Tom Stoppard, Rock’n’Roll
Jak vyhlížela nedávná historie naší země viděná zaujatým, leč nutně také distancovaným pohledem britského intelektuála? Nebude jeho pokus o zachycení událostí roku 1968 a následující normalizace působit v Čechách cizorodě a trapně? Může nám tento pohled přinést něco nového, co jsme už dávno sami dobře nevěděli?
Podobné otázky vyvstávaly v okamžiku, kdy se schylovalo k loňské premiéře divadelní hry Rock’n’Roll od britského dramatika s českým původem Toma Stopparda. Očekávání i určitou míru obav ještě posilovala skutečnost, že hra není uvedena na žádné komornější scéně, ale v těžkodechých prostorách činohry Národního divadla.
Nadějným východiskem je skutečnost, že Tom Stoppard nepřistupoval k tématu své hry jako k čiré látce uměleckého záměru. Po celou dobu svého života jevil o dění v tehdejším Československu čilý zájem, aktivně podporoval disidentské hnutí, překládal hry Václava Havla. Se situací „za zdí“ byl takto obeznámen a dotýkal se jí.
Pro hru Rock’n’Roll zvolil Stoppard víceméně chronologickou narativní linii. Ta je ještě posílena světelným titulkem, který upřesňuje datum a místo jednotlivých scén. Ústředním motivem děje je život českého intelektuála Jana, který se po kratším studijním pobytu v Anglii vrací do okupovaného Československa. Politické události ale prožívá především prostřednictvím své velké lásky – rockové hudby. Stoppardovým pohledem tak můžeme zároveň sledovat události spojené s českou undergroundovou legendou The Plastic People of The Universe. Jejich aktivitu hudební a také velký politický proces, ve kterém byli členové kapely odsouzeni a uvězněni a který byl jedním z impulsů pro vznik Charty 77.
Rock’n’Roll nepřichází osamocen. Tematicky i zvolenou formou vyprávění hra upomíná na jiné současné dílo, které se pokouší o velmi podobnou reflexi roku 1968 a období normalizace – vynikající knihu českého výtvarníka Petra Síse Zeď. A pochopitelně se vnucuje také srovnávání s poslední, rovněž retrospektivní divadelní hrou Stoppardova přítele Václava Havla – Odcházení.
Ze všech těchto srovnání vychází Rock’n’Roll se ctí. Ne, že by hra neobsahovala slabá místa, nebo okamžiky, které na půdě pražského divadla působí nepatřičně. Těmto propadům se zabránit nepodařilo. Text je ale poměrně bohatý i na místa silná, inspirativní a provokativní. Při bližším pohledu si můžeme všimnout, že jsou to zejména chvíle, ve kterých se více než Stoppard sám dostávají ke slovu postoje skutečného undergroundu v čele se spalujícím hlasem svobody Ivanem Martinem Jirousem.
Definitivním průlomem autenticity je pak vynikající myšlenka „minikoncertu“ The Plastic People of The Universe, který se koná bezprostředně před každým představením a dozní v samotném závěru hry. Plastici nepotřebují množství slov. Kontrast jejich rachotícího zvuku před Hynaisovou oponou patří do říše surreálních zážitků. Dojem zasloužené satisfakce se mísí s pocity nepatřičnosti a pitoreskního zploštění. A možná že právě v tom je Stoppardova hra nejvěrnějším obrazem naší minulostí obtěžkané přítomnosti.
Při vší rozporuplnosti se podařilo předvést v Národním divadle Rock’n’Roll nejen jako víceméně platnou a výmluvnou sondu do doby normalizační, ale také jako slovo zasahující do naší dnešní situace.
Při vší rozporuplnosti se podařilo předvést v Národním divadle Rock’n’Roll nejen jako víceméně platnou a výmluvnou sondu do doby normalizační, ale také jako slovo zasahující do naší dnešní situace.