Geneze a dějiny osmi fakultních tezí z r. 1977¹

Události v prostředí ČCE v r. 1977 dokážou dodnes rozjitřit emoce těch, kteří tu situaci bezprostředně zažili, ale i těch, kteří se s ní seznámili prostředkovaně. Začátkem onoho roku byla zveřejněná Charta 77, kterou podepsalo několik evangelických farářů (část z nich zbavených státního souhlasu k vykonávání duchovenské služby). V květnu pak vyšel Dopis 31 členů ČCE, adresovaný Federálnímu shromáždění, ve kterém kritizovali omezování náboženské svobody v Československu. Vedení církve se ocitlo pod nebývalým tlakem komunistické diktatury, aby upevnilo svou autoritu a distancovalo se od těch, kteří zvedali svůj hlas proti bezpráví. V této souvislost vydala Komenského evangelická bohoslovecká fakulta (tehdy úzce spjatá s církví) své stanovisko v podobě 8 tezí, které měly přinést teologické jasno do rozbouřených vod. K žádnému uklidnění a sjednocení ale nedošlo, nýbrž teze se staly symbolem hlubokého rozdělení v ČCE.

K pochopení a posouzení tezí je třeba vznik tohoto dokumentu vidět v kontextu toho, co se na fakultě odehrávalo od r. 1969. Teze nejsou izolovaným fenoménem, spíše představují kulminaci toho, jak fakulta a její učitelé chápali sami sebe v událostech normalizačního Československa a církevního života ČCE.

Úvod

Učitelé teologické fakulty měli v Evangelické církvi vždy výsadní postavení, které souviselo s úzkým propojením dějin církve a fakulty. Zatímco v Rakouské monarchii se ti, kteří se podíleli na tvorbě české evangelické teologie, nacházeli spíše mimo vídeňskou bohosloveckou fakultu, od r. 1919 se stávala pražská Husova československá bohoslovecká fakulta ohniskem teologie českého protestantismu. Ti, kteří se významně zapříčinili o vznik ČCE (F. Hrejsa, F. Žilka), začali učit na fakultě, která vznikla v důsledku nových církevních poměrů v nové republice. V meziválečném období přicházely důležité impulsy pro teologickou debatu v evangelickém prostředí ze strany fakultních učitelů (vztah k římskokatolicismu, k nové dialektické teologii, pojetí biblické teologie), kteří se taktéž významně podíleli na vymezení pozice českých evangelíků v mezinárodních ekumenických organizacích. To, že fakulta byla tak jako církev rozdělená na různé teologické směry, bylo odrazem teologické plurality prvorepublikového evangelictví.

V letech po druhé světové válce se ČCE minimálně navenek sjednotila a semkla. Hlasy ze strany liberálních teologů vyšuměly tím, že ztratily platformu v podobě časopisů, nebo byli její zastánci penzionováni a nemohli dále učit na fakultě. Takřka monopolní pozici v teologickém směřování ČCE zaujal J. L. Hromádka. Tyto změny ve fungování církve a fakulty byly ovšem způsobeny státními zásahy jen částečně. Byly totiž i důsledkem toho, jak církev z vlastního uvážení reagovala na omezování jejího prostoru ve veřejném životě. V 50. a 60. letech byl do vzniku bezmála všech významných teologických dokumentů (prohlášení, poselství atd.) zapojen Hromádka, čímž potvrdil výsadní roli teologické fakulty v církevním životě.

Dominantní pozice Hromádky v prvním poločase vlády jedné strany přivedla po jeho smrti a po závanu demokratického myšlení r. 1968 církev a fakultu ke stavu osiření. Odchod teologa, který dlouho určoval veřejné vystupování českých evangelíků, vyvolal otázku, jak teď, v časech nastupující normalizace věrohodně pokračovat v tradici, že církev teologicky reflektuje veřejné dění? Navíc proměny evangelického prostředí v 60. letech, kdy se evangelická veřejnost čím dál jasněji vymezovala vůči útlaku komunistické diktatury, způsobily v r. 1968 rozpad křehkého konsensu, který mezi evangelíky v otázkách „veřejné teologie“ (ztělesněné právě Hromádkou) vládl.

Důsledky těchto proměn se začaly objevovat v r. 1970, kdy zesílil tlak ze strany Sekretariátu pro věci církevní na „konsolidaci“ církevního života. První viditelné postihy se týkaly i studentského života na KEBF. V lednu 1970 organizovali bohoslovci bohoslužby u Martina ve zdi, kde vzpomínali na Jana Palacha, který se o rok dříve upálil. Liturgické pořadí, které se skládalo z biblických textů, úvah a textů Mistra Jana Husa, vypracoval Jaromír Dus, který bohoslužby i vedl. Ústřední téma bylo oběť a její význam ve společenství, které se schází, aby si oběť připomenulo. „Oběť tu není pro Boha. (…) Oběť je tu pro nás. Pro toho, komu je dáno, aby se probudilo jeho svědomí a zavázalo ho k přijetí odpovědnosti za vinu ať vlastní, nebo cizí.“2 Jak Dus, který bohoslužby připravil, tak vedení fakulty byli vyzváni příslušnými státními autoritami, aby podali vysvětlení, přičemž jim bylo vytýkáno, že takové jednání podrývá snahy státní politiky k „uklidnění“ situace ve společnosti a v církvi.

O rok později zažila fakultní obec první vyloučení. Studenti Jan Kozlík a Aleš Březina odstranili z budovy fakulty československou a sovětskou vlajku, které byly na průčelí vyvěšeny při příležitosti oslav komunistického převratu v únoru 1948. Za tento čin byl Kozlík vyloučen z fakulty (ovšem jen na základě rozhodnutí fakultního vedení, bez předepsaného rozhodnutí Fakultní rady3). Březina v únoru 1972 napsal Ministerstvu kultury (SPVC), ve kterém se Kozlíka zastal. Fakultní rada ho vzápětí vyloučila ze studia.4

Události r. 1972 a 1974

Ve stejné době, kdy fakultní rada rozhodovala o Březinově vyloučení, procházela fakultní obec první velkou zatěžkávací zkoušku soudržnosti. V bohosloveckém semináři V Jirchářích organizovali studenti koncert Spirituál Kvintetu na 17. ledna 1972, což bylo řádně komunikováno s vedením fakulty. V rámci večera ale také vystoupil Bohdan Mikulášek, který zazpíval mj. svou píseň Ticho. Byl oficiálně registrován jako umělec, ale jeho píseň o upálení Jana Palacha autority neznaly. Jeho vystoupení se stalo záminkou velkého zásahu SPVC do fakultního dění.5

Prostřednictvím Pedagogické komise spustila fakulta oficiální vyšetřování, během něhož byli všichni, kdo se nějak angažovali v organizaci večera, vyslechnuti a SPVC ze zjištění komise vyvodil závěry. Dva studenti (Miroslav Čejka a Jana Koláčná) byli dočasně vyloučeni, ředitel semináře Vencovský dostal výpověď a děkan fakulty František M. Dobiáš a tajemník Dušan Čapek dostali důtku. Studenti a učitelé fakulty pocítili i výrazné omezení cestování do zahraničí a podmínek studentského bydlení v semináři.

Důležitější než samotné důsledky vyšetřování jsou některé mechanismy, které se v průběhu kauzy objevily. Zaprvé, ve snaze zapůsobit na studentskou obec spolupracovalo fakultní vedení se Synodní radou ČCE. Ta se v téže době dostala pod velký tlak ze strany SPVC, že státní orgány odstraní vedení církve a dosadí své lidi. Synodní senior Kejř proto na setkání o dopadech onoho lednového večera nabádal studenty, aby akceptovali parametry politické reality a jednali „konstruktivně“. Podobně mluvili představitelé fakulty, kteří na schůzích se SPVC přiznali své selhání v důsledném didaktickém vedení studentů. Tento druhý prvek se odrážel v obsáhlém vysvětlení, které učitelé podali studentům, že i z teologických důvodů je socialistické zřízení ideálnější než kapitalistický systém.

Mnohem intenzivněji a osudověji se tyto důrazy vrátily do fakultního života v první polovině r. 1974. Do jisté míry je můžeme považovat za generální zkoušku na velkou krizi v ČCE v r. 1977. Tehdejší události představovaly zřejmě nejdůležitější krok na cestě k fakultním tezím r. 1977.

Od vystoupení Bohdana Mikoláška v jirchářském semináři se situace ČCE výrazně vyostřila. Několik evangelických farářů bylo vyšetřováno nebo i odsouzeno (Jaromír Dus, Jan Z. Dus, Vlastimil Sláma). Dalším byl odebrán státní souhlas pro vykonávání duchovenské služby, nutný pro práci faráře. Důvody obvykle nebyly sděleny, ale málokdo pochyboval o tom, že odebírání souhlasu souviselo s politickými postoji dotčených duchovních. Od začátku zasahování do církevních záležitostí Synodní rada hledala oporu u fakulty, což například vedlo k semináři o poslání církve v létě r. 1972, který se konal v kobyliském sboru ČCE. Odtud pak vedla cesta k prohlášení 18. synodu (1973), které volalo církev k tomu, aby se vyhnula konfrontaci s politickými autoritami s teologickým argumentem, že církev není a nemá být subjektem politického světa. Prohlášení bylo především polemikou s uskupením Nová orientace, která odmítala změnit občanské a teologické postoje z r. 1968/9.

Když na jaře r. 1974 Sekretariát pro věci církevní odebral dvěma známým farářům státní souhlas a někteří absolventi fakulty nedostali souhlas k nástupu do sboru, rozhodlo se 22 studentů fakulty nemlčet. Všichni pocházeli z ČCE, která byla v daném roce na fakultě zastoupena 38 studenty (z celkového počtu 79).6 Tato větší polovina studentů ČCE adresovala ministerstvu kultury a středočeskému Národnímu výboru apel, ve kterém vyjadřovali své zneklidnění s odebráním souhlasu Jakubu Trojanovi a Alfredu Kocábovi a s neudělením souhlasu absolventce KEBF Janě Zlatohlávkové.

