Žena z fary i z disentu Milena Šimsová 5. 10. 1932 – 21. 2. 2022
V příloze tentokrát zprostředkujeme několik textů, které připomínají život, dílo a důrazy Mileny Šimsové. Loučili jsme se s ní v Blahoslavově domě v Brně 5. 3. 2022, kde také zazněla většina publikovaných textů.
Narodila se v Trenčianském Svätém Martinu na Slovensku jako nejmladší dcera Jaromíra Procházky, důstojníka československých legií a geodeta. Vystudovala archivnictví a historii s červeným diplomem, vzala si evangelického faráře Jana Šimsu, jednoho z prvních signatářů Charty 77. Stala se ženou z fary (Ženy z fary).
Jako autorka a spoluautorka vydala Úzkost a naději (dopisy a sny Jaroslava Šimsy), knihu o evangelících během druhé světové války Prošli jsme v jeho síle, V šat bílý odění: zápasy a oběti Akademické Ymky, životopisnou knihu Svět Jaroslava Šimsy a naposledy vzpomínky, články, rozhovory nebo dopisy Dlouhý běh Jana Šimsy.
Prosazovala spíše tradiční pojetí evangelické víry, ale současné postoje jí nebyly cizí. Politicky a společensky byla orientována sociálně demokraticky s pozitivním přístupem k přírodě.
…
Poslechněte si pořad Na křesťanské vlně Plzně Český rozhlas Plzeň.
Můžete si připomenout její rozhovor s Johanou Dusovou, který končí slovy: Důležité je nejen vzdělání, ale také výchova charakteru. Aby člověk neustále vážil, co je správné, co je pravdivé a co není. A aby dorostl k statečnosti za tu pravdu se postavit. Aby se nenechal unášet proudem a nenechal se dotlačit k tomu, že by pronášel jednoduché soudy. (Pt 2007/4)
Její příspěvek k antikomunismu pro Protestant: Nejvíce mne na celé věci znepokojuje, jak celé to „anti“ je lákavé pro mladé lidi. Vědí, co byl komunismus, a proti čemu oním svým „anti“ bojují? Nekryjí tím vlastní prázdnotu? Je opravdu dnes komunismus nepřítelem číslo jedna? Nemá heslo antikomunismu napomoci určitým lidem k moci? Neodvádí se jím pozornost od věcí a problémů daleko důležitějších? (Pt 2006/1)
V neposlední řadě dělala vlny na Radio Wave pro Hergot / Radio Wave. Jsou tady věci, které volají po tom, abychom se jim věnovali, komentuje aktuální situaci. V Katolických novinách uveřejnili: Mráz zabíjel lidi. No jak to mráz? My jsme přece zodpovědní za to, že jsou tu bezdomovci a lidi, kteří nemají kam jít. My jsme je zabili, a ne mráz. Já myslím, že to velké na té Českomoravské vysočině, v těch vesnicích, kde se potom ti parašutisté nebo utečenci skrývali, bylo to, že to vzali za svou věc. Přišli sem a je naší povinností je uživit a skrýt. Je to věc našeho svědomí a našeho poměru k Pánu Bohu.
Stála na počátku zájmu o bibli
Nebyl to farář, kdo mě přivedl k zájmu o četbu bible a k ochotě hledat smysl biblické zvěsti. Farář mě v mých třinácti a čtrnácti letech naučil odpovědím na nespočet otázek týkajících se bible a víry. A já je tehdy dokázal vzorně odříkat. Pak jsem byl konfirmován a začal chodit do schůzek mládeže. Ve sboru se tehdy setkávala mládež ve dvou skupinách. Starší ve sdružení, tuto skupinu vedl nově přišlý vikář Jan Šimsa, mladší ve skupině dorostu. Tu vedl pan farář. A jeho pobožnosti nás příliš nezaujaly, byly také dlouhé. A tehdy – nevím jak už k tomu došlo, navrhla Milenka Šimsová, ať si pobožnosti připravujeme sami. Nikdo však nechtěl, ostýchali jsme se. A Milenka přišla se zajímavým nápadem. Nevím, zda ho někdo z farářů využívá. Pozvala čtyři dorostence k sobě do bytu s tím, že připraví čtyři pobožnosti a ty pak vždy během měsíce jeden z nich přečte při schůzce dorostu. A pro mě byl velký objev v té přípravě. Milenka nejen že nás přiměla ke kolektivní práci, ale naučila nás porovnávat různé překlady bible, používat konkordanci a také Biblický slovník Adolfa Novotného, který právě v té době vycházel v jednotlivých sešitech. Nechávala nás pracovat samostatně, odešla do kuchyně a po chvíli se vrátila s dotazem: Co zásadního jste zjistili? Pár slov připojila a opět odešla. A to se opakovalo až do chvíle, kdy jsme pobožnost dokončili. A tak je to tedy Milenka Šimsová, která stála na počátku mého zájmu o bibli a kterou jsme společně s Honzou Šimsou pak navštěvovali na všech sborech, kde působili.
