jak ji reprezentuje Jacques Derrida. Destrukční umění Josepha Kosutha bylo možno shlédnout minulý rok v pražském Belvederu a Jarmila Vacková ho pojímá jako paralelu toho, co dokázali v 16. století ikonofobní luterští a kalvinisté.
Konstatování všeobecné krize či snad přímo konce malby bylo v loňském roce programem vídeňské výstavy Roztříštěné zrcadlo, jejíž představitelé hledali východisko v jiných, nemalířských prostředcích. Jarmila Vacková vidí původ této dekonstrukce umění v pohybu, který nastal na přelomu 19. a našeho století, které se vzdalo tradičních symbolů, v nichž tkví kořeny naší civilizace, které ztratilo smysl pro hierarchii hodnot a tušení pravdy. Nemá identitu – nemá cílový bod – nemá střed… je uměním desakralizovaným, sekulárním, tedy „odbožštěným “. Proti tomuto destruktivnímu umění staví autorka dílo Václava Boštíka a volání mladých – především v prostředí velkých náboženství – po závazném paradigmatu, po VELKÉM PŘÍBÌHU. Autorce s tímto voláním souznívá hlas filosofa J. Fr. Lyotarda.
Ve své analýze podává Vacková historický přehled ikonoklasmu, počínaje egyptským faraonem Achnatonem, pokračuje římskokatolickými a protestantskými excesy a konče postmodernismem. Autorka vyzývá k překonání ikonoklasmu a vykročení do třetího tisíciletí.
Zdeněk Šorm v Protestantu č. 7 a 8/93 (Víra a výtvarné umění) vychází z nesamozřejmosti sepětí víry a výtvarného pohledu. Ikonoklasmus neobhajuje, ukazuje však na možnost zneužití umění, kdy se výtvor stává předmětem uctívání, domnělou konzervou svatosti a zárukou neomylnosti. Zdeněk Šorm se přitom zašťiťuje analýzou filosofa Ladislava Hejdánka – jeho rozborem role archetypů v mýtickém myšlení a filosofii. Ani protestantismus není nutně ikonoklastický, jak ukazuje citát z Kalvínovy Instituce: „Nejsem takovým předsudkem jat, abych myslil, že se naprosto žádných obrazů trpět nemá. Protože sochařství a malířství jsou dary boží, žádám, aby se obojího řádně užívalo.“ A moderní umění není nutně destruktivní – nemusíme sebedestrukci nezbytně vidět jako jeho latentní nebo určující rys. Moderní umění nevede k sebeutvrzení ve známé zkušenosti… Dílo pro nás může být inspirací, podnětem, může nás otevírat, zasáhnout, zvát, nemůže se nám však stát statkem, kterého jsme se definitivně a jednou provždy zmocnili, majetkem, s nímž bychom mohli po libosti disponovat (Protestant č. 7, s. 10). Umění se tak stává pozváním k tajemství a nekomolí tajemství liturgickým koketováním s katolickým obřadnictvím nebo letničním duchařením – je to tedy umění, které vede k pokoře a k údivu. Analýza Zdeňka Šorma je doložena historickým přehledem různých typů varování před zneužíváním výtvarného umění i slova počínaje starozákonními svědky, pokračuje reformačním svědectvím a konče dnešním uměním a soudobými kritiky (Roman Prahl, Šárka Rambousková, Jana a Jiří Ševčíkovi). Autor odmítá zneužívání umění a očekává i nadále od umění nenahraditelný způsob svědectví.