„Jsme studenty Komenského evangelické bohoslovecké fakulty, kteří se připravují pro farářskou službu v Českobratrské církvi evangelické. Ani během svého studia se nemůžeme nezajímat o dění v církvi, nemůžeme jen lhostejně a bez účasti přihlížet. A proto apelujeme na Vás, a přáli bychom si, abyste tak činili i Vy ve vztahu ke svým podřízeným orgánům, krajským a okresním církevním tajemníkům, aby rozhodování o farářích, studentech bohosloveckých fakult, o udělování státních souhlasů, byla činěna s maximální mírou odpovědnosti a s řádným věcným odůvodněním. Jako budoucí faráři Českobratrské církve evangelické chceme totiž mít pro výkon svého povolání pocit právní jistoty. Chceme, aby naše jednání nemohlo být motivováno nejistotou a strachem z postihu, ale především odpovědností pravdě samé.“7

Studenti nevyjádřili souhlas s teologickými nebo politickými názory dvou zmíněných farářů, ale vztahovali vzniklou situaci a postup státních orgánů na sebe. Poukázali na nejistotu, kterou stát svým počínáním vytváří, a podtrhli to, že takové jednání vede k pokřivení motivace ve vztahu k autoritám a k veřejnému životu. Nepoužívali tudíž argumenty politického rázu, nýbrž použili právní a do jisté míry teologické argumenty.

Vedení fakulty studentská iniciativa zřejmě překvapila. Ještě v průběžné zprávě, kterou psalo každý semestr pro SPVC, se vyjádřilo spokojeně o dění na fakultě. „Vedení fakulty a ředitel HBS vyvíjejí snahu o zajištění potřebného klidu a soustředění pro pedagogické působení na studenty, aby nebyl výchovný proces narušován postranními vlivy jistých církevních skupin a jejich negativními postoji (k infiltraci docházelo zvl. v nedávné době v souvislosti s odnímáním stát. souhlasu některým duchovním ČCE). Velká většina studentů však projevuje zájem o pozitivní činnost duchovenskou v naší společnosti.“8 I při odhlédnutí od sebepropagační roviny této poměrné podrobné zprávy, která byla určená pro státní orgány, nám nemůže uniknout to, jak vedení KEBF vnímá svou roli na fakultě a v církvi. Jeho úloha je připravit studenty na vykonávání farářského úřadu v „pozitivním duchu“, tj. v duchu loajality k stávajícímu vedení státu. Kromě vedení v teologických otázkách zahrnuje tato úloha také vést studenty a studentky k „správnému“ pochopení církevní a politické reality. Pokud je studium podle tohoto záměru a obsahu řádně absolvováno, není třeba se bát, že by se z bohoslovce vyklubal kritik poměrů v církvi a ve státě.

Pojetí pedagogického působení je tedy značně ochranitelské. Učitelé fakulty si nárokovali schopnost formovat své studenty nejen teologicky, ale také politicky a občansky. Jediný důvod, proč se v některých případech nedaří tento program bezproblémově plnit, je „postranní vliv“ rušivých elementů z kruhů, které mají na politickou situaci jiný pohled. Je tedy nutné co nejvíce tento prvek eliminovat, aby studenti nebyli zmateni a zmýleni na cestě k správnému pochopení situace.

Sekretariát pro věci církevní uznával snažení fakultního vedení a vyjadřoval důvěru v záměry učitelů fakulty. Potvrzoval je v jejich pojetí smyslu a cílů pedagogické činnosti, ale kriticky poznamenal, že dosah jejich činnosti byl přece omezen. V interní zprávě SPVC o KEBF se uvádí, že fakulta má velkou autoritu nejen v ČSSR, ale i v západních zemích. Profesoři nemají jen zájem o to, aby studium bylo kvalitní, ale tak o to, aby byl vliv zastánců jiných politických názorů omezován. „Posluchači této fakulty jsou po odborné stránce velmi fundovaní, po stránce politické je to však již u jednotlivců se vztahem k našemu zřízení problematičtější.“9 Ve srovnání se studenty z ČCE jsou studenti ze slovenské Reformované církve v svých občanských postojích mnohem pozitivnější, a to díky vedení jejich církve, tvrdí zpráva. Vedení ČCE je příliš tolerantní k těm, kteří zůstávají v duchu krizových let 1968–69. SPVC podporuje ovšem vedení KEBF v jeho přístupu: „Závěrem je třeba říci, že politickým ovlivňováním, které uskutečňuje Sekretariát pro věci církevní MK ČSR, se vytváří v posledních letech příznivá diferenciace, je však třeba neustálého politického dozoru, i když vedení fakulty, v čele s děkanem A. Molnárem a proděkanem Bičem, dává záruku dalšího kladného vývoje.“10

Teze r. 1974

Na mimořádné schůzi fakultní rady 14. 3. 1974 vylíčil děkan, že studenti vedení fakulty o chystaném dopise neinformovali. Muselo se dozvědět od SPVC, kdo přesně dopis podepsal, přičemž SPVC z toho vyvodilo, že „pedagogicko­‑výchovná stránka fakultní činnosti se nejeví jako uspokojivá. Buď profesoři na svůj úkol plně nestačí, nebo stále působí nepříznivé vlivy zvnějška.“11 Učitelé fakulty vyjádřili politování, že studenti jednali bez „dohovoru s učiteli“. Děkan navrhl zřídit komisi, která se studenty povede pohovory, aby zjistila pozadí a význam studentské iniciativy. Měla požádat vysvětlení od studentů a vést je k tomu, aby dopis znovu formulovali.

Docent Milan Opočenský pak informoval o rozhovoru s ředitelem SPVC Karlem Hrůzou, který považoval za nezbytné, aby vedení fakulty studenty volal k zodpovědnosti. Solidarizovat se s někým, který porušil církevní zákony, je nepřípustné. Synodní senior Václav Kejř podotknul, že kvůli dopisu studentů byl zrušen kurz ve Vrbně. Zároveň pedagogové konstatovali, že formulace v dopisu jsou poměrně opatrné, a že studenti nechtěli dopis volně rozšiřovat.

Ze zpráv, které v souvislosti s působení vyšetřovací komise vznikly, je patrná snaha celou záležitost interpretovat jako omyl z nedostatku pochopení církevní a politické situace. „Jejich dopisy naprosto nechtěly vyjadřovat solidaritu s určitým teologickým, církevním nebo politickým programem.“12 Podle komise měli studenti „ryzí“ motivy, ale ty je vedly k „neuvážené, krajně problematické“ akci, která byla navíc nebezpečná s ohledem na politické zneužití v kruzích Nové orientace. Zpráva tvrdí, že vliv Nové orientace na dopis je spíše zanedbatelný, dokonce že někteří signatáři dopisu toto uskupení ani neznají. „Určité fakultní výchovu rušící vlivy zvenčí lze ovšem mezi studenty zjistit“13, ale je daleko menší, než by se usoudilo podle počtu podpisů ze strany studentů ČCE. Akce je proto „projev nekázně, určité naivity a nezralosti.“

Komise nenavrhuje proto tzv. kázeňský postup, kdy by byli studenti vyloučeni ze studia nebo nuceni studium přerušit. Takový trest by situaci na fakultě a v církvi zřetelně zhoršil a destabilizoval v době, kdy je třeba ukázat, že státní orgány se s církevním a fakultním vedením shodnou na cestě z „krizových let“. Navíc by mohl hrát do karet těch, co v Nové orientaci vystupují aktivisticky. Naopak tzv. pedagogický postup by mohl ukázat moudrost státních autorit, které vyjadřují fakultnímu vedení důvěru a porozumění.

Opět se fakultní učitelé staví do pozice, že vedení studentů k potřebným znalostem a zralosti je jejich odpovědnost, která je třeba chránit před vnějšími vlivy. Jako potvrzení této kompetence vznikly v rámci vyšetřování komise teologické teze, se kterým se signatáři dopisu měli ztotožnit a tak uznat, že jejich petice byla chybná. Tyto teze s názvem Vyjádření Fakultní rady KF představují jistou předzvěst fakultních tezí z roku 1977, a proto je citujeme v celku.

 

1. Víme, že evangelium a existence církve není svázána s kterýmkoli společenským zřízením. Není legitimní z evangelia zdůvodňovat společenské zřízení a jeho oprávněnost teologicky.

2. Žijeme uvědoměle v socialistické společnosti, z níž nechceme emigrovat vnějšně, ale ani vnitřně. Chceme být plnoprávnými občany naší socialistické republiky. To znamená, že nechceme pro sebe reklamovat jenom práva, nýbrž plnit i povinnosti. V tom smyslu chceme respektovat zákony ČSSR a podporovat tak aktivně princip socialistické zákonnosti.

3. Náš zápas o postoj církve v socialistické společnosti je spojen s celkovou světovou situací. Odmítáme podílet se na akcích, které by mohly být zmanipulovány k brzdění procesu zmírňování napětí.

4. Nechceme se distancovat od žádných osob, ale odmítáme všechny programy, jež by chtěly ohrožovat socialistickou zákonnost, nerespektovat platné zákony nebo by dokonce chtěly církev zneužívat k vytváření nátlakové skupiny v politickém smyslu.

5. Jsme přesvědčení, že rozhovor s představiteli státní správy je i v nejkritičtějších a nejkontroverznějších otázkách jedinou formou, kterou církevní instituce může dnes volit. Podporujeme proto kroky, které se v tomto smyslu s cílem vzájemného dohovoru konají.