Co mi dala a co mě naučila v disentu
Chci vzpomenout, velmi osobně, co mně dala a co mě naučila paní Milena Šimsová v disentu.
Náš život je už 32 let svobodný. Ale před tím čtyři desetiletí nebyl. Kdo se postavil nesvobodě, musel být připraven k obětem. A přesto se k nim lidé nejen u nás, ale na celém světě, odhodlávali a odhodlávají. Takovou byla i Milena Šimsová.
Koncem roku 1976 jsem do Brna přivezl text Charty 77. Podepsalo ho prvních 19 signatářů. Další dva podpisy získal zcela nezávisle na mně farář Miloš Rejchrt. Jeden z nich patřil Janu Šimsovi a druhý Boženě Komárkové. Tak jsem se – díky Chartě 77 – před 45 lety seznámil s rodinou Šimsových.
Otevřela se mi tak cesta k mnoha skvělým osobnostem českobratrské církve evangelické, zejména k farářům a jejich rodinám na Vysočině, a pak i k dalším. To poznamenalo můj život. A kdybych měl shrnout čím, tak vzpomenu Boženu Komárkovou, významnou postavu církve, se kterou mě Milena Šimsová seznámila nejdříve. Svetry, které mi jako propuštěnému vězni Božena Komárková pletla, rád zmiňuji pokaždé, když o ní mluvím, ale to podstatné byl duchovní svět protestantství, který mi ukázala a v němž svoboda svědomí předchází lidským právům.
Napadlo mne tehdy, jak pomoci malé skupině brněnských chartistů, z nichž mnozí se do té doby neznali, jak lépe obstát vůči zuřivosti státní moci. Proto jsem zorganizoval od února 1978 vzájemné setkávání a rozhovory nad texty Boženy Komárkové v jejím bytě. Byla to Milena Šimsová, která myslela dál než já, když mi navrhla, že zařídí magnetofonové nahrávky a přepis, aby se toto povzbuzení mohlo šířit dál. Tak začala naše spolupráce v samizdatu. Pomáhala mi rovněž při vydávání nepublikovaných děl profesorky Komárkové a také připravila k vydání sborník dokumentů o trestním stíhání mladých brněnských aktivistů Petra Cibulky, Libora Chloupka a Petra Pospíchala.
V květnu 1978 byl její muž Jan zatčen a odsouzen. Navštěvoval jsem ji pak pravidelně. Předával jsem jí své vlastní vězeňské zkušeností, aby se snáze orientovala v tom, co se děje s jejím mužem, co se děje s myšlením člověka v izolaci a co může ona sama podniknout. Během 8 měsíců vězení Jana Šimsy jsem poznával jakou byla jemu a celé rodině oporou. A nikam necouvala.
Hodnoty, které jí dávala víra, nevyznávala jen v kostele nebo v soukromém životě, ale na rozdíl od jiných svých sester a bratří rovněž v životě veřejném. Vážil jsem si jí velice.
V té době fungovala má dohoda s Ludvíkem Vaculíkem, že mi bude prostřednictvím rodiny Šimsových, která s ním už dlouho byla v přátelském vztahu, posílat tituly své Edice Petlice, jejíž brněnskou reedici jsem v samizdatu vydával. Když ale jednou StB ukradla Vaculíkovi jeho fotografii s nahou ženou, která nebyla jeho ženou, nýbrž jeho samizdatovou písařkou, a nechala ji zveřejnit v tisku, šel jsem docela v rozpacích za Milenou Šimsovou, abych se zeptal co si o tom myslí. „Člověka musíte brát v celku a buď ho takového přijmete nebo odmítnete,“ zněla odpověď. Kdo vždy měl v hodnocení lidí jasno, tomu se omlouvám, pro mě bylo poučení Mileny Šimsové nové, přijal jsem je za své. V dalším životě jsem zjistil, že vůbec není tak prosté, jak vypadá.
