Stále znovu se v médiích (našich i zahraničních) dovídáme, že ten a ten člen nějaké náboženské komunity, který byl donedávna nábožensky vlažný, případně stál úplně na okraji, se ve své víře či orientaci „zradikalizoval“ a stal se teroristou. Někdy je takto charakterizována i celá skupina. Zpravidla se dnes jedná o mladé muslimy – muže i ženy – kteří odcházejí bojovat za tzv. Islámský stát či jiné podobně zaměřené útvary na Blízkém východě nebo v Africe, nebo v jejich jménu a s jejich požehnáním působí záměrně destruktivně v prostředí západní kultury. Už se ovšem můžeme setkat i se zprávami o „radikalizaci“ odpůrců přijímání migrantů z válkou sužovaných zemí, zejména právě muslimů, a paradoxně dokonce i o „radikalizaci“ frustrovaných odpůrců českého prezidenta. Za pozornost však stojí především „radikalizace“ v oblasti náboženství. Co se tím míní a je taková nálepka vůbec vhodná?
Slovo „radikální“ a všechny jeho odvozeniny vycházejí z latinského výrazu „radix“, který znamená „kořen“ ve smyslu základu či výchozího zdroje nějakého fenoménu. „Radikalizace“ by tak měla znamenat „návrat ke kořenům“, orientaci na to, co je v naší duchovní formaci zcela základní a výchozí. V zavedeném úzu se však tento smysl už ztratil a radikalizací se míní přechod k bojovnější, nesmlouvavé a po vnější stránce brutálnější verzi nějaké povýtce konfrontační ideologie, která v případě náboženství nemá s duchovními kořeny nebo základy obvykle vůbec nic společného a představuje naopak spíš jejich protiklad.
Ne náhodou se Tomáš Halík ve svém článku „Pakt z katakomb“, který svým podtitulem cituje jeho přesvědčení, že „katolická církev by měla znovu objevit, promyslet, promodlit a nabídnout světu samotné kořeny křesťanství“ (LN – Česká pozice z 5. 12.), výrazu „radikalizace“ vyhnul a mluví zde o militantním náboženství či militantním islamismu. Správně také připomíná, že tyto úlety od svých kořenů, spojené nejednou právě i s terorem vůči jinak myslícím či jinak věřícím, má na svědomí také církev.
Výraz „militantní“ ovšem také úplně nevyhovuje, protože „bojovnost“ či „odhodlanost ke vzdoru“, pro kterou lze tento termín použít, může být principiálně zcela nenásilná. Takovou byla i pasivní rezistence Mahátmy Gándhího v boji za nezávislost Indie nebo odpůrců segregace v USA, v jejichž čele stanul baptistický pastor Martin Luther King. Byla konfrontační, ale svých cílů dosahovala bez použití násilí. Představovala morální převahu a morální vítězství.
Pojem „radikalizace“ v onom posunutém smyslu se už natolik vžil, že bude nesnadné jej ze sociologického slovníku současné domácí i geopolitické scény vymýtit, ale ti, kdo si jsou vědomi jeho nevhodnosti, by jej užívat neměli. Ta nevhodnost je zesílena skutečností, že církevní a nábožensko-sociální historie užívá i pojem „radikální reformace“, který byl ražen právě jako pokus co nejvýstižněji charakterizovat hnutí, které v rámci evropské reformace v šestnáctém století spojovalo křesťanskou identitu s „učednictvím“, tj. s následováním Ježíše Nazaretského a jeho „kázáním na hoře“, a tak se vědomě snažilo o návrat k těmto „kořenům“. Proto jeho stoupenci, jejichž ideovým předchůdcem byl v české reformaci Petr Chelčický, hlásali nejen chudobu, ale i lásku k nepřátelům a pokoj namísto boje. Později se sice v jejich řadách objevili sem tam i bojechtiví entuziasté společenské změny, ale ti stáli ideologicky už jinde a jako o „radikálech“ se o nich nikdy nemluvilo. Není také překvapením, že mezi teoretiky a mluvčími skutečných radikálů reformace byli i průkopníci náboženské tolerance, která zahrnovala i z Východu expandující muslimy. Zatímco křesťanská Evropa proti nim volala do boje za použití všech prostředků a neštítila se k tomu použít i symbol kříže, reformační radikálové, které nikdo nemohl podezřívat z názorové nevyhraněnosti, jakoukoli krvavou konfrontaci odmítali ve jménu toho, který se raději nechal potupně překřičet a ukřižovat, než aby to, co hlásal, spojil s demagogií, násilím a donucením.
Téma tolerance zároveň ukazuje, že kořeny, k nimž je záhodno se ve společnosti vracet, jsou ještě starší než původní křesťanství se svým důrazem na odpuštění a nenásilí. Patří k nim mimo jiné prorocké výzvy k pohostinnosti a vstřícnosti vůči příchozím, adresované „vyvolenému lidu“ u vědomí toho, že i ti, kdo jsou ve své víře dnes „domácí“, bývali jako otroci či nomádi často (duchovně i fyzicky) v „cizině“ a byli zde hosty těch druhých.
Jistě, etika prorockých napomenutí ke kritické sebereflexi či Ježíšovo kázání a jednání nepředstavují „celé evangelium“ a v oblasti věrouky či zápasu o pravdu lze kořeny či základy duchovní tradice, na nichž dnes kulturně a civilizačně v Evropě či jinde stojíme, pojmout a interpretovat i jinak. Rozhodně však ne tak, že by návrat k nim nebo navazování na ně mohly být jakkoli slučitelné s totalitní ideologií a se systematickou denunciací a destrukcí všech odpůrců. To není „radikalizace“, ale příznak opojení mocí a nespoutané bohorovnosti, odrážející naopak duchovní vykořeněnost, plytkost a degeneraci. Je pak už jedno, jestli ji formálně spojujeme s náboženstvím nebo nějakými jinými společensko-formativními ideály.