 

25. března 197414

 

Zachovaly se ovšem dva návrhy na prohlášení, které se mírně liší od finální, výše citované verze. Na obou je zmíněno jméno Jaroslava Ondry, profesora filosofie na KEBF. Není možné s jistotou určit, kdo je hlavním autorem tohoto prohlášení. V zásadě není důležité, jakého má dokument autora, protože v průběhu zkoumání vzniku studentského dopisu se stal kolektivním dílem fakultních učitelů. Jako takový vychází z pojetí vztahu mezi státem a společnosti na jedné straně a církví na druhé, jak bylo formulováno v poselství synodu z r. 1973 pod titulem „Poslání církve v přítomnosti“. Poselství mělo znovu definovat teologické základy pro vztah ke komunistickému státu, a jeho funkce byla uzavřít období pražského jara, kdy ČCE pojala své postavení ve společnosti jako prorocké a kritické.

Fakultní rada vyjádřila s prací vyšetřovací komise spokojenost. Na její další mimořádné schůzi dne 27. března 1974 diskutovala podrobnosti, jak by měla vypadat další „intenzivní diferencovaný pedagogický proces“ ke všem studentům fakulty.15 V této souvislosti padl i návrh, aby byl obnoven tzv. patronát na ročníky fakulty. Studentům, kteří se odmítli distancovat od solidarizačního dopisu, má být věnována po dobu dvou semestru zvláštní individuální pedagogická péče.

Sekretariátu pro věci církevní se zdál tento postup příliš měkký a požadoval přerušení studia dvou studentů, kteří neprojevili žádnou lítost nad svým jednáním (M. Zlatohlávek, F. Matula). Při individuálním rozhovoru jim bylo sděleno, že vedení fakulty jim pokračovat ve studiu umožnit chtělo, ale po zvážení vážnosti situace se rozhodlo přistoupit na požadavek „nadřízeného orgánu“ (tj. ministerstva) na přerušení studia. Dalším dvěma studentům bylo studium přerušeno na rok (Věra Matulová a Jan Mamula) a jeden student nedostal státní souhlas potřebný pro nástup do církevní služby (František Šilar). 16

Pedagogická péče

Souhrnná zpráva, kterou napsalo fakultní vedení o letním semestru 1973/1974, zmiňuje události kolem dopisu několikrát a potvrzuje postoj, který pedagogové definovali jako svůj vlastní v průběhu celého procesu. Učitelé prokázali „značnou míru rozvahy, pedagogické moudrosti i pohotovost.“ Důsledek je, že jsou koncipovány plány, jak v budoucnu „předcházet nebo v případě potřeby čelit podobným tendencím studentů či vlivům některých církevních kruhů.“ Jako příklad takové strategie zpráva uvádí besedy se studenty „na aktuální témata: Různé pojetí funkce církve, křesťané a stát, církve a socialismus.“ Dále se učitelé budou „dbát o společenské dotažení vlastních teologických přednášek“.17 Vedení fakulty je proto optimistické, že se fakultní obec vyvine dobrým směrem. „Další pozitivní vývoj je reálný. Předpokládá soustavnou a kvalifikovanou pedagogickou péci o studenty, prohloubené a zintenzivněné působení na studenty i po stránce občansko­‑výchovné a omezování negativních vlivů zvnějšku (např. některých nekonstruktivních elementů v ČCE), vše v součinnosti s vedením církve (především Synodní rady ČCE) a na promyšleném teologickém základu.“18

Učitelé fakulty opakovali své přesvědčení, které zaznívalo naposledy v souhrnné zprávě za první semestr roku 1973/74, že problémy s protestními hlasy ze strany studentů se dají vyřešit pedagogicky. Pokud budou studenti mít dobré informace a správné pochopení politicko­‑společenské situace, které mají dostat především od zkušených fakultních pedagogů, nebude na podobnou akci mezi studenty pomyšlení. Před představiteli komunistické diktatury, kteří měli za úkol provádět dozor nad církevními institucemi, se fakultní učitelé prezentovali jako moudří, rozvážní pedagogové, kteří jsou schopni do budoucna takovým situacím předcházet. V tom je jistě motivovala snaha chránit fakultu a církev. Zároveň ale vedla tato motivace k očerňování těch, co stáli v těchto debatách na druhé straně – a to před vnějšími, státními autoritami.

Ve zprávách po událostech z letního semestru 1973/74, které fakulta adresovala SPVC, je patrná tendence k sebepotvrzení, které má jisté rysy sebeklamu. Zdůrazňuje se v nich, že díky postupu učitelů se situace uklidňuje a studenti se čím dál víc ztotožňují s postoji svých profesorů. Už v souhrnné zprávě za zimního semestru 1974/75 píše vedení, že díky několika schůzkám, které vedli učitelé Opočenský, Ondra a Heller o „aktuálních otázkách vztahu křesťana k soudobé společnosti“, si studenti vyjasnili své názory na politickou situaci. „Částečně korigují zmatené kategorie v myšlení studentů.“19 Díky mantinelům, které nastavili učitelé ve svém pedagogickém přístupu ke studentům, proběhl semestr „bez rušivých momentů, ani v občanském profilu většiny studentů nebyly patrny negativní rysy.“20 Podobně vyzněla zpráva o letním semestru 1974/75, v níž vedení fakulty konstatuje, že vývoj fakulty jde správným směrem a perspektiva je dobrá „za předpokladu soustavné a kvalifikované péče o studenty, zejména po stránce občansko­‑výchovné, a trvalého omezování negativních vlivů mimofakultních.“21 V tomto případě se zpráva zmiňuje ovšem o události během fakultních oslav 30. výročí osvobození Rudou armádou, které se konaly 24. dubna 1974 v kostele u Salvátora. Dva bývalí studenti KEBF, Michael Kocáb a Martin Zlatohlávek, vyrušili proslov děkana Molnára tím, že přišli k řečnickému pultu, a položili před děkana dva papíry, na kterých bylo psáno „Tak hluboko jste klesli, že tyranům modlosloužíte“ a „Nelze dvěma pánům sloužit“.22 Molnár na místě předčetl oba texty a odsoudil jednání obou bývalých studentů jako primitivismus. Podle zprávy je dokonce přirovnal k fašistickým metodám. Několik mladých posluchačů na to opustilo shromáždění. Také někteří další rozdávali obdobné letáky, jejichž obsah se nedostal na veřejnost.

Souhrnná zpráva uvádí, že akce Kocába a Zlatohlávka nevzbudila ohlas u studentů. Dle učitelů byla fakulta v klidu díky jejich ochranným rukám.

Totéž poznamenává zpráva o dvou dalších událostech v ČCE v r. 1975, tj. rozehnání shromáždění farářů v Libštátu a protestní dopis čtyř farářů adresovaný představitelům státu. Obzvlášť dopis čtyř farářů tvoří další předtakt k vytváření reakčních mechanismů církevního a fakultního vedení, které se projevily v r. 1977.

V Libštátu se začátkem února 1975 sešlo 15 farářů, kteří částečně patřili k Nové orientaci, ale podstatná část se k ní minimálně teologicky nehlásila. Sešlost byla koncipovaná jako přátelské setkání, k němuž nebyl zapotřebí státní souhlas. Setkání sledovaly státní orgány, tj. policie a KCT z Hradce Králové (nechvalně známý Jonáš), které se rozhodly setkání násilně ukončit jako nepovolené. Nelíbilo se jim především, že se na libštátské faře sešli faráři bez souhlasu s těmi, co souhlas měli. „Libštát“ tak vytvořil prostředí, kde se prolamovala církevní izolace farářů bez souhlasu. V důsledku policejního zásahu byl libštátskému evangelickému vikáři Petru Brodskému odňat státní souhlas.23

Dopis, který 27. dubna 1975 poslali faráři bez státního souhlasu Jan Dus, Alfred Kocáb, Jan Šimsa a Jakub Trojan Federálnímu shromáždění, vládě ČSSR a Předsednictvu ÚV KSČ, upozornil na systematické porušování zákonů a předpisů v oblasti vztahů mezi státem a církví. Je zvýšen administrativní tlak k zamezení církevního života, legislativa je aplikována rigidně, práce s dětmi a s mládeží je omezena, vzdělávací aktivity se mohou konat jen sporadicky, vydavatelská činnost církví je úředně redukována, počet studentů bohosloví je uměle regulován, rodiče jsou konfrontováni různými postihy kvůli přihlášení svých dětí na vyučování náboženství atd. Dopis argumentuje především tím, že varuje před důsledky tohoto postupu vůči církvím. „Prosíme Vás, abyste znovu uvážili všechny důsledky takového postupu. Bezpochyby nejuvědomělejší křesťané zvolí cestu věrnosti Kristu i za cenu, že se tím dostanou do konfliktních situací. Další se rozhodnou pro existenci tajných vyznavačů.“24 Státní zásahy v oblasti náboženské svobody mohou vést k porušení sociálního smíru ve společnosti a k delegitimizaci ideologických záměrů státní politiky pod vedením komunistické strany.