Lidé se seznamují různými cestami. Já Milenu Šimsovou poznal skrze její odvahu a rozvahu. Byly jiné, než co jsem si myslel o své odvaze a rozvaze, ale vzbuzovaly můj respekt. Když jsem se v roce 1979 ženil, požádal jsem Milenu Šimsovou, zda by se stala mým svědkem na mé svatbě na brněnské radnici. Přijala. Byla to zvláštní vzájemná důvěra. Znali jsem se vlastně jen z bojů proti nesvobodě. Od té doby jsem se cítil jejím dlužníkem.
Zdá se mi, že v životě ta největší ocenění přichází nikoliv od institucí, které čas od času dávají svá různá vyznamenání, ale od lidí, kterých si člověk sám nejvíc váží. A tak, když slyším Milenu Šimsovou, jak kterési návštěvě říká „Jiří Müller nikdy nemluví do větru,“ budu na takové ocenění pyšný do smrti.
Aby nezůstaly zapomenuty životodárné příběhy
Začalo to v Jánských Lázních. U lesa nad Sola Fide s námi malými dětmi Jan Šimsa hrál hru na partyzány a průzkumníky. Dodneška přemýšlím, jak jsme to hráli. Když měli Šimsovi zlatou svatbu, ptal jsem se jich na to. Ale asi si na tuhle věc budeme muset přijít sami.
Později po pár letech, když přišla Charta 77, paní Šimsovou napadlo, že jejich Jirka bude asi půl roku bydlet u nás ve Sněžném na faře. Nevím, zda to bylo před domovní prohlídkou nebo po ní, kdy paní Šimsová bránila před příslušníkem tajné policie dopis od Jana Patočky a manželovi nezbylo, než aby se jí zastal. Měli jsme půl roku nebývalý přísun skvělých speciálních perníčků s ořechem na vrchu, které k nám poštou z Brna přicházely od Jirkovy maminky. Tehdy v začínající pubertě jsem pod vlivem přednášek Jana Šimsy začal studovat Karla Havlíčka, včetně nebezpečí přichylovat se k velkým dubiskům. S Jirkou jsme o tom pak vyprávěli na setkání mládeže v sněženském sboru. Jirka z toho vyrobil první číslo časopisu Vševěd, který pak s jinými tématy dál vydával.
A tak se stalo, že moje rozumbraní už od nepaměti souviselo s Šimsovými. Paní Šimsová v tom hrála skrytou, ale vehementní roli.
Když bylo třeba něco promyslet nebo se dozvědět, tak jsme velmi často skončili ve Volfově 12. Jednou jsme dokonce s mými kamarády z fakulty vymysleli, že bychom mohli jeden víkend věnovat první republice. Požádal jsem Šimsovy, zda by nás nepřijali. Ochotně nás ubytovali a celý víkend jsme měli přednášky Komárkové, Mezníka, Jaromíra Procházky, Jana a Mileny Šimsových.
Není také náhodou, že bratr Mileny Šimsové, Jaromír Procházka se stal osobním učitelem dějepisu mého bratra a potom i mým a řady mých přátel, s kterými jsme prožili asi deset ročníků v horách na Slovensku a jinde. Jaromír Procházka nám mezi polanami vyprávěl o odboji a o současné politice.
Tehdy už mi začalo být jasné, že Milena Šimsová v sobě skrývá celou řadu osobnosti. Jednak to byla laskavá propojovatelka mnoha různých lidí s naprosto upřímným zájmem o jednotlivce. Čím ten člověk byl méně významný a méně urozený, tím byl její zájem větší. Myslím, že v prosetínském sboru by o tom mohli vyprávět. Přitom jsme se občas museli trochu bránit jejím snahám o výchovu, o to někam nás poslat, něco s námi zařídit. Kdo byl dost odvážný, zjistil, že Milena Šimsová přijme, když se jejím snahám nás vychovávat nebo po nás něco chtít ubráníme a odmítneme to. Ona se nikdy neurazila a nepřestala nás mít ráda.
