Jakub S. Trojan, Rozhovory s pamětí I
První část pamětí emeritního faráře a profesora teologie Jakuba S. Trojana (končí r. 1974, kdy Trojan ztratil státní souhlas) je povinnou literaturou pro každého, kdo se trochu víc zajímá o dějiny českého protestantismu ve 20. století. Není to kvůli tomu, že je napsal elegán slov i manýr Trojan, ani kvůli specifickému přístupu k žánru, který autor zvolil. Je to především kvůli tomu, že zde přichází k slovu reprezentant jedné generace evangelických farářů a teologů – přesněji významné části oné generace –, jejichž postoje a zkušenosti velmi ovlivňovaly osud a vývoj Českobratrské církve evangelické. Vůbec nejdůležitější na Trojanově vyprávění o 20. století je to, že nabízí interpretaci nedávných evangelických dějin, která se nejspíše stane většinovým chápáním období evangelických let „pod psa“. Proto je naprosto nepochopitelné, že (při vší úctě k Zd. Susovi) Rozhovory s pamětí nevycházejí v nakladatelství ČCE Kalich.
V tomto ohledu se Trojanovy Paměti velmi liší od nedokončených pamětí někdejšího generálního tajemníka KMK Lubomíra Miřejovského Dopisy z XX. století (Praha, 2004). Trojan (ročník 1927) se svou interpretací zasazuje o usmíření různých skupin v ČCE, které stály hlavně v normalizačních letech na opačných stranách. Opakovaně vyjadřuje pochopení pro pozice a jednání těch, s kterými v oněch letech nesouhlasil a které otevřeně kritizoval. Zkoumá jejich motivy a velmi dbá na to, aby neodsuzoval. Miřejovský (ročník 1925) ve svých Dopisech naopak zaujímá obrannou pozici, kdy hájí zatvrzele své někdejší názory a kroky, což ho vede až tak daleko, že obhajuje vpád pěti armád v srpnu 1968. Miřejovského kniha proto není nic víc než zajímavá apologia pro vita sua, zatímco Trojanovy paměti nabízejí nosnou konstrukci k reflexi druhé poloviny 20. století pro celou evangelickou veřejnost.
V čem spočívá ta potenciálně mainstreamová interpretace nedávných evangelických dějin v Trojanově knize? Především v uznání toho, že ČCE v 50. letech sice tápala a místy i chybovala, ale v zásadě byla schopna se vyrovnat se situací po Únoru 1948. V 60. letech, kdy různé skupiny teologů a neteologů začaly formulovat dopisy a prohlášení ke zlepšení socialistické praxe, se církev rychle zotavila. Rok 1968 byl potvrzením rezistence ČCE v předchozích letech. Církev se podílela na změnách ve společnosti a na ekumenické půdě byla tahounem vývoje. Jak říká Ondřej Matějka: evangelíci měli své dlouhé jaro minimálně už od r. 1963. Trojan by začal už v r. 1956.
Pokud církev pochybila, týkalo se to především církevního vedení. Bylo pod soustředěným tlakem státní správy a nebylo schopno nadále hájit svou pozici. To vidíme především v letech začínající normalizace, kdy Synodní rada vyklízela pozice z r. 1968 a 1969 a začala zdůrazňovat nutnost kompromisů s Husákovým režimem a obnoveným vedením Sekretariátem pro věci církevní. V důsledku toho ztratilo několik kritických farářů, mezi nimiž byl i Jakub Trojan, státní souhlas pro duchovenskou činnost. Samotné sbory ale vesměs obstály, když např. sbory v Kdyni a Libicích podporovaly Trojana ve vyostřujícím se konfliktu s církevním tajemníkem.
Nedílnou součástí tohoto evangelického života za komunismu byla Nová orientace, uskupení teologů i neteologů, kteří se ve velmi omezeném prostoru snažili o dialog se společností, o dialog mezi teologií a politikou a posléze i kulturou. Vycházeli přitom z pozic, které patřily k jádru evangelické tradice, tj. z odpovědnosti křesťana i církve za svět.