O vzniklé situaci jednali opakovaně představitelé synodní rady, která na důraznou výzvu SPVC formulovala své stanovisko k dopisu farářů v červnu 1975. Dokument, který vznikl z této debaty, se ztotožňuje s faráři, ale obsahově z velké části zdůrazňuje, že vedení církve by námitky a kritiku formulovala jemněji a opatrněji. Nezastírá ale, že jádro dopisu farářů je pravdivé a opodstatněné.25

Fakultní učitelé se na svých poradách také zabývali libštátskými událostmi a dopisem farářů. Stalo se tak na mimořádné schůzi fakultní rady spolu s učitelskými sbory dne 6. května 1975 a účastnil se jí i synodní senior Václav Kejř. Důvod k mimořádné schůzi spočíval v tom, že děkan Molnár se spolu s proděkanem Bičem zúčastnil velké schůze na SPVC, kde byli přítomni Synodní rada, vedení SPVC a krajští církevní tajemníci. Na ní vytkl ředitel SPVC Jelínek představitelům církve a fakulty, že přes některé „pozitivní“ změny v ČCE má stále jasný vliv skupina Nová orientace. Nutno podotknout, že pro SPVC a další složky režimu patřili pod šifru Nová orientace všichni, kteří se nějak kriticky vyjadřovali k postojům církevního vedení (a fakulty),, bez ohledu na to, jestli se skutečně podíleli na debatách a práci volného uskupení s programem civilní interpretace evangelia. Podle SPVC má NO stále „platformu“ v církvi. Na schůzi chtěl po vedení církve a fakulty SPVC opatření, jak důrazněji zamezit prostor Nové orientace.

Na schůze fakultní rady vyjmenoval Molnár dva konkrétní příklady činnosti NO. Zaprvé je to setkání farářů v Libštátu (kde nebyli jen zastánci teologické linie Nové orientace), a zadruhé dopis, který napsali faráři bez souhlasu Jan Dus, Kocáb, Šimsa a Trojan státním orgánům. K dopisu, který se přímo týkal spíše dění v církvi a v oblasti státní církevní politiky, nikoli přímo na fakultě, zaujala fakultní rada stanovisko. Vyjádřila „nesouhlas s tím, že podepsaní mluví za církev, což není v souladu s církevním zřízením ČCE; dopis považuje za nesprávný zásah do probíhajících rozhovorů církve se státní správou.“26 Podle děkana je to příklad, jak je „pedagogický účin naší práce torpedován vlivy zvenčí“27. V této souvislosti poznamenal děkan, že podle přihlášek na studium je fakulta „přitažlivá pro určitý typ lidí bez ohledu na jejich původní círk. příslušnost.“28

Jinak než výše uvedené souhrnné zprávy o jednotlivých semestrech nebyly zápisy fakultní rady výhradně určeny pro státní orgány. Zápisy byly vnitřní, úřední dokumenty fakulty, které se ovšem také posílaly na SPVC. Vznikaly v rámci fungování fakultních orgánů. Pro pochopení dění na fakultě jsou proto zajímavější než souhrnné zprávy, které měly za cíl přesvědčit, že fakulta je na dobré cestě.

Dozvuky libštátského setkání a dopisu farářů přinesly jeden důležitý posun. I když se fakulta považovala za součást církve a individuální fakultní učitelé se různě angažovali v komisích a výborech církve, neřešila události v církvi obvykle jako fakulta. Vyjadřovala se pouze, když se nějaké dění týkalo studentů či fakultního života. V této logice vniklo stanovisko z r. 1974, když studenti napsali dopis, který se vztahoval na dění v církvi.

Stanovisko k událostem v církvi, které formulovala fakultní rada v květnu 1975, nevznikalo kvůli ohlasu na události na fakultě. Libštát i dopis neměly s fakultou nic společného. Přesto v reakci na požadavek SPVC, aby církevní vedení a fakulta spolu navrhly jakousi strategii k zamezení vnitrocírkevní opozice, formulovala fakulta postoj k výhradně církevnímu dění. Tento v daném kontextu možná nenápadný krok dává část odpovědi na otázku, proč se vůbec fakulta jako taková považovala za instanci oprávněnou vyjádřovat se k dalšímu dopisu představitelům státu, tj. dopis 31. členů ČCE z května 1977. Minimálně o dva roky dříve, v květnu 1975, začaly hranice mezi odpovědností fakulty a církve mizet.

Proces s Karáskem

Pocit ostražitosti, že fakulta a církev jsou pod drobnohledem státních orgánů, byl patrně silný u vedení obou institucí. Na fakultě to vyšlo opět najevo v dubnu r. 1976, měsíc poté, kdy byli zatčení Plastic People of the Universe a řady lidí kolem této kapely, včetně evangelického duchovního bez státního souhlasu Svatopluka Karáska. V rámci večerních bohoslužeb, které tvořily součást homiletického semináře, kázala 4. dubna Jana Mikolášková a přímluvnou modlitbu měli na starosti Jan Tydlitát a Pavel Dvořáček.

Zatímco kázání bylo jako obvykle konzultováno v rámci semináře, který vedl Josef Smolík, přímluvná modlitba byla zcela ponechaná na dotyčných studentech. Ve své části přímluv se Tydlitát modlil za zatčeného „Karáska a jeho přátele“, jež dal do souvislosti s pronásledováním za přesvědčení „zvláště v tomto roce, který byl prohlášen za rok ateistické výchovy“.29 Fakultní rada se na svém zasedání 30. 4. 1976 rozhodla, že za toto „vystoupení“ studentovi uloží přerušení studia na dva roky, aby „osvědčil občanskou zralost a odpovědný postoj“.30

Nebylo to poprvé, co Tydlitát způsobil pozdvižení u vedení fakulty. Jako zástupce mládeže podal na synodu ČCE v lednu 1976 návrh, aby církev otevřela rozhovor se státními orgány o náhradní vojenské službě. V pozadí jeho vystoupení stál případ vyloučeného studenta F. Matuly, který se ocitl ve vyšetřovací vazbě kvůli odepření nástupu do vojenské služby. I tehdy to fakultní vedení vyřešilo napomenutím Tydlitátovi, ve kterém mu děkan vytkl, že návrh nekonzultoval s učiteli fakulty.31

Nejspíše pocit všudypřítomného dozoru a strach z možných důsledků nenahlášení Tydlitátovy přímluvy vedly učitele fakulty k tomu, aby o přímluvách u Salvátora neprodleně informovali SPVC. Nejdříve dostal děkan zprávu od Pavla Filipiho, který na bohoslužbách zastupoval vedoucího semináře Smolíka, jenž byl na konferenci SRC v Ženevě. Molnár pak sdílel informace s ostatními učiteli a s SPVC. Výstižné je, že postih za modlitbu za Karáska nenavrhl SPVC, ale podle zápisu schůze fakultní rady prof. Bič. Referent SPVC Josef Junga pak na okraje zápisu poznamenal „Výborně!“.32 Radoval se nejspíše proto, že trest za tento čin nemusel prosadit SPVC, nýbrž fakulta sama situaci vyřešila způsobem pro SPVC uspokojivým.

Na fakultě měla záležitost s Tydlitátem ještě malou dohru. Několik studentů se důrazně vymezilo vůči vedení fakulty a vymohli si rozhovor o situaci s děkanem. S Molnárem za ně mluvili studenti Michal Otřísal a Miloslav Vašina. Podle zprávy o rozhovoru vystoupil obzvlášť ostře Vašina. Oba zdůraznili, že přímluva za potřebné je povinnost každého křesťana. Vytkli učitelům, že od událostí v r. 1974 jednají jako prodloužená ruka státní správy, čímž ztratili věrohodnost pro vzdělávání v teologii.33 Otřísal pak rezignoval na funkci studentského zástupce ve fakultní radě.

V souhrnné zprávě za letní semestr 1975/76 konstatovalo vedení, že problém s loajalitou vůči učitelům a politickou orientací mají především studenti z ČCE. U nich jsou patrny „sklon k radikalismu, tlak skupinového myšlení a nesprávně pochopené solidarity, znevažování autority některých učitelů, vč. děkana, nekonstruktivní kritika fakulty i církve jako institucí a p., zřejmě pod vlivem jistých kruhů v ČCE.“34 Pedagogický přístup k těmto studentům nemá u nich dostatečný účinek, mj. protože fakulta nedostala vždy podporu u vedení ČCE. Případ Tydlitát vede fakultu k tomu, aby „zintenzivnili a zkvalitnili své pedagogické působení i po stránce občanské.“35 Ročníkoví učitelé mají se svými studenty pracovat intenzivněji.

Teze r. 1977: první verze

Jedním z kroků, který měl vést k zlepšení politického profilu studentů, bylo ustanovení Poradního sboru fakultní rady pro výchovu bohoslovců, do nějž zasedli členové fakultní rady spolu s představiteli jednotlivých církví. Zpráva ze zimního semestru 1976/77, který tuto novinku zmiňuje, konstatuje ovšem poněkud pesimisticky, že postup vedení u některých studentů nezabírá: „I když většina studentů je loajální, jsou občansky pasivní a umožňují tak nepřímo působení vnějších vlivů radikálních kruhů z ČCE.“36 Podle zprávy, která byla napsána 2. 3. 1977, nevzbudila Charta 77 „politicky nevhodnou, nežádoucí reakci u většiny studentů“. Optimističtější už byla další zpráva fakultního vedení o průběhu letního semestru 1976/77, který v církevní politice stál ve znamení Charty a dopisu 31. členů ČCE, která podrobně zkoumá případy porušování náboženské svobody v České socialistické republice (občas zvaný i Evangelická charta). Zpráva datovaná 24. 11. 1977 konstatuje s jistou úlevou, že vyhlášení Charty nepůsobilo na fakultě výrazný poprask. „Díky zintenzivnění a prohloubení pedagogického působení na studenty podařilo se učitelskému sboru do značné míry pokusy o infiltraci zvenčí (doznívání ohlasu „charty 77“ a některých podání skupin i jednotlivců z ČCE). Přispělo k tomu jednoznačné stanovisko učitelů, vyjádřené v odmítnutí Charty a v osmi tezích učitelů fakulty (připravených pro synodní zastupitelstvo a určených též pro přípravu 20. synodu). Studenti byli přístupni věcné argumentaci, ubylo křečovitých nerealistických názorů a postojů, pramenících z politické dezorientovanosti, zvýšila se též autorita učitelů u některých studentů a jisté porozumění pro jejich občanské postoje teologicky zdůvodněné.“37

Fakultní vedení tu dává do jedné souvislosti ono pedagogické působení, které má vést studenty k orientaci v politických otázkách, s dokumentem, který vznikl jako reakce na dopis 31 členů ČCE. Osm tezí z května 1977 tvoří součást tohoto přístupu učitelů, kteří pokládají za svou odpovědnost angažovat se v církvi, která se podle nich nachází v kritické situaci. Hlas fakulty má tedy přinést jasno do zmateného stavu působeného radikálními hlasy v ČCE. Jak k tomu ale došlo? Jak vlastně vznikalo osm tezí KEBF bezprostředně?