To jsou první části osobnosti Mileny Šimsové. Postupně jsem začal zjišťovat, že je také velmi originální myslitelkou. Dokáže ze zapadlých písemností, dokumentů, deníků, zápisků vynášet na světlo napínavé příběhy. Zapadlé příběhy se najednou stávají ukazateli pro současnost.
Já se se k ní několikrát uchýlil o radu, když jsem měl před sebou hromadu materiálů, které mne vzrušovaly, a chtěl jsem s nimi něco podniknout, ale nevěděl jsem jak je uchopit. Jednou jsem musel napsat farářskou práci. Vymyslel jsem si, že budu psát o Nové orientaci. Začaly se mi vršit různé dopisy a dokumenty z archivu mých rodičů, Hančiných rodičů a dalších. Pak jsem přijel k Šimsům. Paní Šimsová mi předala další hromádku. A pak řekla: „Podívej se Mirku na tenhle dokument. Jenda tehdy začal psát takový dopis, který si pak jeho přátelé mezi sebou posílali. Jmenovalo se to Problémy a úkoly. A dopisovém časopise vždycky nějak shrnuli témata, otázky, důležité věci, kterými je třeba se zabývat.“ Najednou z toho vznikla kostra, na které začala vznikat moje historie Nové orientace.
K tomu nejvýznamnějšímu z práce Mileny Šimsové řadím její zájem a snahu zachovat příběhy lidí, kteří nasadili život v druhé světové válce a v odboji. Možná někteří lidé neměli moc chuť vracet se k časům, kdy nebylo příliš veselo. Ale Milena Šimsovou s ohromnou neúnavností pracovala pro nás a pro časy, kdy nebude na světě dobře. A kdy bude třeba vědět, že naše lepší a dobré časy jsou vykoupeny odvahou a solidaritou. Proto tak trpělivě až do konce pracovala na tom, aby ty životodárné příběhy nezůstaly zapomenuty. Dělala to s vírou, že nám budou ukazovat cestu.
Marta Procházková mi před týdnem napsala, abych při vzpomínce na paní Šimsovou pověděl něco o krajanech v českých obcích na Ukrajině. Její teta by prý jistě byla ráda, kdybychom nezůstali jenom u vzpomínání, ale také se zabývali současnou politickou situací.
Mezi Kyjevem a Oděsou jsou dvě krásné vesničky Bohemka a Veselinovka a město Pervomajsk, kde žijí čeští evangelíci. Jezdím za nimi už sedm let třikrát do roka. Teď jsem žel pouze v každodenním telefonním spojení. Zatím se u nich nebojuje. Ale šest mužů je ve válce. Tito Češi jsou zároveň přesvědčenými Ukrajinci. Jeden z nich mi v neděli ráno psal „Nic zlého jsme neudělali, jenom chráníme svoji zem.“
V Bohemce je kostel nazvaný Betlémská kaple. Loni slavil 25 let. Pomáhala ho postavit naše církev na návrh brněnského stavitele Petra Pirochty. V kostele je byt pro případného faráře. Nyní má tento prostor posloužit jako útulek pro rodiny, které odešly před válkou na jihu.
Paní kurátorka, která má také syna ve válce, mi včera volala: „Rozhodli jsme se, že nedělní bohoslužby uděláme v ukrajinštině.“ Dvacet pět let na tom trvali na tom, že se musí kázat česky. Nyní se rozhodli, že budou kázat ukrajinsky, aby tomu jejich hosté rozuměli a mohli být s nimi. Myslím, že Milena Šimsová by z toho měla radost.
Poznámka: Očekávaní hosté nakonec do Bohemky nedorazili. Vydali se někam více na západ. Bohemští nyní připravují jídlo pro ty, kdo jsou ve válce.
