Kniha je výsledkem dvouleté práce českoněmecké pracovní skupiny. Prvním podnětem bylo stanovisko ČCE „K problematice vysídlení sudetských Němců“, které přijal synod ČCE v listopadu 1995. Evangelická církev v Německu (EKD) na ně v listopadu 1996 odpověděla svým „Prohlášením ke smíření mezi Čechy a Němci“. EKD v něm vyzvala Českobratrskou církev evangelickou k vytvoření společné pracovní skupiny, která by prohloubila myšlenky, obsažené v obou prohlášeních. 23. června byla kniha představena na shromáždění, které uvedl Miroslav Brož, tiskový mluvčí synodní rady ČCE. Farář Jan Čapek hovořil o tom, co vzniku pracovní skupiny předcházelo, Monika Žárská o její činnosti a dr. Zdeněk Susa o jednotlivých částech knihy. Monika Žárská nám poskytla text svého krátkého proslovu:
Pracovní skupina se sešla poprvé v prosinci 1996 a pracovala až do května 1998 v nezměněném složení. My z české strany jsme byli pověřeni synodem ČCE, neznamená to však, že jsme všichni Češi. Muž, jehož jméno vypadá tak nečesky, Gerhard FreyReininghaus, je skutečně Němec. Pracuje od r. 1990 v Praze, od r. 1996 na synodní radě ČCE jako tajemník pro ekumenu a mluví výborně česky. To, že působil za českou část skupiny jako sekretář, bylo pro nás jen přínosem. Nešlo jen o jazykovou pomoc. (Trpělivě po nás četl většinu překladů do němčiny, které jsme v průběhu práce potřebovali, a jen díky němu vypadaly trochu k světu.) Je už po léta v úzkém kontaktu s lidickou a terezínskou iniciativou a právě on – Nečech – pravidelně v diskusích obracel pozornost k utrpení Čechů za německého protektorátu. Gerhard ví, že jsme s ním pracovali rádi. Nyní však přišla vhodná chvíle, abychom mu vyjádřili uznání veřejně.
Na začátku našeho setkávání jsme si myslím všichni kladli otázku, jak to asi bude vypadat, když polovina pracovní skupiny zastupuje 140 tisíc českobratrských evangelíků a druhá polovina 28 miliónů evangelíků německých – jak bude naše jednání vyvážené. Formální vyváženost tu byla: Naše dvoudenní schůzky se konaly střídavě v Německu a v České republice, hosté si vždy hradili cestu a hostitelé se postarali o jejich pobyt. Jednacím jazykem byla ovšem němčina. Simultánní profesionální tlumočení pro nevelkou pracovní skupinu by bylo nehospodárné a dokonce by se mohlo míjet účinkem. Tlumočník totiž vždy do svého výkonu vnáší něco osobního: způsob, jak chápe termíny, jak formuluje. Přitom je od jednání oddělen kabinou. Spolehli jsme se raději na svou znalost němčiny a na to, že kdykoli během schůzky si neporozuměné můžeme ujasnit. Osvědčilo se to. Krátké zastavení nad některým jazykovým jevem nezřídka přispívá i k vyjasnění věcnému. Nepopírám, že vždy ke konci schůzek jsme byli z němčiny, která je pro nás všechny kromě Gerharda jazykem cizím a pracně naučeným, pořádně unavení.
Každý den našich schůzek byl zahajován ranní pobožností. Pracovní část střídavě vedli předsedové skupiny, dr. Schmude a dr. Susa. Rychle se ukázalo, že témat, o nichž bychom měli hovořit, je mnoho, a i při značné intenzitě práce jsme většinou ukončovali jednání s vědomím, že se zas nestihlo všechno, co jsme si předsevzali. Zpravidla jsme nejprve probírali aktuální situaci. Scházeli jsme se totiž v době pro rozvoj českoněmeckých vztahů mimořádně významné. V prosinci 1996, kdy byla v Drážďanech činnost pracovní skupiny zahájena, byla na spadnutí českoněmecká společná deklarace, pak byla odhlasována parlamenty, intenzivně se o ní v obou zemích debatovalo a vyplynul z ní vznik Českoněmeckého fondu budoucnosti a diskusního fóra, v jehož koordinační radě zasedli i dva členové naší pracovní skupiny, farář Beyhl, vrchní církevní rada z Bayreuthu, a dr. Susa.
Při každém setkání jsme se věnovali dějinám. Hned na začátku jsme si uvědomili, že je nutno postupovat metodicky, a tak oba historici mezi námi, profesor Hoensch a profesor Procházka, postupně vypracovali kapitoly o obdobích, která byla pro vztahy mezi Čechy a Němci rozhodující. Tyto texty samy o sobě byly zajímavé, zvlášť podnětné však bylo jejich srovnání: různost důrazů, různost okamžiků, kdy je historik rezolutní, kdy ostražitý. Věnovali jsme se otázkám, které z toho vyplynuly, tak intenzivně, že vždy znovu, při několika setkáních, vzplála debata o tom, zda je to nutné. Chceme se snad plést do řemesla společné komisi historiků? Neutápíme se v historických výkladech, které beztak nejsou dokonale objektivní? Mělo by nám jít více o smíření než o staré spory. Byl to zejména profesor Procházka z Brna, kdo proti těmto námitkám vystupoval a varoval před rezignací na hledání pravdy o minulosti. Právě starost o budoucnost je základem odpovědné historické diskuse. Minulost je třeba podrobit soudu, jen tak se s ní vyrovnáme a zbystříme pozornost vůči nebezpečím přítomnosti a budoucnosti. V historii se mnohokrát už stalo, že zaznělo včasné varování a bylo oslyšeno.
Další částí každého setkání byl rozhovor o spolupráci našich církví v minulosti i nyní. V září 97 v Chebu byl naším hostem Miroslav Brož a přednesl referát o vzniku a vývoji Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Vztahy mezi českými a německými evangelíky ve 20. a 30. letech jsou zatím velmi málo probádány. O poválečné spolupráci už máme množství dokladů i osobních vzpomínek, a tak není divu, že v knize je jí věnován větší prostor.
Ze začátku jsme neměli tušení, že by měla nějaká kniha vzniknout. Až při třetí ze sedmi schůzek, v Řezně v květnu 97, se objevila myšlenka, že by bylo užitečné uveřejnit výsledky naší práce v nějaké brožuře, jakémsi průvodci po českoněmeckých vztazích s adresářem a praktickými radami. Později jsme se rozhodli první část knihy věnovat společným dějinám Čechů a Němců. Na knize si cením zvláště toho, že je společným dílem několika Čechů a Němců, a přitom nezastírá, že pohled Čechů a Němců na mnoho věcí je odlišný. Smyslem dialogu nemá být hledání nekonfliktních formulací, ale vyjasňování odlišných pohledů. Pozoruhodně často jsme se v rozhovoru neshodli ne jako Češi proti Němcům, ale napříč národnostmi. Znamená to pro mě dobrou naději, že rozhovor bude nějakým způsobem pokračovat – nejen o problémech soužití dvou národů, ale i o dalších hodnotách, bez nichž nemůže fungovat občanská společnost.