První písemný doklad k fakultním tezím, který se zachoval, je datován 19. května 1977, tj. 11 dnů poté, co 31 členů ČCE poslalo rozsáhlý dokument Federálnímu shromáždění. Jedná se o zřejmě první verzi tezí, která se ovšem liší od finální verze. Má jiný úvod a čítá 9 tezí. Je podepsána „pf“, což je zkratka, kterou používal praktický teolog fakulty Pavel Filipi. Uvádíme zde celé znění:

 „V současné době vrcholí několikaleté úsilí jedné skupiny, vtáhnout církev do politického zápasu za věci, jež nejsou vlastní součástí jejího poslání. Skupina ovšem neměla nikdy pověření, aby mluvila jménem celé církve, v posledním případě ani od všech těch, jejichž hlasem se údajně chce stát.

Jsme přesvědčeni, že nejde o spor správní nebo kázeňský, nýbrž věroučný. (Proto jej nemůže autoritativně vyřešit ani synodní rada ani synodní zastupitelstvo, nýbrž jen synod. Kromě toho neexistují účinné správní nebo kázeňské prostředky, jak situaci řešit.)

Jde o výklad vyznání církve. Otázky se soustřeďují do tří okruhů: (1) Co je církev? (2.) Jaký je teologický pohled na situaci, v níž žijeme? (3) Jaké jsou speciální prostředky komunikace církve s jejím okolím?

(1) Je církev korporace, která se musí – obvyklými způsoby – prosadit v lidské společnosti, vycházejíc ze svého práva, nebo je církev Boží dar žijící z milosti Kristovy a pod vedením Ducha sv.? V prvním případě musí církev vstupovat aktivně do mocenských zápasů a zaujímat či budovat fronty tím tvrději, čím tvrdší je konkurence. V druhém případě se musí mocenských opor zříci.

(2) Naše situace je v mnoha ohledech bezprecedentní. Je to náhoda – nebo výsledek dějinného procesu? Sebekritický pohled na dějinná selhání historického křesťanství umožní pravdivější čtení souřadnic dnešní situace. Po tom všem: nač máme ještě nárok? Zakazujeme si šilhání po podmínkách údajně příznivějších. Svou práci máme konat zde, a ne jinde. Kromě toho jsou na nás upřeny oči křesťanů z jiných části světa, jak se podaří experiment křesťanské existence v socialistické společnosti. Nepřistoupíme­‑li ke své úloze s dostatečnou odpovědností a hloubkou, potvrdíme bludný názor, že církev za socialismu existovat nemůže a zklameme naděje mnohých.

(3) Prvotní starostí církve má být, aby zvěst, kterou vyřizuje, nemohla být zaměněna za něco, čím není – ať v kladném nebo v záporném úmyslu. To předpokládá neustálý zřetel k adresátu, k němuž mluvíme. Kromě toho: vyřizujeme slovo milosti, a ne hrozby. Nemáme možnost je komukoli vnutit a vymoci si zvláštní zacházení. Každý má právo podezírat nás z čehokoli. Teprve způsob, jakým na podezření odpovídáme, zachovávajíce lásku i k těm, kdo nám ubližují, může podezření rozptýlit. Kristus volá církev k tichosti. Tím, a nikoli svou hlasitostí, stává se projevem nového stvoření a skutečnou záhadou pro ty, kdo ji pozorují.

Tolik k analýze.

Bylo by třeba předložit církvi (synodu, nebo aspoň, interimně, zastupitelstvu) k jasnému rozhodnutí sérii tezí, komponovaných podle schématu: Vyznáváme – odmítáme.

 1. Věříme, že ve společenství českobratrské evang. církve máme podíl na obecné církvi Kristově. Ta vznikla z milostivé vůle Boží, žije ze spravedlnosti Kristovy, podrobuje se vedení jeho Ducha. Vyznáváme, že Boží moc, prokázaná ve vzkříšení Ježíše Krista, je dostatečnou oporou ve všech zkouškách a spoléháme na Boží věrnost, že zachová svůj lid až do posledního dne. – Odmítáme názor, že církev je jen lidské sdružení či nápravné hnutí, jehož existenci ospravedlňují cíle, které si klade a které se musí v konkurenci s jinými sdruženími a hnutími prosazovat obvyklými prostředky.

 2. Věříme, že nás chce Pán Bůh mít jako svůj lid na této zemi, na tomto místě, v této situaci. Zde máme konat své poslání a nešilhat po poměrech zdánlivě příznivějších. – Odmítáme názor, který otevřeně nebo skrytě tvrdí, že církev nemůže existovat v poměrech socialistických atd.

 3. Věříme, že Ježíš Kristus zemřel a byl vzkříšen pro všechny lidi. Proto chceme zvěstovat Boží lásku a nové stvoření v Kristu všem bez rozdílu. Pokud na nás jest, chceme to konat veřejně, s ničím se neskrývajíce. Záleží nám na tom, aby naše shromáždění byla otevřena všem. – Odmítáme pokusy zatlačit církev do ilegality. Víme sice, že v extrémních situacích mohla církev existovat i „v katakombách“. Není však na nás, abychom tyto situace přivolávali a budili tak falešnou představu, že evangelium a život víry jsou věci pokoutní, jež třeba utajovat.

4. Věříme, že evangelium dává odpověď na nejhlubší lidské otázky. Proto nám záleží na tom, aby svědeckým projevům a postojům církve bylo co nejjasněji rozumět, aby nemohly, pokud možno, být chápány jako svědectví o něčem jiném. – Odmítáme názor, že církev ve svých projevech nemusí brát zřetel na situace, do níž tyto projevy zaznívají a na adresáty, kterým jsou určeny.

 5. Ti, kdo přijali Krista, přijali také řády nového života a zavazují se k jejich poslušnosti. – Odmítáme však názor, že tato pravidla je možno ukládat těm, kdo ještě v Ježíše Krista neuvěřili.

 6. Věříme, že je Boží vůle, aby církev byla společenstvím jednoty a svazkem pokoje. – Odmítáme dávat v církvi prostor nátlakovým akcím a intrikám.

 7. Ježíš Kristus volá svou církev k tichosti, jež i na ubližování odpovídá láskou. Jen tak, následujíc jeho příkladu – tichého a pokorného – se stává projevem nového stvoření a pro své okolí skutečnou hádankou. – Odmítáme názor, že ve vztahu k okolí, zvláště nepřejícímu, je církvi dovoleno vše.

8. Věříme, že církev zůstává vlastnictvím svého Pána i v neobvyklých, nesnadných situacích, ve zkouškách a pod křížem. Naději, že Kristova církev bude zachována a že i její okolí sezná, že není nepřítelkyní lidského pokolení, opíráme jen o Kristovo vzkříšení. – Odmítáme názor, že církev se musí vynucovat zvláštní zacházení a na základě mocenském činit akce pro své zachování.

9. Církev kráčí dějinami jako společenství poutníků. Království Boží je jí předmětem naděje a modliteb. Odmítáme názor, že království Boží je totožno s určitým uspořádáním společnosti, např. s modelem humanitní demokracie.

19. 5. 77

pf 38

Teze r. 1977: druhá verze

Verze, kterou poslala Synodní rada začátkem června 1977 spolu s dalšími písemnostmi k Dopisu 31, je datovaná 24. května 1977. Má především jiný úvod, který celkové vyznění tezí výrazně zradikalizoval:

„V současné době jsme svědky nápadných konkrétních důsledků několikaletého úsilí vtáhnout českobratrskou církev evangelickou do politického zápasu na pozice, které nejsou bohoslovecky oprávněnu a které negují socialistické společenské a politické podmínky, v nichž žijeme a na jejichž vytváření se chceme podílet. Socialistické hnutí chápeme jako výraz lidské touhy po svobodě a sociální spravedlnosti. Jsme vděčni za vše, čeho bylo v naší zemi v tomto směru dosaženo. Máme za to, že socialistický společenský řád je nejpřiměřenější formou, jak je možno se vyrovnávat se základními problémy dějinné cesty lidstva. Na základě své víry a také z uvedených důvodů pokládáme tuto socialistickou společnost za prostor, v němž máme konat svou práci bez postranních úmyslů. Každá myšlenka, že je možno počítat s provizorností socialistického zřízení, nás oslabuje duchovně a podvazuje naší tvořivou činnost.

Učitelé Komenského bohoslovecké fakulty evangelické, navazujíce na svá předchozí teologická vyjádření k situaci církve, mají vzhledem k vážnosti chvíle za potřebné, aby se církev jasně rozhodla o podstatných věcech svého zaměření. Shrnují proto své stanovisko do osmi tezí, jimiž vyjadřují, byť ve formulacích dosud předběžných, okruhy, v nichž by církev měla zaujmout jednoznačný postoj.

