KRITIKA LUTERSTVÍ A THEOLOGIE KRIZE
Za zmínku stojí Rádlův postoj k jednotlivým představitelům reformace. Nejkritičtější je k Lutherovi a k jeho oddělení víry a životní praxe. To, co nás prý uvede k Bohu, není způsob života, ale theologie. „Praktický život, zvláště mravnost a politika nejsou podle luterství samy o sobě křesťanské. Zvláště v politice dal Luther vládě plnou volnost a bránil, aby se panovníkovi předpisovalo, které jeho zákony jsou a nejsou křesťanské.“ Příznivěji Rádl hodnotí Kalvína, jehož novou theologii nazývá „Posledním velikým pozdravem umírající středověké víry v království ducha, poslední pozdrav, slabě znějící do doby nové, která tuto víru ztratila.“ To, čeho si na Kalvínovi zvláště cení, je jeho učení o tom, že člověk má na světě poslání a je ochoten sloužit. Avšak o luterství a kalvínství shodně říká, že se staly „baštou konservativnosti; proti nim se vyvíjel i v Německu i v anglosaských zemích deismus, v Americe unitářství a demokracie, které věří v autonomii člověka a konec konců spoléhají více na lásku boží než na jeho zdrcující moc.“ (DF II, s. 49) Rádlově srdci je nejbližší anglická reformace, o níž nám říká: „Lid bojoval s prostým srdcem za království boží na zemi, o pravý smysl bible, o nezávislost víry na papeži a za nezadatelná práva na vlastnictví pozemku. Odtud pochází hnutí puritánské, z něhož pocházejí i zakladatelé Spojených států severoamerických.“
Ve věci theologie krize odbyl Kierkegaarda dosti hrubě jako duševně chorého romantika, který vyhloubil propast mezi Bohem a člověkem, kterou se pokouší překonat zoufalým skokem víry. Dosti kriticky píše o Karlu Barthovi, kterého považuje za kathedrového theologa, který chce zachránit učenou theologii proti útokům moderní civilizace. Je přesvědčen, že evangelium má pro Bartha význam pouze sekundární a primární jsou pro něj otázky, že Bůh existuje, jak pojmout víru, otázky církevního kreda, což Rádl hodnotí jako návrat do středověku. Uznale o theologii krize říká, že „jest pochopitelnou reakcí proti theologickému liberalismu předešlého století, proti jeho zrelativisování víry; právem hájí zjevení a drží se pevně základního dualismu mezi Bohem a tímto světem, ale přepíná jej tak, že člověk mizí těmto učeným metafyzikům s očí. Jak jest evangelium plné pozemských starostí o člověka! A kde je tam nesmyslná propast mezi mravností a zbožností, o které nás poučují tito učenci s kazatelny a z katedry? K denním starostem prostého člověka má „dialektická theologie“ tak daleko, jako dialektický materialismus. Je to produkt luteránství s reakčními tendencemi“ Nejblíže má z theologů krize k Hromádkovi: „Theologie krize pomohla Josefu L. Hromádkovi v jeho práci o oproštění křesťanství od theologického liberalismu. Souhlasí s Barthem v tom, že křesťanství jest nad pomíjející kulturou a že není přechodu mezi člověkem a Bohem; také staví vysoko theologii. Ale liší se velice od barthovců tím, že klade důraz na prostotu víry, že prakticky se opírá každému zpolitisování církve (pozn. aut. psáno v roce 1933); jeho kritika Masaryka také ukazuje, že má porozumění pro praktické, aktuální úkoly křesťanovy.“ (DF II 493–497)
Nedá mi to, abych vám neocitoval pasáž z „O německé revoluci“ Tuto knížečku můžeme směle označit za pamflet proti hitlerovství a nacismu. Její prorocká jedinečnost spočívá v tom, že byla napsána v roce 1933. Velmi ostře zde píše proti rouhání německých křesťanů – luteránů, kteří otevřeně podporovali Hitlera. V této souvislosti píše: (102) „Luterství nedává totiž dosti opory pro opozici proti čemukoli, co jest podnikáno státem; nezná základní náboženské skutečnosti: že zbožnost se jeví v jednání lidském, ve styku s lidmi, v hospodářství, ve škole i v politice. Zvláště se bránil vůdce tzv. theologie krise, K. Barth. Měl odvahu opřít se pohanství německých luteránů a napsal smělá slova, že raději půjde do katakomb a v úkrytu před německou politikou bude sloužit Bohu, než dívat se na dnešní ohavnost spuštění. Protože však sám z Luthera vychází, protože jest pro něho hlavním argumentem autorita Boha mocného a trestajícího, před níž neplatí „lidský“ soud