Autorka
„Co bude dále, nevím. Žijeme už delší dobu ze dne na den, takže jsem ráda, že je celý tento týden opravdu teplo. Těžko si dovedu představit, jak i tak snáší vazbu a vězeňské podmínky člověk, který od roku 1972 trpí těžkou chladovou alergií … musí mít k umývání jen teplou vodu,… nesmí prochladnout…“
Těch několik vět pochází ze zprávy Mileny Šimsové z 8. 6. 1978, nazvané Případ Šimsa. Příznačné je, jak i v textu, v němž podává zprávu o zatčení manžela, jen letmo zavadí o vlastní situaci. Přitom se jí celá kauza bytostně dotýká, nejenže uvěznili manžela, ale navíc proto, že ji chránil před surovostí příslušníka StB.
Z těch několika vět proznívá úzkost o manžela, vzápětí však přetavená do textu – veřejně publikovaného svědectví o bezpráví. Textu, který se nakonec stane jedním ze svědectví v knize Dlouhý běh – nikoli Mileny Šimsové, ale Jana Šimsy.
Zdá se mi to pro ni jako autorku příznačné. Mimo titulů, které pomáhala editovat, vydala u EMANa tři vlastní knihy (rozsah té nejobsáhlejší, Svět Jaroslava Šimsy, sotva kdo kdy překoná) – a i když píše o lidech a historii, která se jí bezprostředně, osobně dotýká, naprosto nemá ambici se jako autorka v textu prezentovat jinak, než takto letmo.
S archivářskou pečlivostí vybírá z archivu kartičky s výpisky, citáty, řadí je – vedle sebe, jindy proti sobě – a stručným, věcným komentářem uvádí do kontextu. Skládá mozaiku, aby svědectví promlouvalo samo: Nikoli vnější efekt – ale duchovní zdroje. Nikoli kuriózní historky (jakože je znala a v osobním rozhovoru jimi uměla postavu či situaci dokreslit) – ale odkaz na podstatu životního zápasu. Takto píše o odboji, ale takto se snaží uchopit a předat i zápasy let padesátých či normalizačních.
Přečtěte si, jak završuje medailon ymkařského odbojáře Jaroslava Valenty v knize V šat bílý odění. Když vedle sebe klade svědectví Vladimíra Krajiny, historika Václava Kurala, profesora Václava Černého, dokáže historika nenápadně usvědčit z nepřesných závěrů a profesora už méně nenápadně z přemíry patosu, jímž zakrývá podstatu Valentova zápasu.
Dovolte nakladatelsko-osobní zkušenost: Úzkost a naději jsme měli sice jako začínající bohoslovci v soupisu doporučené literatury, ale doporučení tehdejšího profesora etiky příliš nemotivovalo. Nejen proto, že se komunistickému školství podařilo nekomunistický odboj vymazat, ale ještě víc díky tomu, že II. svět. válku a zápasy s ní spojené jsme vnímali přes clonu sovětské okupace. A tak jsem vlastně až díky vydávání knih, na nichž se M. Šimsová podílela jako editorka či autorka, objevoval skutečně důkladně duchovní zdroje křesťanského odboje, anebo myšlenkové zápasy, jimiž osobnosti Akademické Ymky procházely při své proměně ve „vojáky Kristovy“ v ilegálním odboji.
A také, což M. Šimsová nepřestávala připomínat právě i v kontextech poválečných a popřevratových – že ani takové nasazení jako je odbojová činnost, nemusí vyrůstat především z odporu k okupantům a agresorům – z onoho paušalizujícího „anti“ (ať je to antiněmectví anebo antikomunismus) – ale daleko spíš z důsledného domýšlení dosavadních postojů víry. Z rozpoznání, že ve hře je samotná lidská důstojnost, za niž je teď třeba se postavit s nasazením života nebo alespoň životních jistot. Jak je to v těchto týdnech náhle mrazivě aktuální, nemusím rozvádět.
Dobře věděla o tom, že život v dějinách představuje úskalí, past – nejen v tom, že dějiny se nikdy doslova neopakují, ale ještě víc v tom, že po jednotlivých přeryvech a převratech se svět rozhodování pro odboj, odpor, nonkonformitu, disent stává vzdáleným a v mnohém těžko představitelný. Toto zmatení a zapomínání se přitom netýká jen zdejší společnosti, ale bohužel často i církve. V tomto ohledu měla velkou starost o mladé lidi – a jim se snažila alespoň něco ze světa oněch „uzavřených“ zápasů a dob zpřístupnit.
