10. září 2010 se ve strašnickém krematoriu loučila veřejnost i rodina s překladatelem a šansoniérem Rudolfem Pellarem (29. 2. 1923 Púchov–4. 9. 2010 Praha-Vinohrady)
Ze smutečního oznámení nám zaznívá starověká píseň biblického žalmisty: „Sudiž mne, Hospodine, podlé spravedlnosti mé a podlé nevinnosti mé, kteráž při mně jest.“ (Ž 7,9) Připojme k této písni biblický text, který vystihuje část životního příběhu Rudolfa Pellara: „Síla má a písnička má jest Hospodin, on byl můj vysvoboditel.“ (Ž 118,14) Obě písně jsou prosbou i výzvou „suď mne Hospodine“, ale zaznívá z nich též naděje a důvěra v boží milosrdenství a vysvobození „on byl můj Vysvoboditel.“
Žalmy provázely Rudolfa Pellara již od dětství, žalmy a bratrské písně v evangelických kostelích v rodném Púchově na Slovensku, v Jihlavě a pak v Brně. Zpíval je se svými rodiči Rudolfem a Marií a sestrou Melánií. Písně ho provázely životem i později, např. písně rómské, které připomínají bolesti a radosti života. Později v Praze zpíval šansony, z nichž v době husákovské normalizace zaznívalo „člověk někdy cítí stesk jak varhany, že je lidský žití špatně napsaný.“ Rudolf je zpíval s nadhledem a s nadějí v hlase v Umělecké besedě, kam jsme mnozí pravidelně chodili pro povzbuzení a sílu do dalších dní. Mnozí chválili jeho hlas, a on s humorem sobě vlastním tvrdil, že ho zdědil po dědečkovi, který byl proslulý svým důstojným liturgickým zpěvem v luterském sboru v Hrubé Vrbce na Slovácku.
Síla Rudolfova projevu však netkvěla jen ve zděděném hlase. To naznačuje starozákonní písnička: „Síla má a písnička má jest Hospodin.“ Poselství této písně náleželo integrálně k Rudolfovu životu, protože tušil něco o božím majestátu, a blížil se k němu čapkovským civilním způsobem, velmi podobně jako Tomáš G. Masaryk. Proto Rudolf Pellar rád interpretoval Čapkovy Hovory s TGM. Masaryk hovořil o reverenci, to znamená o úctě k Bohu, která je výzvou k čestnosti a poctivosti. Tuto reverenci jsme všichni u Rudy Pellara zažili. Vyvěrá také z jeho písní. Civilně čapkovský majestát reverence zaznívá z Rudolfovy četby literárních textů v rozhlase, a též z jeho kazet pro nevidomé pro evangelickou Diakonii. Majestát vyzařoval také z jeho četby biblických textů při ekumenických bohoslužbách
i na čistě evangelické půdě, konkrétně třeba na pohřbu mého otce. Majestát reverence zazníval z jeho zpěvu ve španělské synagoze v Praze, kam rád a pravidelně chodil zazpívat, aby se postavil před tvář boží.
Mistr zpěvu i vytříbeného českého slova Rudolf Pellar s manželkou Lubou v sobě spojovali evangelickou a židovskou tradici, jak o tom svědčí i jména, která vybrali pro své tři syny – Šimona, Rubena a Lukáše. Rudolf a Luba obohatili tyto dvě rodové tradice ještě o další hlasy, a to společnými překlady z německé a hlavně americké krásné literatury. I tu některá díla svědčí o civilní reverenci, zejména knihy Williama Faulknera, které se zabývají problémem požehnání i prokletí v civilním životě. Pochodeň hledání mezilidského porozumění Luba i Rudolf předali mladším členům rodiny, a stali se inspirací i pro jiné. To je dobré poselství jejich společného životního příběhu. Sám jsem strýčka Rudu poznal jako laskavého a skromného člověka, který dovedl naslouchat.
Rudolf Pellar odešel z tohoto světa s prosbou i vděčnou výzvou, v rozpoložení, které svědčí o duchovním zápase, ale též o naději: „Sudiž mne, Hospodine, podlé spravedlnosti mé a podlé nevinnosti mé, kteráž při mně jest.“
Svatý Bože, vyznáváme, že bratr Rudolf odešel v důvěře v milosrdné rozsouzení toho, co se nezdařilo, i toho, co se zcela zjevně zdařilo a přetrvá. Doufal v odpuštění toho, na co se vzpomínat nemusí. Odešel nasycen dny, v plnosti života. Prosíme, odpusť bratru Rudolfu Pellarovi jeho viny, a odpusť i to, co jsme my jemu zůstali dlužni slovy i činy. Prosíme za všechny umělce, ať se jejich umění stává službou a pomocí pro druhé; prosíme za ministra – česky služebníka – kultury, a všechny ostatní politiky, ať slouží dobrým věcem. Prosíme i za nás ostatní, dej, ať také poznáváme své viny, ať také rozhodujeme spravedlivě a jsme činitelé naděje a pravdy. Dej, ať nepodléháme korupci pravdy ani umění. Před tvou tváří si uvědomujeme, že nevítězí majestát smrti a zapomnění. Z neviditelného světa tvé přítomnosti k nám zaznívá hlas proroka Izajáše, hlas tichý a jemný: „Síla má a píseň a spasení mé jest Bůh Hospodin.“ (Iz 12,6)