Teze vyzdvihují nejaktuálnější aspekty naší vyznavačské tradice a zároveň odmítají hlavní teologicky nesprávné programové výzvy, které matou naše rozhodování z víry.“

 

Ve srovnání s původní verzí mluví nový úvod podstatně političtějším jazykem. První verze nastolila jako hlavní teologické téma sporu církev a její vztah ke společnosti a k státnímu řízení. Hájí poněkud zjednodušený obraz církve bez moci, která nemá jiné nástroje než pouhé slovo, aby vyjádřila svou zvěst. Tento obraz vychází z představy pokonstantinovské církve (v pozadí stojí teologie J. L. Hromádky), která nemá žádnou politickou, mocenskou oporu, a proto je pravdivější a bližší apoštolské církvi prvních dvou století po Kristu. Z této pozice vyplývají sice také politická stanoviska, jako např. názor, že církev se daří dobře nebo dokonce lépe v reálném socialismu, který jí připravil o moc. Ohniskem tohoto rozboru je ale stále církev a její pozice v politickém dění.

Předmět nového úvodu je především socialistické zřízení v Československu a jeho legitimita. Nejenže pětkrát zmiňuje socialismus jako stávající politický systém nebo ideologii, ale také velmi důrazně obhajuje tuto ideologii („nejpřiměřenější formou“) a to, že se církev v politickém režimu na ní založeném může rozvíjet plně a svobodně. Církev nebo teologie nemá právo ani důvod zpochybňovat nárok, který režim činí na vedení společnost. Místo toho, aby dokument učitelů teologií posuzoval legitimitu státu a politiky teologickými kritérii, posuzuje legitimitu teologických argumentů politickými kritérii.

Další úpravy, které se objevily ve finální verzi dokumentu, se týkaly jednotlivých tezí. Vesměs zůstávalo jádro původního návrhu, ale je patrná tendence k radikalizování a k zjednodušení. Tak jak u většiny tezí vypadlo také z prvních dvou teologický výrok „Věříme“, a zůstalo konstatování, že ČCE má „podíl na obecné církvi Kristově“, nebo že „Bůh nás chce mít“ tam, kde jsme. Ve 3. tezi se objevila fráze, která měla vyostřit odsouzení domnělých oponentů (tedy těch, kteří podepsali dopis 31). Teze 4 byla v záporné části více propojená s „dějinným“ kontextu, ve kterém církev žije.

Největší zásah se týkal původní 9. teze, která byla celá vyškrtnutá. Obsahovala hromádkovskou formulaci o církvi jako „společenství poutníků“, která měla svůj hrot především v odmítnutí, že by království Boží byla identifikovatelné s určitým politickým uspořádáním společnosti. V celkovém vyznění tezí, obzvlášť v druhé verzi, by tato věta bývala změkčila politický charakter dokumentu.

Autorství fakultních tezí

Není jasné, jaké kroky a argumenty vedly od původní, teologičtější verze k finální, političtější. Podle Pavla Filipiho přinesl on původní verzi na fakultu jako pracovní dokument, který měl sloužit k debatě mezi učiteli fakulty. Taková debata se ale nekonala, místo toho dokument vzal děkan fakulty Amedeo Molnár, který ho pak vydal jako stanovisko fakulty ke krizi nastalé po zveřejnění Dopisu 31.39 V tomto případě by za úpravami původního dokumenty stál Molnár.

Jinou verzi nabízí Jaroslav Ondra, profesor filosofie na Komenského fakultě, který se na žádost Synodní rady stal předsedou „smírčí“ komise, která měla prozkoumat odpovědnost za Dopis 31 a navrhnout disciplinární kroky. V rozsáhlém dopise z konce září 1977, ve kterém sumarizuje kroky a závěry komise, zmiňuje také fakultní teze, které podle něj byly přepracované poradním odborem teologickým Synodní rady. „Naději se také, že synodní rada bude moci vzít za své téze učitelů Komenského fakulty, schválené poradním odborem teologickým, který ji opatřil rovněž novým úvodem. Bude­‑li synodní rada moci tyto téze schválit a předložit synodu, aby se k nim vyjádřil, jakožto k možné linii na období po synodu, pak věřím, že se v dlouhodobějším procesu může podařit čelit účinněji nebezpečí rozkolu v naší církvi a uhájit vnitřní jednotu církve.“40

Zpráva, kterou o činnosti svých poradních odborů napsala synodní rada pro synod, který se konal v říjnu 1977, skutečně zmiňuje jednání o tezích. Podle ní se poradní odbor připojil k tezím, které sice vznikly v situaci po Dopisu 31, ale jsou „odpovědí na vleklou krizi naší církve, která v těch dnech jenom zvláštním způsobem vyvrcholila.“ Ve svém plném složení se poradní odbor zabýval tezemi údajně teprve o čtyři měsíce později, kdy se opět vyjádřil, že „se za prohlášení učitelů fakulty plně staví. Vidí v něm vážný pokus církvi teologicky připomenout její místo a úděl, daný Pánem podle svědectví Písem.“ Obhájil i věroučnou podobu tezí, která je vyjádřením vážných starostí, které fakultní učitelé měli nad děním v církvi. „Jestliže sáhli učitelé fakulty i k tomu, aby výslovně odmítli názory a postoje nesprávné, chtějí tím varovat před falešným směrem, k němuž některé podněty nevyslovené, často i bezděky, ale přesto pozorovatelně tíhnou. V prohlášení nejde o žádné nové vyznání v plné šíři křesťanské víry (..); předmětem pozornosti jsou toliko sporné body, v nichž se promítá naše vnitřní nejednota.“41 Podobně jako doprovodný dopis synodní rady a dopis J. N. Ondry dává zpráva teze do souvislosti s elaborátem „Lid Kristův a jeho cesta“, který poradní odbor připravil pro synod v říjnu 1977. Neříká nic nového, ale je jen jakousi konkretizací základních myšlenek tohoto dokumentu. O to jednodušší bylo pro poradní odbor jakožto autora elaborátu ztotožnit se s tezemi, které z elaborátu vycházely.

Zpráva pro synod potvrzuje i koriguje některé výpovědi J. N. Ondry. To nejdůležitější je, že potvrzuje, že se poradní odbor jakožto orgán synodní rady připojil k fakultním tezím. Na rovině aktérů toto není překvapení, poněvadž všichni učitelé fakulty byli i členy poradního odboru (předseda byl děkan fakulty Molnár). Na rovině instituční je tento fakt ovšem velmi důležitý. Teze zvané fakultní nebyly jen fakultní, ale zároveň i církevní tím, že poradní odbor teologický se hlásil k jejich vzniku. Byla to ostatně synodní rada, která je rozeslala po církevní veřejnosti.

Zároveň zpráva ale nepotvrzuje, že za novým úvodem stojí poradní odbor. Spíše nechává autorství na fakultě. Nejsou doklady o tom, že by poradní odbor měl zasedání před 24. květnem 1977 a nedochoval se ani zápis o nějakém jeho jednání, na němž by teze rozebíral. Zdá se tedy pravděpodobné, že za finální verzí fakultních tezí stojí ti, kteří se ze strany fakulty patrně nejvíce do dění kolem Dopis 31 angažovali, tj. dvojice Jaroslav Ondra a Amedeo Molnár. Autor samotného úvodu finální verze je patrně Ondra.42

Odezva

Teze vyvolaly poměrně velkou debatu v církvi. Zpráva o činnosti poradního odboru se zmiňuje o kladné a odmítavé odezvě, ale archivy svědčí spíše o negativních reakcích. Zápis ze schůze fakultní rady z 28. 6. 1977 mluví o „pozitivním i méně pozitivním ohlasu“ v církvi.43 Rada řešila i to, jak reagovat na žádost Jana Šimsy, kterému byly zaslány teze, ale, jak odpověděl, chybí mu úvodní teologická stať pro synodní zastupitelstvo. Fakulta mu odpověděla, že neexistuje další teologický rozbor, a zároveň konstatovala, že se nejedná o Filipiho teze, ale že se k autorství tezí hlásí všichni učitelé.44 Opět se vynořila potřeba „prohloubení pedagogického působení na studenty“, která tentokrát vedla ke konání pravidelných konvokací a schůzek se studenty na aktuální témata. V létě pak bylo organizováno první přípravné setkání studentů a učitelů v Chotěboři, kde byly hlavním tématem fakultní teze.

Podle zápisu ze schůze fakultní rady ze září 1977 došly především kritické dopisy od několika farářů (A. Mikolášek, M. Rejchrt, R. Nechuta, M. Rodr), a od staršovstev sborů v Nymburce a v Radotíně. Všem odeslala fakulta jednotnou odpověď s upozorněním na chystanou publikaci Církev ve světě, která jako první v řadě Studie a texty KEBF vyšla na podzim r. 1977. Přinesla několik kratších studií ze Starého zákona a církevních dějin. Také obsahuje elaboráty Poslání církve v přítomnosti (synod r. 1973) a Lid Kristův a jeho cesta (synod r. 1977). V publikaci byly otištěné i fakultní teze – pozoruhodně bez úvodu nebo dalšího vysvětlení.45

V archivu Synodní rady se zachovalo několik dopisů, které se k tezím staví kriticky. V létě napsala brněnská seniorátní vikářka Eva Pilátová synodnímu seniorovi obsáhlý dopis, ve kterém kritizuje zacházení synodní rady s duchovními, kteří podepsali Dopis 31. „Vrcholem této nebratrské a doslova nactiutrhačné tendence je osm bodů fakulty.“46 Podle ní není první starostí učitelů a vedení církve, aby chránili jasnost a čistotu teologického směřování, ale z tezí vysvítá něco jiného. Je zde poprvé v dějinách ČCE po 2. světové válce pokus „theologizovat svá selhání, ústupky strachu či bezradnosti“. Tato skutečnost je patrná už v elaborátu Lid Kristův a jeho cesta, ale krokem dál jsou teze, „které se mi zdají už na hranici cynismu. Formulace, které svou formou evokují vzpomínku na Barmenské these – na vyznání církve, která svou věrnost Kristu a jeho bratřím byla ochotna dosvědčit i za cenu utrpení a oběti života; úrovně takového vyznání se chtějí přiblížit these, které v sebezáchovném úsilí lživě podkládají bratřím názory, jimiž ohrožují dokonce jejich existenci a jimiž zatemňují, o co vlastně v církvi zápasíme, jak hledáme cestu dál. Že se něco takového vůbec mohlo dostat do sborů, je svědectvím o tom, že neumíme vidět a přiznat si, co vede a určuje naše rozhodování a projevy.“

Ostrou kritiku vyslovila i filosofka Božena Komárková, která v textu Difficile est podrobně analyzovala jednání církevního a fakultního vedení. To ohrožuje bratry, kteří podepsali Chartu 77 nebo Dopis 31 tím, že je obviňuje z neposlušnosti. Ve svém sporu se státem, který mnohé z nich připravil o souhlas k vykonání duchovenského úřadu, jsou nyní bez církevní opory. Teze fakulty jsou dalším krokem na této cestě. Jsou „neslýchané“ ve své denunciaci bratří, kteří podepsali zmíněné dokumenty tím, že jim vkládá do úst tvrzení a stanoviska, která nedrží. „Toto nepravdivé osočení je za dnešních poměrů přímou nabídkou státní policii na další postih dosavadních i příštích obětí její nemilosti.“47 Teze, které „na způsob Tridentského koncilu řadu anatémat vůči herezím, jež existují po většině jen v hlavách autorů dokumentů“, nebyly nakonec ani potvrzeny synodním zastupitelstvem, pro které byly zprvu určeny.