Zřejmě tedy proti sobě stojí umění destruktivní (sekulární i náboženské) a inspirující (opět sekulární i náboženské). Kořenem destrukce v umění není sekularizace a nezačala až na přelomu 19. a našeho století. Destruktivní a kýčovité je i umění náboženské, pokud vychází vstříc sebepotvrzování a sebespokojenosti člověka, pokud ho utvrzuje a zabetonovává do jeho vlastní zkušenosti. Není pro tento druh umění polehčující okolností, že se v něm člověk cítí jako doma, že je mu blízké a důvěrně ho oslovuje. Naopak je nebezpečným scestím, protože nenápadně uzavírá do ghetta, laskavě, často i s estetickým šarmem. Dnes již nemá mocenské prostředky, aby svou existenci zaštítilo a pojistilo na věčné časy. Doba ideologickomocenského umění opět musela ustoupit, ale zdá se, že touží po vládě nad člověkem stále a vyčkává, hledá skulinku, jak zase vniknout a ovládnout hlavu i srdce. Aby se člověk z těchto svazujících řetězů vymanil, musí je rozbít. Je to ikonoklasmus?
Nizozemí v 16. století sice poněkud vyčistilo některé kostely, ale rozhodně nezavrhlo výtvarné umění. Přinejmenším Amsterdam a viditelný vrchol ledovce – Rembrandt – potvrzují, že protestantismus není nutně ikonoklastní. Umělci tu nemalují sice velké oltářní obrazy, ale biblická, mytologická i sekulární témata: postavy a příběhy, podobizny, výjevy z přírody, zátiší apod. Vstupují do ekonomických vztahů tržního hospodářství, a proto se z nich stávájí „specialisté“ na určitý druh obrazů. Sekularizace výtvarného umění začíná zřejmě zde (paralelně s jinými obory), ale nevyprazdňuje formu ani obsah – nepřesekává násilně křesťanské zakotvení.
Šíři celého sekularizačního proudu nám ukazuje filosofka Božena Komárková v knihách „Sekularizovaný svět a evangelium“ (Doplněk 1992), „Božena Komárková a její hosté“ (Eman 1991). Svět je doceněn. Není znevažován a Boží transcendence není ztracena ani zatracena. Proto má sekularizace, tedy zesvětštění, též kladný náboj. Neměli bychom ji chápat jen jako vyklízení církevních a církevnických pozic, ztrátu majetku či cti a vážnosti. Sekularizace přinesla kromě jiného i pravé docenění stvořeného světa a je iniciátorkou pravé odpovědnosti za tento svět.
Zdá se, že i vůči sekularizaci lze rozlišit proti sobě pojetí destruktivní a inspirující. Je nutno vidět nejen zápory, ale i klady sekularizace, která má kořeny v biblickém zesvětštění přírody a mohla se zrodit pouze v Evropě a pokračovat v euroamerickém typu společnosti, tedy na křesťanských základech. Je třeba odmítnout obviňování sekularizace z naprosté destruktivnosti, protože důsledky sekularizace, např. věda a technika, lidská práva, demokracie se svými ideály i plody – to jsou základní kameny dnešní společnosti.
Procházíme dnes krizí, ale ne chaotickým rozpadem a impotencí ducha. Údělem sekularizace není nezadržitelná destrukce lidské duše či umění. Proto ani výstavu „Roztříštěné zrcadlo“ nemusíme nutně chápat jako „konec malby“ nebo destrukci dovedenou k dokonalosti, nýbrž jako hledání možností výtvarného vyjádření. (Tím spíš, že z českých výtvarných umělců se na výstavě podílel Antonín Střížek, nad jehož dílem nedávno recenzentka LN s potěšením zvolala, že malba bohudíky trvá!)
Dokonce i ta církevní společenství, která se chlubí, že sekularizaci odolávají, jsou též v krizi a na české sekularizované společnosti jsou přichycena jako břečťan na zdi. Možná, že odluka církví a státu není dosud vyřešena mj. také právě z té příčiny, že sekularizace se příliš podceňuje a příliš démonizuje. Funkce výtvarného umění v církvích vyplyne z jejich postoje vůči sekularizaci. Umění není a nebude sekulární nebo náboženské, nýbrž jen pravdivé nebo nepravdivé, hluboké nebo povrchní, inspirativní nebo kýčovité, podbízívé a ukolébávající – a tedy destruktivní. Sacrum a profanum je však nedořešená výzva nejen pro umění. V tom ohledu má pravdu Masaryk, že česká otázka je i dnes otázkou náboženskou a v tomto smyslu i světovou.