Ústředním pilířem tohoto pojetí evangelických dějin 20. století je Josef Lukl Hromádka. Pod opakovaným nadpisem Fenomén Hromádka se k svému učiteli vrátí Trojan celkem pětkrát. Systematický teolog, děkan KEBF, člen vedení Světové rady míru, zakladatel Křesťanské mírové konference, člen Ústředního výboru Světové rady církví, nositel socialistických řádů a vyznamenání včetně Leninovy ceny, dostává u Trojana jakési nadčasové rozměry, protože evangelickými dějinami 20. století hýbal jako nikdo jiný. Trojan k Hromádkovi zdaleka není nekritický. Vytýká mu jednostrannost, zaslepenost pro jiné stránky problému ve jménu kompromisů, ale jeho teologickou pozici již zmíněné křesťanovy odpovědnosti za svět považuje za nosnou a nezpochybnitelnou. Sdílel (sdílí?) Hromádkovo pojetí Druhé světové války jako soumraku liberální demokracie a příchodu socialistického systému pod vedením Sovětského svazu. Církev se má proto osvobodit od pout, které ji svazují se starým systémem, a má přiložit ruku k budovatelskému dílu na vytváření spravedlivějšího světa. Tady ovšem má své specifické místo a úkoly. Proto je třeba odmítnout negativní postoj k socialistickému systému, protože musí dostat šanci dokázat, že je lepší alternativou západního liberalismu.
Trojan sice opakovaně vyjadřuje zásadní otázky k postoji J. L. Hromádky, ale nakonec konstatuje, že jeho učitel nebyl evangelickým Plojharem. Mezi nimi byl propastní rozdíl, říká Trojan, protože Hromádka nebyl kolaborant. Proč si ale Trojan neklade otázku po jiných než teologických motivech Hromádkovy dalekosáhlé spolupráce s režimem? Proč se Hromádka cílevědomě vmanévroval do pozice prostředníka či „převodníka“ mezi evangelíky a režimem? Nebylo nad lidské síly (chtít) být deštníkem nad evangelickou obcí v Československu? Nepřeceňoval sebe i své vlastní možnosti? Nevykazuje Hromádkovo počínáni vůči komunistickému režimu rysy jisté megalomanie? A nebyl důležitou příčinou evangelické bezradnosti po pražském jaru Hromádkův patriarchalismus?
V souvislosti s Hromádkou je třeba uvést na pravou míru jedno tvrzení v Trojanově knize. V r. 1956 se sešla skupina členů ČCE (převážně farářů) na poradě pod vedením Hromádky a formulovali výzvu komunistické vládě, aby učinila kroky k obnovení důvěryhodnosti socialismu. Trojan zde vyslovuje spolu s Boženou Komárkovou podezření, že petice skončila v šuplíku Hromádkova spolupracovníka Bohuslava Pospíšila. Není to ovšem pravda. Státní archivy ukazují, že dopis byl skutečně odeslán – spolu s průvodním dopisem Hromádky, ve kterém zdůrazňuje loajalitu signatářů i církve k režimu.
Přes svůj charakter většinové interpretace nedávných evangelických dějin (nebo právě proto?), vykazují Trojanovy paměti některá význačná bílá místa. Trojan se téměř nezmiňuje o vyhnání sudetských Němců z osvobozeného Československa. Není to z důvodu jeho tehdejšího mládí, protože jiné události poválečné doby reflektuje důkladně. Píše např. obsáhle o volbách r. 1946 a jejich významu. Přítomnost českých Němců a její konec zřejmě nepatří do Trojanova historického kánonu 20. století (zde by se od evangelického kánonu mohl lišit).
Zvláštní je, že Trojan se vůbec nezmiňuje o pronásledování evangelických farářů v 50. a 60. letech (Dittrich, Choděra, Jelínek, Verner a další). Nevěděl o nich? Nemluvilo se o nich v církvi a na fakultě? Je to tím, že Trojan přišel do církve zvenku, jako konvertita? Nebo byl osud těchto farářů vytlačen z povědomí, protože neladil s levicovou orientací Trojanovy generace, inspirované J. L. Hromádkou?
Druhá část Trojanových pamětí (1974–1989) má brzy vyjít tiskem. Bude zajímavé sledovat, zdali potvrdí smířlivou koncepci nedávných evangelických dějin, nebo zda zkušenosti disidenta ve společnosti i v církvi přece jen nepovedou k zásadnějšímu odmítnutí tehdejších pozic církevního vedení.
Jakub S. Trojan, Rozhovory s pamětí I.
ISBN: 978-80-86057-63-7; 540 s.