Děkuji tedy, že jako vydavatel jsem v Mileně Šimsové potkal autorku cele ve službách těm, jejichž životy, zápasy, motivace a příběhy vytahovala z jámy zapomnění i záměrného vymazávání.
V pohledu generace nejmladší
Požádal mě Jirka, abych zde promluvila, prý za mladší generaci. Možná dokonce řekl nejmladší? Usmála jsem se tomu, tam už se opravdu nepočítáme. Ale pak jsem přemýšlela. Je možné, že jsme nejmladší z těch, kteří měli to štěstí, že potkali Šimsovy ještě ve věku, kdy člověk hledá vzory a nasměrování a kdy oni byli připraveni nám takové impulsy – možná bezděky, spíš ale záměrně – poskytnout? Nevím, jestli jsme byli z posledních, pro které se Volfova 12 stala důležitou životní směrovkou. Když jsme Šimsovy poznali osobně, psala se druhá půle devadesátých let. Můj muž, narozený na sklonku roku 69, a já, o pár let mladší, typické Husákovo dítě se vší výbavou, kterou to obvykle představovalo – vyrůstání v normalizaci. Oba jsme ale byli také vybaveni celkem bohatou historií poměrně bouřlivého evangelikálního dospívání, rozchodu s tímto pojetím křesťanství a následného hledání nového zakotvení, a to vše v kombinaci s láskou k táboření a práci s dětmi v duchu skautingu a lesní moudrosti. Takoví jsme byli, když jsme poznali Volfovu 12, takové nás Šimsovi přijali a věnovali nám svou pozornost a zájem. Vnímali jsme to jako opravdovou poctu a vážili jsme si té možnosti velice.
Když říkám Volfova 12, míním to metonymicky a symbolicky. Ta adresa zastupuje vše, co se v tom domě odehrávalo (vystupoval v legendách, které jsme my tak řečení nejmladší už jen slýchali od starších přátel, ve své době mladých brněnských disidentů a mániček). My jsme to už nezažili, naše návštěvy tam byly nedělně odpolední, pořádány kolem stolu, s mističkou ovoce, které nám paní Šimsová vždy připravila jako občerstvení. Později se konaly za účasti našich malých dětí, občas byly dokonce s ohledem na děti prokládány nějakou skautskou hrou. Důležitost a vážnost, kterou u Šimsů přikládali lesní moudrosti a tábornictví, mě zvlášť silně oslovovala a posilovala naše přesvědčení, že tento způsob výchovy je podstatná a plnohodnotná práce, nejen letní zábava. Bylo tu na návštěvách také veselo, celá rodina včetně Jirky sdílela vlastní styl humoru, do kterého jsme rádi a rychle vpluli. Zejména paní Šimsová se s velkou účastí doptávala na různé podrobnosti o nás i o našich rodičích, a oba nešetřili vtipnými a vlídnými komentáři.
A ještě i jinak bylo pro nás toto vzácné přátelství jedno z těch životně určujících. Mnoho inspirace a životních vzorů jsme totiž našli i v textech, které z Volfovy bohatě plynuly. Paní Šimsová v posledních dvou desetiletích vykonala autorský sprint, napsala a vydala několik knih, které obsahovaly obrovské množství uspořádaného a komentovaného materiálu, jenž celoživotně sbírala a o který pečovala. Zpřístupnila tak velké množství příběhů pozoruhodných lidí. Jsou to příběhy o ryzích a pevných lidech, o jejich víře, která se realizovala odpovědností za tento svět, odpovědností statečnou a obětavou, a to i za těch nejpohnutějších okolností. Vždycky jsem její knihy četla se zatajeným dechem a s myšlenkou, že tito lidé jsou pro nás skutečnými vzory.
Ale nebyly to jen hotové knihy, byly to také různé texty v časopise Protestant, někdy i polemiky s jinými autory, to vše jsme svého času velice vděčně vstřebávali a učili se na tom rozumět světu.
