Situace venkova, alespoň na Horácku, není právě růžová. Nejen že v posledních desetiletích mnohonásobně klesl počet obyvatel, že se příliš nevyplatí provozovat zde obchody a služby, že pracovních příležitostí je málo a kupní síla obyvatel nízká, ale především – a to vynikne zvlášť při srovnání s rokem 1918 – jsou naše vesnice téměř mrtvé kulturně. Rozvoj průmyslu, kolektivizace a zejména ideologie třídní nenávisti způsobily, že přirozené vazby byly zpřetrhány a soudržnost obcí rozbita. Spolková činnost ustala, a pokud se dnes nepřistěhuje na venkov aktivní člověk z města, není zde nikoho, kdo by měl zájem ji obnovovat. Pryč je Spolek pro okrášlení obce a okolí, pryč je Spolek pro budování pomníků, pryč je Osvětová beseda, Sokol i Spolek pro zachování památek. Zůstali snad jen hasiči, možná včelaři, jinak prázdno a pusto. Mládež, zatouží-li po vzdělání, odchází studovat do měst a jen málokdy se na venkov vrací. Písmácká tradice je v troskách, do knihoven se nechodí, knihy se nekupují. V naší vsi, stejně jako ve dvou sousedních, nemáme už ani regulérní hospodu. Svou roli sehrál tu ještě jeden faktor, velmi neblahý: na vesnici zcela bezkonkurenčně zvítězila televize, vedle komunistů ten nejúspěšnější hrobař kulturní identity venkova.
Za této situace je už sama existence evangelického sboru na vesnici neuvěřitelnou „kulturní bombou“, podivuhodnou anomálií. Vždyť lidé se tu dobrovolně shromažďují číst a promýšlet literární texty! A dokonce texty dva až tři tisíce let staré! Meditovat nad smyslem původně hebrejských a řeckých slov! Slýchat český jazyk 16. století! Porovnávat překladatelská pojetí! Vzdělávat se v reáliích z přelomu letopočtu! Uvažovat o historii národa, seznamovat se s myšlenkami předků i současníků! A co víc – ve sboru se lidé shromažďují nejen proto, že se chtějí pasivně vzdělávat, ale také chtějí aktivně vystavovat svá srdce Duchu pravdy, aktivně vstupovat do životní kontinuity s předchozími generacemi, aktivně tvořit společenství, aktivně s druhými pracovat pro budoucnost! A když se sbor společně a nahlas modlí modlitbu Páně, je to kulturní událost prvořadého významu; neboť – k recitaci jakého jiného textu se kdy občané spojí? Jaká jiná slova, společně a nahlas, vyslovují stejně upřímně a s osobním nasazením jako jejich předkové po dlouhá staletí? A zpívají se snad někde jinde společně písničky z 15., 16. století? Ne jako relikty, jako dokumenty, ale jako osobní vyznání?
Jestliže zkusmo definujeme kulturu jako vědomí odpovědnosti, udržování kontinuity, hledání pravdy a nasazení pro budoucnost, pak nemusíme být zbytečně skromní: každý aktivní účastník bohoslužeb staví účinnou hráz proti nekulturnosti a všeobecnému televiznímu zpitomění.
Právě řečená, zkusmá definice kultury však v sobě obsahuje i jisté varování našim sborům, a tím spíše pak můžeme toto varování slyšet i z Písma: Pozor na duchovní pýchu, pozor na výlučnost a uzavřenost sboru! Podobenství o posledním soudu (Mt 25,31–46), podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lk 10,25–37), závěr kázání na hoře (Mt 7,21–29) a mnohé další texty, zejména mohutná evangelijní polemika s farizejstvím, nám ukazují zřetelně, že království boží nevstupuje do našeho světa ani tak udržováním kontinuity bohoslužebné, liturgické či jinak náboženské, jen spokojením s tradicí a přiznáním se k předkům, nýbrž právě aktualizovaným vědomím odpovědnosti za současníky, hledáním a činěním pravdy ve prospěch bližních, a to i těch cizích, nechápavých, event. nepřátelsky se stavějících. Jinými slovy – je nutno vykročit a se svým okolím se setkat v rozhovoru, při díle. Sbor se nesmí bát otevřít; musí hledat, jakým způsobem sloužit.
