L. N. Andrejev – Psí valčík; HaDivadlo v Kabinetu múz; překlad Leoš Suchařípa, dramaturgie Josef Kovalčuk, hudba Martin Dohnal, režie Arnošt Goldflam. Hrají Josef Polášek, Tomáš Matonoha, Dana Poláková, Ján Sedal nebo Břetislav Rychlík, Marie Ludvíková, Marek Daniel, Miloslav Maršálek a Pavel Liška
Nová inscenace HaDivadla (premiéra 7. 1. 1996 v posmutnělé atmosféře pod tíhou nenadálé smrti sedmadvacetileté herečky J. Rusínové) je pravdivá až krutě a pro duši citlivou, avšak hlouběji nezakotvenou snad i zraňující a nebezpečná. Podtitul totiž nelže a nikoho nešetří: poema samoty.
Zoufalé míjení, nejistota o druhých, nemožnost sdělení sebe, uzavřenost do vlastní (pohříchu falešné) hry, nedbání na problémy (neřku-li prospěch) jiného člověka, ztráta cíle – to jsou motivy tříhodinové hry, které lemují a dláždí tragický sestup člověka od ideálu, štěstí a naděje k totální opuštěnosti a rozvratu všeho.
Jestliže druhá světová válka přivedla filosofa Jasperse k promýšlení otázek viny a formulování jejích čtyř typů (metafyzická, morální, politická a kriminální), pak v době války první obnažuje tu podobně ruský dramatik Leonid Nikolajevič Andrejev aspekty či dokonce stupně lidské opuštěnosti.
Zločin ohlašuje se hned v úvodních větách a je stále jaksi latentně přítomen, aby k němu nakonec skutečně došlo, ovšem v samotě nejhlubší, až absurdní: nejen že je spáchán na vlastním těle, ale navíc jakoby zbytečně, za nevzrušeného, ospalého nezájmu okolí.
Než však hra sklene tento oblouk, noří nás do samoty zejména „morální“, v oblasti vztahů. Právě zde mluví představení nejsilněji k dnešnímu divákovi, neboť se ho každodenně týká a nemilosrdně odhaluje – bez ohledu na jeho filosofickou či konfesijní výbavu. Uvádí-li v programu dramaturg inscenace Josef Kovalčuk, že HaDivadlo čekalo s uvedením české premiéry od poloviny osmdesátých let (originál byl publikován v roce 1922 v emigrantských Sovremennych zapiskach v Paříži) na příhodnější čas, nemohlo si vybrat lépe: vždyť právě dnes víc než kdy jindy přeskupují se přátelství, mění se zaměstnání, přetrhávají se staré vazby atd, ale co víc – hroutí se už ideály nové, množí se zklamání z toho i onoho, porevoluční kocovina mění se leckde v pozvolnou deziluzi. Kdo by tu neznal pocit opuštěnosti, trýzeň z nemožnosti porozumění… Bankovní úředník, jehož pedantické přesnosti se podřízení bojí? Podvodníci, šlapky, falešní hráči, zmařené lásky? Zaměstnanec, kterého všichni ignorují?
Dimenzi politickou jako by hra nechávala stranou. Srovnání s Jaspersem zde kulhá nejvíce. A přece – hlavní postava (jistě ne náhodou) je původem Švéd, Evropan, představitel Západu. Touží po řádu, přesnosti, racionalitě a dobrých zvycích. Ruskou realitu neunese, je jí udolán. Co je dnes Evropa, co je dnes „ruská duše“? (Andrejev žil poslední roky života ve Finsku, zlomen nejen Říjnovou revolucí, ale i ztrátou důvěry v představitele ruské emigrace.)
Podstatou a hlavním poselstvím hry je ovšem samota metafyzická: ztráta lásky, rozpad ideálu, konec pozitivního vztahu. Opuštěnost ve stvoření, zklamání kosmické. Odtud se odvíjí všechno míjení, všechna prázdnota – život ve lži. Samotou metafyzickou sestupuje člověk níže a níže, jako po schodech. (Rusista Pavel Abrhám, který text Psího valčíku do HaDivadla přinesl, uvádí zajímavý rozhovor Andrejeva s Gorkým: Když si Andrejev stěžoval, že v jeho tvorbě chybí cosi podstatného, odpověděl mu Gorkij, až do jejich rozchodu prý jediný skutečný přítel, že se musí více učit, jet na Západ, do Ameriky. „To není to,“ odvětil zamračeně Andrejev, „je třeba najít Boha a uvěřit v jeho moudrost.“)
Ve hře se vlastně o Bohu vůbec nemluví, a přece – právě proto – je v podtextu jejím tématem (jak také jinak u ruského autora, navazujícího na Dostojevského). Teprve ve vrcholné fázi, přípravě sebevrahově, vypluje skryté téma na povrch: Když pedantický počtář vypočítává, co všechno je třeba v poslední chvíli udělat (a zlobí se na sebe, že ztrácí klid), povzdechne si „Bože můj“. Ihned, jakoby mimochodem, se však ptá udiveně – proč říkám „Bože můj“? To stejné se opakuje za chvíli znovu, jen v otázce je znatelný důraz položen na slůvko „můj“. Tato otázka osvětluje zpětně celé představení. „Proč říkám Bože můj? Světlo? Ať svítí.“ Práskne výstřel a hudba sestoupí až na dno.
Štěpán Hájek
Psí valčík se měl stát naplněním teoretických úvah dramatika o překonání krize divadla. Ve svých statích vyhlásil, že scéna se musí vyrovnat s konkurencí filmu a osvobodit se od všeho, co je pro ni zbytečné, od všeho vnějšího. Efektní děj a poutavé scény jsou jen vnějším nánosem, na divadle na rozdíl od filmu nemohou získat žádnou autenticitu. Hrdinou nového dramatu proto musí být pouze myšlenka a její spoluprožívání herci a diváky. Duše Psího valčíku má pohltit jeviště i hlediště natolik, že již nemá být ani diváků, ani herců (stejně jako je věřící během mše včleněn do jejího dění). Film je jen odraz, druhý život, halucinace, divadelní scéna je prostor zaplněný různými záchvěvy autentických myšlenek a pocitů, které dohromady skládají jednu velkou světovou duši. Panpsychické drama, tak nazýval Psí valčík Andrejev.
-pa-