Teze byly později přeložené a zveřejněné v některých západních zemích. Vyšly v němčině v tematickém čísle vydání časopisu Glaube in der 2. Welt, kde je doprovodily jak Dopis 31, tak i reakce Boženy Komárkové a Miloše Rejchrta.48 Ve stejně sestavě je také otiskl nizozemský teologický časopis In de Waagschaal.49 Americký časopis Religion in Communist Dominated Areas (pod vedením B. Hrubého) věnoval důkladnou pozornost situaci v ČCE v souvislosti s Chartou 77 a Dopisem 31, ale teze samotné neuváděl.50

Závěr

I po roce 1989 se téma fakultních tezí vracelo s jistou pravidelností. Na půdě ETF proběhly v rámci rehabilitací vyloučených studentů a po té, co nastoupili noví učitelé, z nichž někteří podepsali Dopis 31, dva rozhovory o fakultních tezích. Zúčastnili se ti, kteří se v r. 1977 hlásili k jejich autorství, a ti, proti kterým byly určené. Hlavní, na čem se shodli, bylo to, že v kontextu r. 1977 musely být teze pochopeny jako paralela k prohlášení „Anticharta“ kulturních pracovníků. Ze stručné informace o rozhovorech vyplývá, že se učitelé fakulty po změnách r. 1989 neshodli na hodnocení fakultních tezí.51 Podle Martina Prudkého se týkaly rozhovory také vzniku, kontextu a smyslu tezí.52 Fakulta se tak od nich nedistancovala a nevyjádřila omluvu za to, jak a čím se zapojila do konfliktu mezi některými duchovními a církevním vedením v r. 1977.

Když v roce 1995 organizovala fakulta sympozium o české teologii na konci 20. století, využilo několik fakultních učitelů příležitost k ohlédnutí za minulá leta. Především ústy Josefa Smolíka zaznělo politování, že se fakulta v období normalizace nedokázala vysvobodit ze  strachu, který stál za mnohými kroky, dokumenty a prohlášeními. Jeden z důvodů, proč obhájili fakultní učitelé komunistickou politickou realitu prohlášeními jako teze, viděl Smolík v jisté zaslepenosti díky „velkému snu“ o přitažlivosti socialismu, který se naučil od J. L. Hromádky.53 I Smolík tedy potvrdil, že teze jsou dokladem selhání fakultních učitelů a zneužívání teologie pro jiné účely.

Naposledy se téma fakultních tezí důrazně ozvalo v r. 2008 a 2009, kdy časopis Protestant zveřejnil rozhovor s Miloslavem Vašinou.54 Vašina se pozastavil nad tím, že fakulta se nikdy explicitně nedistancovala od svých tezí z r. 1977. Vedení Spolku evangelických farářů se s tímto požadavkem ztotožnilo a adresovala ho fakultnímu vedení. Fakulta odpověděla, že teze „nejsou stanoviskem současné ETF UK.“55 Děkan fakulty Martin Prudký na následujícím farářském kurzu SpEKu v březnu 2009 promluvil o otázce kontinuity a diskontinuity fakulty do pádu komunismu a po něm. Otázku tezí postavil do širší problematiky, jak a v čem fakulta navazuje na svou minulost a v čem kontinuitu přerušila. Podle něj tím, že v r. 1990 proběhla rehabilitace, se fakulta omluvila za své selhání z politických důvodů. Zároveň mohla pokračovat v té teologické tradici, která se ukázala jako nosná. Prudký odmítl, že by se fakulta nyní měla explicitně omluvit za teze. Jeho hlavní argument byl, že fakulta i díky reflexím z 90. let prošla velkou proměnou. Požadavek k omluvě tuto realitu podle něj ignoroval. „Jakoby fakulta roku 1977, postoje tehdejších učitelů proklamujících své teze, a fakulta dnes, její učitelský sbor a postoje dnešních učitelů, byly k nerozeznání, bez proměny. Jakoby nikdy nikdo z představitelů fakulty nevyjádřil nahlas změnu pozice, distanci, jiný přístup (neřku­‑li omluvu a pokání); jakoby fakulta nejednala již devatenáct let jiným způsobem.“56

Fakulta v 90 letech 20. století zřejmě promeškala správný moment, aby se účinně distancovala od tezí fakultních učitelů z r. 1977. Omluva těm, kterým z politických důvodů bylo studium přerušeno či znemožněno, byla omluvou za aplikaci některých teologických stanovisek, nikoli omluvou za taková stanoviska samotná. To, že se představitelé fakulty po r. 1989 k nim stavěli kriticky a negativně, ještě není vyjádření toho, že se Evangelické teologické fakulty, jejíž předchůdkyně Komenského evangelická bohoslovecká fakulta teze formulovala, omluví za teze jakožto zodpovědná instituce.

Měli bychom ovšem brát v potaz, že teze nebyli jen jednorázovou událostí, ale vyústění předchozího dění. Z této studie vyplývá, že fakultní teze jsou vyústěním dlouhodobého procesu, který začal po okupaci Československa v srpnu 1968. Takřka „vrozená“ tradice zapojit se do veřejného dění a vyjádřit se k důležitým tématům politického a veřejného života patří k českému mainstreamovému protestantismu od konce 19. století. ČCE patřila do ekumenického teologického proudu, který považoval za poslání církve to, že vyjadřuje odpovědnost za veřejný život a vydává proto stanoviska k aktuálním společenským otázkám.

Od roku 1972 je evidentní, že fakultní učitelé se pokládají čím dál důrazněji za odpovědné za teologické a občansko­‑politické názory studentů. Ve snaze předcházet a vyhýbat se konfliktům se státními orgány, zachovat organizační integritu fakulty a chránit (některé) studenty učinili pod rouškou „pedagogické působení na studenty“ různé kroky, které měly vytvářet dojem, že učitelé mají situaci na fakultě pod kontrolou. V tomto mentálním rozpoložení se zrodilo prohlášení z r. 1974, které ukazuje nápadné paralely v obsahu a ve formulacích s fakultními tezemi z r. 1977. Omluvit se za teze z r. 1977 by znamenalo také omluvit se za dokument z r. 1974 a za přístup ke studentům, jehož jsou prohlášení a teze hmotným výsledkem.

Navíc, jak vyplývá s této studie, fakultní teze nebyly jen fakultní, ale taktéž církevní. Poradní odbor teologický Synodní rady se s nimi ztotožnil a de facto si je osvojil, synodní rada je rozšířila po církvi. Tím přestaly teze být ryze „fakultní“, a staly se součástí kroků, které v r. 1977 synodní rada učinila ve svém jednání s těmi, kteří veřejně vyjádřili jiný názor na vztahy mezi církvemi a státem.

Z této studie vyplývá jistá rehabilitace fakultního profesora Pavla Filipiho, který bývá považován za hlavního autora tezí. Filipi stojí skutečně za první verzí tezí, která má ovšem kvůli jinému úvodu a 9. tezi celkově jiné vyznění. Finální, Synodní radou publikovaná verze, která v důsledku nového úvodu a některých zásahů do textu představuje pervertovanou hromádkovskou teologii, patrně není z jeho ruky.

Jako takové jsou fakultní teze z r. 1977 nejproblematičtější teologický dokument z období diktatury KSČ. Nejenže fakultní učitelé vkládali do úst svých domnělých oponentů názory, které nezastávali, a udělali z nich teologické karikatury místo toho, aby je vzali vážně. Museli ovšem také vědět, že v kontextu politických událostí v Československu nemůžou teze jinak působit než teologické a politické vyobcování těch, kteří často byli na ráně z politického hlediska. Publikováním tezí ztratila fakulta – a církevní vedení – na dlouho vnitřní legitimitu vést církev a teologii v obtížném vztahu ke státu.

Poznámky

1 Tento článek vznikl v rámci grantového badatelského projektu „Transformace českého protestantského náboženského prostředí (1980–2000)“ podporovaného GA ČR (13–36407S).

2 NA, SPVC MK ČSR, k. 274, Bohoslužby u Martina ve zdi 18.1.1970.

3 Fakultní vedení se skládalo z děkana a proděkana (přičemž bychom neměli zapomenout na vlivnou pozici tajemníka fakulty, kterou v inkriminovaném období držel Dušan Čapek), Fakultní rada zahrnula všechny profesory fakulty, zástupce studentů, zástupce církve (zpravidla synodní senior) a zástupce SPVC.