Někdy v době mé dlouhé mateřské dovolené jsem od paní Šimsové dostala dopis, ve kterém mi psala, že by pro mě měla zvláštní úkol. Chtěla, abych pomohla s utříděním archivu materiálů o jejím muži – pro jeho budoucí biografickou knihu. Tohle zadání mě naplnilo úžasem, ohromila mě důvěra, kterou ve mně paní Šimsová vložila. Netušila jsem, proč si mě vybrala, neměla jsem pro podobnou práci žádné vzdělání ani zkušenosti. Ta důvěra byla velkorysá. Převzala jsem velké množství materiálů, různých průklepových zápisů, rodinných příležitostných tisků, sešitů, magnetofonových nahrávek. Bylo pro mě fascinující se těmi dokumenty probírat. Byly plné historek a příběhů, zápasů o ryzost jejich vlastního života v podmínkách nesvobody. Zase jsem tu nacházela inspirující vzory, oslovující myšlenky, ale taky různá pozorování nejrůznějších osob a osobností.
Studovala jsem materiály s obrovským zaujetím, ale se zpracováním jsem si nevěděla rady, a hlavně jsem po dosti dlouhé době zjistila, že na tu práci vlastně nemám kapacitu (ještě jsem studovala a dvě malé děti k tomu). Nakonec jsem jako zpráskaný pes zase všechno sbalila, a na Volfovu přivezla zpět. Pamatuji si, jak mě překvapilo, s jakým neobyčejným zájmem studovali Šimsovi těch pár tápavých nápadů, které jsem k uspořádání materiálu dala na papír. A také si pamatuji, že paní Šimsová mi řekla, že by mi ten úkol nedávala, kdyby tušila, že mám rozepsanou svou práci. Ulevilo se mi, bylo to opět velkorysé. Přesto myslím, že jsem ji tehdy trochu zklamala.
O několik let a jedno dítě později, když jsem ještě stále bojovala se svým studiem, dala mi paní Šimsová jen tak mezi řečí při odchodu z husovické modlitebny krátkou a zásadní radu, která mi rozhodujícím způsobem pomohla studia uzavřít. Myslívám na to, jak mnoho může pro mladšího člověka udělat účastný zájem staršího přítele.
Když jsem přemýšlela, co tu dnes říci, probírala jsem se podrobně její poslední knihou, knihou Dlouhý běh Jana Šimsy. Je to kniha vzniklá z onoho materiálu, se kterým jsem jí tenkrát nezvládla pomoci. Mimo jiné jsem teď prošla podle rejstříku všechna místa, kde je sama paní Šimsová zmiňována. Ve světle toho, jak významnou roli v životě svého muže hrála, se mi zdá, že je těch zmínek pohříchu málo. Je to asi způsobeno tím, že byla nakonec sama skromnou autorkou té knihy. O to víc mě mrzí, že jsem před léty nezvládla svou úlohu a s přípravou knihy jí nedokázala pomoci.
Napsala tolik knih o jiných příkladných lidech, a v knize, kde měla hrát téměř hlavní roli, sama sebe velice upozadila.
Ale to je vlastně další inspirace a příklad.
Žena v cíli běhu
V osmdesáti sedmi letech málokdo začíná něco nového ani se nestává rekordmanem (nanejvýš třeba v počtu let strávených v manželství či odpracovaných v jednom zaměstnání). Moje teta Milena Šimsová ve svých 86 letech vydala knihu: „Dlouhý běh Jana Šimsy“. Knihu tak dlouhou, že se se svými čtyřmi sty stranami stala vedle další Mileniny knihy rekordem nakladatelství Eman, jež ji v roku 2020 vydalo, jak zmínil ve svém příspěvku na Milenině pohřbu farář a vydavatel Tomáš Trusina.
Knihu jsem roku 2020 hned po vyzvednutí z boxu Zásilkovny začala číst a její části s oblibou probírala s tetou, jejíž síly pak najednou ubývaly, ale toto téma ji vždy vzpružilo. Pak tu najednou byl pohřeb a já jsem uvázla na straně 205 u citátu filozofa Ladislava Hejdánka, tetina blízkého člověka, spoludiskutéra a inspirátora: „Víra, která neproměňuje situaci, lidi, svět, není žádnou vírou…“
Tento citát vznikl kolem roku 1960, kdy se skupina mladých farářů, bohoslovců a jejich příznivců shlukla v hnutí, kterému můj otec Jaromír Procházka přiřkl název „Nová orientace“, jak ostatně na pohřbu z úst Filipa Kellera též zaznělo.