o tom, co je pravda a co je mravné, a protože ani Barth nemá positivního poměru ke světské politice, neměl úspěchu a nebude mít. Evangelium jest evangeliem lásky a nikoli hrozbou mstivého Boha. Luterství jest základem německé národní filosofie; dnešní kulturní úpadek Německa jest dokladem, jak luterství je nemožné. My Čechoslováci jsme byli vychováni Husem, ba sv. Vojtěchem počínaje v jiném pojetí křesťanství; žádný z našich vedoucích lidí neodlučoval zbožnost od veřejného života. Sv. Vojtěch, sv. Václav, Hus, Komenský, Palacký, Masaryk byli politiky; politika byla pro ně jen příležitostí, kde uplatniti evangelium. Neboť třebas bylo pravda, že království Boží není z tohoto světa, jistě jest pro tento svět. Rozklad luterství! Rozklad puritánství! Konec reformace, konec té velké doby v životě lidstva, kterou zahájili Hus, Luther, Kalvín! Nezbývá než hledat reformaci novou.“
Podobnou kritiku luterství najdeme i u Hromádky. Rozhodně však u Hromádky nenajdeme analogickou kritiku theologie krize. Zde by bylo pozoruhodné sledovat stýkání a potýkání se mezi Rádlem a Hromádkou, protože, ač byli blízcí spolupracovníci, v řadě bodů se lišili. Rádl, ač netheolog, rozpoznal problém, a to problém intelektualismu i u Bartha. V tomto bodě se Rádl střetl i se Součkem a zprostředkovaně i s Komárkovou. Napsal článek v KR (1931), v němž říká – v současné situaci při interpretaci evangelia preferuje americký křesťanský pragmatismus, jehož příkladem mu byla YMCA, před německým theologickým intelektualismem. V roce 1932 na tento článek velmi kriticky reagoval J. B. Souček a o několik čísel později podobně i Komárková. To jsou otázky, které by rozhodně stály za zpracování.
BEZBRANNÝ BŮH
Tuto programovou reformní filosofii nenajdeme v Útěše z filosofie, proto se po válce ozvala v KR s kritickou recenzí Božena Komárková, která se ptá, kde je Rádlův zápas o novou metafyziku, dualismus toho, co má být a toho, co jest, biblický voluntarismus a neukončená reformace a naopak, proč se zde nachází tolik Aristotela a Tomáše, barokní zbožnosti, proč mizejí hranice mezi Východem a Západem, křesťanstvím a antikou. Pro tuto kritiku Rádla podroboval kritice Komárkovou takřka 50 let Hejdánek. Na kritiku Komárkové jsem navázal svou prací „Filosof a reforma světa“
Přesto i v Útěše přes její útěšnou povahu najdeme mnoho nových a pozoruhodných myšlenek. Objevuje se tu „šíleně smělá“ interpretace Evangelia. „Kázání na hoře je kodexem čistého morálního řádu, osvobozeného od donucování a od trestu“ – „Kristus nikoho netrestal, nikoho neodsoudil; jeho pohrůžky trestem se vesměs týkají až převratu za posledního soudu. O sobě samém pak Kristus říkal, že on a Otec nebeský jedno jsou, to jest, že přikázání Ježíšova jsou přímou vůlí Boží. Odvozuji odtud poznání, kterého se theologové neradi odvažují: Že Kristus přinesl přímé poučení Boží pro lidi, a že Bůh jedná tak, jak jednal Kristus: že nikoho nenutí, že Bůh je bytostí dokonale bezbrannou, že násilím do světového běhu nezasahuje; že nedělá zázraky, že neposílá na lidi blesk ani povodně ani mor: že netrestá lidi na tomto světě, že nechrání pšenici před plevelem, který se na poli rozmohl; že tedy očekávat od Boha přímé zakročení v kterékoli věci je marné očekávání zázraku. Jestliže však Bůh je bytostí bezbrannou, jak na světě působí? Působí jako působil Kristus: Bůh se ničím neurazí a všechno snese, i ukřižování; má však lidi nad pomyšlení rád a pomáhá způsobem bezbranného člověka: Poučuje, vede chválí, dává příklady, napomíná, varuje. A jak tuto metodu provádí? Posílá na svět hodné lidi, kteří jsou vzorem pro okolí; hodní lidé jako andělé Boží jsou vzorem, poučují, vedou, napomínají, varují.“ (ÚzF, s. 24–25) Co jako theologové soudíte o této vizi bezbranného Boha působícího jen láskou a starostí hodných lidí? Bránil bych se termínu hodný člověk, který nás může zavádět. Rádla bych nikdy neoznačil za hodného, přesto jsem přesvědčen, že to oč mu šlo, bylo mimořádně důležité a hodné další pozornosti a interpretace, trvalý úkol a myslitelská výzva.
Předneseno v Brně v Blahoslavově domě na pastorální konferenci dne 14. září 1999.