4 Oba případy jsou popsány ve zprávě Rehabilitační komise fakulty z r. 1990.

5 Celý případ je poměrně dobře dokumentován v archivním fondu SPVC (NA, SPVC MK ČSR, k. 274, KEBF, Vystoupení Spirituál kvintetu v HBS 17.1.1972.

6 NO, fond SPVC, karton 276, Zprávy o průběhu jednotlivých semestru na KBF, 1972–1983, 1984, 1987, Zpráva SPVC o Komenského evangelické bohoslovecké fakultě z 29.4.1974.

7 NA, fond SPVC, karton 274, složka Fakulty KBF – styk s SPVC, 1968–1976–1989, Dopis 22 studentů KEBF MK ČSR z 28.2.1974.

8 NA, fond SPVC, karton 276, složka Zprávy o průběhu jednotlivých semestru na KBF, 1972–1983, 1984, 1987, Souhrnná zpráva o průběhu semestru akad. roku 1973/4 na KBF, 20.2.1974, podepsán tajemník fakulty Dušan Čapek. Je otázka, jak máme číst tyto zprávy, které byly určeny výhradně pro SPVC. Zjevně se vedení fakulty snažilo o obraz, že má vše na fakultě pod kontrolou.

9 NA, fond SPVC, karton 276, Zprávy o průběhu jednotlivých semestru na KBF, 1972–1983, 1984, 1987, Zpráva SPVC o Komenského evangelické bohoslovecké fakultě z 29.4.1974. Zpráva ještě nereflektuje dopis 22 studentů z března 1974.

10 Tamtéž.

11 NA, fond SPVC, karton 274, KBF, Schůze fakultní rady, Zápis z mimořádné schůze fakultní rady a učitelského sboru dne 14. 3. 1974 v 18 hod.

12 NA, fond SPVC, karton 274, KBF, složka Fakulty KBF – styk s SPVC, 1968–1976–1989, Zpráva komise, pověřené děkanem a fakultní radou KF šetřením ve věci dopisu posluchačů ministerstvu kultury a NV Střč. Kraje.

13 Tamtéž.

14 Tamtéž, Vyjádření fakultní rady KF.

15 NA, fond SPVC, karton 274, KBF, Schůze fakultní rady, Zápis schůze (mimořádné) fakultní rady a učitelského sboru KF dne 27.00a0

3.00a0

1974 ve 13 h.

16 Tamtéž, Zápis z mimořádné schůze fakultní rady a učitelského sboru KF dne 19.4.1974 v 9 h.

17 NA, fond SPVC, k. 276, Zprávy o průběhu jednotlivých semestru na KBF 1972–1983, 1984, 1987, Souhrnná zpráva o průběhu letního semestru 1973/4 na Komenského ev. bohosl. fakultě, s. 2.

18 Tamtéž, s. 3.

19 NA, fond SPVC, k. 276, Zprávy o průběhu jednotlivých semestru na KBF 1972–1983, 1984, 1987, Souhrnná zpráva o průběhu zimního semestru 1974/75 na Komenského fakultě, s. 2.

20 Tamtéž, s. 4.

21 NA, fond SPVC, k. 276, Zprávy o průběhu jednotlivých semestru na KBF 1972–1983, 1984, 1987, Souhrnná zpráva o průběhu letního semestru 1974/75 na Komenského fakultě, s. 4.

22 NA, fond SPVC, k 205 xxxxx Složka obsahuje stručný popis události a dva papíry od Kocába a Zlatohlávka, které děkan zřejmě předal SPVC.

23 Víc k událostem v Libštátu viz Peter Morée, Between Solidarity and Emigration. The case of Tomáš Bísek, pastor of the Evangelical Church of the Czech Brethren, in: Communio Viatorum, XLIX, 2007, Nr. 3, str. 344–360.

24 ÚA ČCE, Jednání se státními úřady, I, 1970–1976, 1975, Archiv – safe, Dopis faráři Jan Dus, Alfred Kocáb, Jan Šimsa a Jakub Trojan Federálnímu shromáždění, vládě ČSSR a Předsednictvu ÚV KSČ ze dne 27.4.1975.

25 ÚA ČCE, Jednání se státními úřady, I, 1970–1976, 1975, Archiv – safe, Stanovisko SR k dopisu čtyř, 13.6.1975.

26 NA, fond SPVC, k. 274, Schůze fakultní rady a poradního sboru KBF 1967–1979, Zápis z mimořádné schůze fakultní rady a učit. sboru KF, 6.5.1975 ve 14 hod.

27 Tamtéž.

28 Tamtéž.

29 NA, fond SPVC, k. 274, Schůze fakultní rady a poradního sboru KBF 1967–1979, Zpráva z 15. 4. 1976 pro děkana fakulty od Pavla Filipiho.

30 NA, fond SPVC, k. 274, Schůze fakultní rady a poradního sboru KBF 1967–1979, Usnesení fakultní rady z 30. 4. 1976 ve věci posl. Jana Tydlitáta.

31 NA, fond SPVC, k. 274, Schůze fakultní rady a poradního sboru KBF 1967–1979, Záznam o jednání děkana A. Molnára s posluchačem KF J. Tytlitátem z 2. 2. 1976.

32 NA, fond SPVC, k. 274, Schůze fakultní rady a poradního sboru KBF 1967–1979, Zápis ze schůze fakultní rady a učit. sboru KF dne 30. 4. 1976 ve 14 hod.

33 NA, fond SPVC, k. 274, Schůze fakultní rady a poradního sboru KBF 1967–1979, Zpráva o situaci na Komenského fakultě 14. 5. 1976. Protest proti postihu Tydlitáta poslal přímo SPVC Jan Hrabina, který se v té době hlásil na KEBF. Nebyl přijat.

34 NA, fond SPVC, k. 276, Zprávy o průběhu jednotlivých semestru na KBF 1972–1983, 1984, 1987, Souhrnná zpráva o průběhu letního semestru 1975/76 na Komenského fakultě, s. 2.

35 Tamtéž.

36 NA, fond SPVC, k. 276, Zprávy o průběhu jednotlivých semestru na KBF 1972–1983, 1984, 1987, Souhrnná zpráva o průběhu zimního semestru 1976/77 na Komenského fakultě, s. 2.

37 NA, fond SPVC, k. 276, Zprávy o průběhu jednotlivých semestru na KBF 1972–1983, 1984, 1987, Souhrnná zpráva o průběhu letního semestru 1976/77 na Komenského fakultě, s. 1.

38 NA, fond SPVC, karton 204, ČCE, Charta 77, Několik vět, 1977, 1982, 1989, Seznam signatářů z řad ČCE, zprávy SPVC o situaci v ČCE, jednání SPVC se Synodní radou, stanoviska, oběžníky Synodní rady, jednání synodního zastupitelstva, korespondence tuzemská i zahraniční, 1977, 1982.

39 Pavel Filipi v rozhovoru s autorem, 9. 6. 2007.

40 ÚA ČCE, fond SR ČCE, Krizové období, Dopis J. N. Ondry SR ČCE ze dne 28.9.1977, str. 5.

41 ÚA ČCE, fond SR ČCE, Poradní odbor teologický, Zpráva o činnost poradních odborů synodní rady (tisk XX. synodu – říjen 1977).

42 Tuto domněnku potvrzuje také Petr Pokorný v rozhovoru s Michaelem Pfannem (rozhovor ve sbírce životopisných rozhovorů s představiteli ČCE Michaela Pfanna, Archiv ETF UK).

43 NA, fond SPVC, karton 274, KBF, Schůze fakultní rady, Zápis schůze fakultní rady a učitelského sboru KF dne 28. 6. 1977 ve 14 h.

44 Šimsa uváděl v článku v Kostnických jiskrách, že se v soukromém rozhovoru Molnár a Ondra odmítli bavit o tezích, protože je jen napsali na objednávku SPVC. Ad: Osm tezí Komenského fakulty, in: Evangelický týdeník Kostnické jiskry, 7/2003, 3.

45 Amedeo Molnár a Josef Smolík (ed.), Církev ve světě, Praha: Kalich, 1977 (Studie a texty Komenského evangelické bohoslovecké fakulty).

46 ÚA ČCE, fond SR ČCE, Krizové období, Dopis Evy Pilátové synodnímu seniorovi ze dne 25. 7. 1977.

47 Text vyšel ve Spisech Boženy Komárkové, sv. č. 4, O svobodu svědomí, Heršpice: Eman, 1998, str. 105.

48 ČSSR, Zur Lage der Evangelischen Kirche der Böhmischen Brüder, Eine Dokumentation, Küsnacht: Glaube in der 2. Welt, 1978/2.

49 In de Waagschaal, No. 20, 7.1.1978.

50 Religion in Communist Dominated Areas, Vol. XVI, Nos. 7,8 and 9, 1977.

51 Pavel Filipi, Petr Pivoňka, Ročenka Evangelické teologické fakulty UK 1992 (http://web.etf.cuni.cz/ETF­‑192.html, staženo 21.9.2016).

52 Martin Prudký, K otázkám kontinuity a diskontinuity mezi KEBF a ETF UK (přednáška na farářském kurzu SpEK,, datovaná 17.3.2009), Archiv Martina Prudkého.

53 Josef Smolík, Teologie v období totality, in: J. Halama (red.), Ročenka Evangelické teologické fakulty UK 1993–1996, Praha: ETF UK 1996, 15–71.

54 Protestant XIX (2008), 8–9.

55 Dopis čj. 361/2008 děkana ETF UK Martina Prudkého předsedovi SpEK Janu Plecháčkovi z 9.9.2008, Archiv Martina Prudkého.

56 Martin Prudký, K otázkám kontinuity a diskontinuity mezi KEBF a ETF UK (přednáška na farářském kurzu SpEK,, datovaná 17.3.2009), Archiv Martina Prudkého.