Martin C. Putna – My, poslední křesťané, Praha 1994
První čtení sbírky „hněvivých esejí a vlídných kritik“ potvrdí to, co jsme věděli či tušili: Martin C. Putna umí psát, hodně toho ví a nikoho (ničeho) se nebojí. Témata, která odkrývá, a otázky, které klade, znějí naléhavě. Konečně!, chce se častokrát říci s úlevou, že někdo trefně vyslovil pobloudilost českého (katolického – ale nejen) křesťanství; konečně hledač znamení doby; konečně někdo, kdo vcelku (dá-li se to slovo ještě dnes použít) promýšlí, kudy se brát, co vyhledávat, na jaké otázky v křesťanském zvěstování i v literatuře odpovídat.
Nekatolickým křesťanům pomůže tahle kniha poznat, kolik čerstvého a neformálního myšlení české katolictví také obsahuje; církevní bossové všech konfesí by ji měli číst jako povinnou četbu každý večer před spaním, aby se trochu vyléčili ze svých pomazaných newspeaků a prázdných okázalostí; necírkevnímu a nekřesťanskému čtenáři snad dosvědčí, že české křesťanství neskončilo ve svatých obrázcích a pobožnůstkářství minulého století.
MCP je člověkem víry – tváří v tvář své (instituční) církvi, tváří v tvář dějinám a jejich kulturně-náboženským projevům i výstřelkům, i tváří v tvář (moderní a postmoderní) literatuře. Tato zasazenost je přiznaná – ne však deklamovaná, vědomá – ne však vševědoucí. Není dnes v Čechách přespříliš publicistů, kteří jsou doma jak v literární kritice, tak v dogmatice. I pro tuto nadškatulkovitost představují Putnovy texty potřebný inspirační zdroj – právě pro lidi víry, kteří nerezignovali na trvalou vlastní reflexi víry. (Ať už přitom vypověděli poslušnost vševědoucímu magisteriu, vyjetým kolejím navyklé konfesnosti nebo poryvům charismatického brain-washingu.)
Jako člověk víry hledá – a nalézá – MCP „znamení času“, příznačné události i detaily, vypovídající víc, než se na první pohled zdá. Příklady namátkou – neschopnost církve potkat dobu, neochotu komunikovat s okolím, které náš hlas bere pouze jako „jeden z mnoha“, postmoderní nesnesitelná lehkost bytí (a psaní), apokalyptično. Právě pro toto hledání (a nalézání) znamení doby nazvali mnozí M. C. Putnu prorokem – hned v doslovu Z. Neubauer a po něm nejeden recenzent. Jakkoli Putnovy texty silně oslovují (osobně doporučuji pronikavé studie Nepomukneš?, Antikrist aneb Studie mariologická, Křesťané mezi ideologií a gulášem), nutí mne zároveň zpochybnit jejich prorockost.
Putna miluje inventarizaci jevů: v dějinách literatury, umění, civilizačních a kulturních proměn i v dějinách spásy. Často jeho vidění souvislostí – „zkratkovité“ seřazení fenoménů – upozorní, otevře nečekaný průzor, inspiruje a v neposlední řadě pročistí hlavy těm, kdo si myslí, že objevili Ameriku. Na druhé straně taková kategorizace až příliš vtíravě vnucuje závěr NIHIL NOVUM SUB SOLE… a sugeruje představu, že dějiny kultury (kunsthistoricky rozperiodizované) zrovna tak jako příběh spásy jsou pouhým omíláním stále stejných témat pouze v různých převlecích, takže čím dál víc o nic nejde.
Dále – nevím, nestraší-li tu ta naše postmoderna příliš jako pupek světa či střed časů. Platí-li, že člověk má tendenci zcentrálňovat dobu, ke které patří (či která patří k němu) – což je jev, na který MCP nejednou upozorňuje – děje se tak i člověku Putnovi: jakkoli hledá, „co bude dál“ (a zve k očekávání, že něco dál bude), jako by se mu postmoderna natlačila příliš do středu zájmu coby „to poslední“, jako eschaton. A teprve tahle identifikace doby autora ospravedlňuje, aby se tímto časem zabýval, vedl s ním rozhovor, bral vážně jeho bolesti a nouzi a nechal se též inspirovat jeho metodickými postupy. MCP má zalíbení v postmoderně, v její estetice, poetice, metodice, v její lehkosti, s níž dokáže spojovat jevy předtím nespojitelné, srovnávat předtím neporovnatelné – to nakonec dokazuje i způsobem svého psaní. Problém však leží jinde – snaží se to ospravedlnit. Jenže – je potřeba tohoto (sebe)ospravedlnění? A před kým? Před spolubratrem, církevní hierarchií (hierokracií), před partnerem postmodernistou, před Bohem? Prorocké vocatio znamená přece také vědět, že jsem postaven do doby takové jaká je – a lidé touto dobou osedlaní jsou mi posluchačem a partnerem. Ovšem, pro-rokování nezní a nesmí vyznít jako pouhé ospravedlňování rozmluvy s takovou (či kteroukoli jinou) dobou!
Nakonec – i když se prostřední díl nazývá „Apokalyptičnosti“, Putna není (křesťanským, přesněji biblickým, kanonickým) apokalyptikem, resp. jeho apokalyptičnost je spíš estétsko-postmoderní pózou (viz závěrečná savonarolovská „Chvála AIDS“). Ano, svatý Jan i Daniel zvěstovali jazykem manýristicky pokrouceným, překypovali literárními výpůjčkami, jejich psaní představuje až jakýsi diskurs dějinami spásy – jenomže šlo o zkratkovitost těch, kdo psali, nevěda, dožijí-li zítřka. Jejich skládačka stylů, motivů a detailů posbíraná ledaskde (a na první pohled postmoderně chaoticky) nechtěla ani uhranout nezvyklostí, ani dosvědčit, že tu všechno tak či onak bylo, ale vydat honem, dokud je ještě čas, svědectví pravdě – bité, mordované, pronásledované, přehlušované. Kdo či co šlape Putnovi na paty tolik, aby musel najednou hodit za hlavu „nudnou“ věcnost, střízlivé řazení dat, pokus o exegezi textů bez ohledu na kádrové posudky autora?
Přes naznačené pochybnosti a podezření přiznejme, že se nám četlo dobře a také se nám (byť ne zdaleka vždy) mluvilo z duše.