Nemyslím, že by venkovský sbor měl v tom omezené možnosti a menší pole působnosti. Staršovstva s fantazií a odvahou svůj způsob jistě najdou: Dva nebo tři naše venkovské sbory mají středisko Diakonie. V jiném venkovském sboru provozují mateřskou školku. V dalším pořádají diskusní večery, v jiném zas bazar, jehož výtěžek je věnován na dobročinné účely. Někde konají pro veřejnost adventní či velikonoční koncerty, výstavy apod. Možná, že takové služby našich venkovských sborů pro veřejnost není mnoho, určitě by jí mohlo být více. Námitka „je nás málo, máme co dělat, abychom se sami udrželi, natož abychom dělali něco pro okolí“ – tato námitka neobstojí. Je sice pravda, že každé otevření trochu bolí a může přinést i určitá negativa, ale v konečném výsledku pozitiva vždy převažují; otevřenost a služba veřejnosti může sbor jedině posílit.
Toleranční sbor v Horních Dubenkách, ač nepatří ke sborům velkým, už čtyři roky pořádá akci, která má otevření se veřejnosti přímo ve vývěsním štítu: Parrésia aneb Ráj srdce a labyrint světa. (Řecké slovo Parrésia znamená podle Součkova slovníku k NZ 1. otevřenost řeči, svobodu slova, 2. veřejnost, 3. upřímnost vůči lidem, 4. radostnou důvěru vůči Bohu.) Smyslem této akce je setkání kostela a divadla, evangelia a kultury. Po několik prázdninových nedělí vstupuje kázání slova Božího, onen ráj srdce, do labyrintu současného světa se všemi jeho radostmi, starostmi i zmatky, jak se je snaží vyjádřit divadlo, resp. další projevy umění. Výčet účinkujících umělců byl by krásný a dlouhý. Nejenže tito nově poznali evangelickou církev a možná poprvé či jinak zaslechli evangelium (někteří z nich se do Dubenek rádi vracejí jako diváci a posluchači), ale také sbor sám sebe spatřil v nové roli a nahlédl netušené možnosti vlastní služby. Neboť veřejnost, lidé známí i neznámí, přicházejí do kostela a prožívají s námi tento dvoudílný svátek znovuobnovované kulturnosti: prožívají setkání biblické zvěsti a řeči umění. A kázání pak není jen pro nás věřící, ale míří k pestrému publiku. A celé bohoslužby pak nejsou jen liturgií zasvěcených, nýbrž společným ptaním po smyslu bytí a svobodnou, tolerantní nabídkou božích možností v Kristu.
Jsem velmi vděčný staršovstvu v Horních Dubenkách, že se odvážilo vykročit touto neprošlapanou cestou a mnohým tak posloužilo k nové naději. A přesto tento ojedinělý experiment vyjevuje také pravdu dosti nepříjemnou a smutnou: vesnice zůstává vpodstatě nedotčena, lhostejná a pasivní. Přicházejí a přijíždějí mnozí odjinud, umělci, studenti, letní hosté, přicházejí členové našeho sboru i sborů jiných, ale z řad místních obyvatel-neevangelíků dali by se účastníci Parrésie spočítat na prstech. Čím kvalitnější program sbor připraví, tím více stává se kulturní propast bezednou. Farář z toho může propadat skepsi, ale nakonec dobře ví a musí s tím vždycky počítat, že stejně nezbývá nic jiného než obvyklá mravenčí práce od člověka k člověku, bez publicity a uznání, pomalu a těžce. Venkovským farářům a venkovským staršovstvům nezbývá než doufat, že někde nějaké semínko se ujme, že naše činnost není v Pánu marná a že nadšení je nakažlivé.
A tak přeji každému venkovskému sboru krásné zážitky ze setkávání a sdílení – s lidmi známými i neznámými, blízkými i vzdálenými. Přeji radost z rozhovorů a z náhle objevené „parrésie“: totiž ze vzájemné otevřenosti, z upřímnosti vůči lidem a z radostné důvěry vůči Bohu. Přeji každému venkovskému sboru, aby si po svém, podle svých podmínek a možností, našel vlastní způsob, jak sloužit svému okolí, a stal se tak místem, kde se odehrávají – jak to nazval jeden z dubeneckých účinkujících – slavnosti Ducha. Nebojme se nevyzkoušených forem práce, vyhlašme boj televizní pasivitě, pořádejme koncerty, výstavy, literární večery, učme děti žít aktivně! Scházejme se, společně čtěme a zpívejme, společně vyznávejme svou víru. Nenechme se odradit tím, že to většinu vesnice nezajímá. Vždyť evangelium Ježíše Krista má přece dost síly ještě důkladně zapracovat „na národa roli dědičné“.
Předneseno na shromáždění u příležitosti 80. výročí vzniku ČCE ve Smetanově síni v Praze 5. 12. 1998 – nezkrácená verze.