„Nová orientace“ zdůrazňovala civilní interpretaci evangelia a politickou angažovanost křesťana: „Církev … chce sloužit světu prorockou službou, pravdou, prakticky projevovanou odpovědností za svět. Nedbá na svou existenci na prvním místě, stará se o veřejné otázky z vnitřní nutnosti…“. (str. 204 téže knihy). Roku 1958 si Jan Šimsa zapsal, že Bible v tomto pojetí není vnímána jako „posvátná kniha“, ale jako „návod“ a kázání není „posvátné jednání“, ale „instruktáž, povzbuzení, výklad“.
Kázání na pohřbu se ujal Tomáš Bísek. Disidenta Bíska jsem si jako mládežnice téměř s posvátnou úctou vážila. Emigrant Bísek byl v osmdesátých letech najednou vzdálen. Navrátivší se Bísek po revoluci byl přijat s láskou a nadšením, ale i s obavami: „Pochopí nás ještě po tak dlouhé době člověk, co zbytek totality už neprožil?“ To platilo pro všechny emigranty. „Nezůstane v něm zatrpklost, když neprošel spolu s námi až k osvobozující katarzi Sametové revoluce?“ A teď, roku 2022 se přidalo: „Nebude na zvládnutí náročné pohřební bohoslužby moc starý, moc unavený, moc pesimistický?“
A pak vylezl na kazatelnu malý suchý mužík a již druhou větou proměnil situaci. „Mami, já jsem nepochopila, zda má ještě čtení z Bible, nebo už to bylo kázání?“ řekla mi s jaksi delší dobu nevídanou jiskrou v oku má dcera. Tím Bísek splnil jeden z bodů „Nové orientace“, totiž potlačil důraz na liturgii, na tradiční uspořádání bohoslužeb. Četl úvodní verše z 28. kapitoly knihy Přísloví a prokládal je komentáři, pronášenými naprosto běžným (civilním) hlasem, kterými biblické verše aktualizoval na současnou politickou situaci. Při pozdějším rozmýšlení nad veršem: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,33) v aktualizaci a politizaci pokračoval. Uchopil odvážně téma spravedlnost a již po několika větách lítaly nad ztichlým pohřebním obecenstvem rakety s plochou dráhou doletu, přičemž Bísek nenechával nikoho na pochybách o své řečnické síle. A také nikoho nešetřil, pohřeb, nepohřeb. V duchu „Nové orientace“, že výjimečnost křesťanů spočívá ve vědomí úkolů směřujících k proměně společnosti v lepší, Bísek servíroval pravdu syrovou, přesně, trefně, bez patosu. Kázání se stávalo výzvou, situace procházela proměnou: Smutní pozůstalí se mění v aktivní povstalé a přitom vše řečeno tak obyčejnými necírkevními slovy. Pohlížím na zaujaté výrazy svých tří mladých nevěřících příbuzných, sedících přede mnou. Bísek jako by bez velké námahy získává i je. Starý člověk, který možná díky své emigraci zachoval, zakonzervoval v sobě způsob, jak se kázalo v dobách „Nové orientace“, protože už pak nezachytil další proudy v ČCE, se teď stává prototypem (nositelem) tehdy moderního postupu, později postmodernou rozmělněného. Ale není to staré kázání, je to určitý rámec aplikovaný na současnou situaci. Jde o ruskou agresi nad Ukrajinou. Je tam krása promyšlených spojení jako „nerozstřelitelná spravedlnost“. A zejména mladé to oslovuje. Ne, i mou situaci to dle Hejdánkova citátu, že víra proměňuje situaci, proměnilo. Zapomínám na tíhu pohřební nálady a přenáším se ve vzpomínkách do Prosetína roku 1972, kdy jako malá holčička poslouchám strýce Jendu Šimsu, Milenina manžela, jak přesně takto, jen s trochu silnějším hlasem a větší vnitřní energií káže. „To nebylo kázání, to byla politická přednáška,“ říkávala nespokojeně moje maminka, když jsme společně šli z prosetínského kostela. Vzpomínka je tak intenzivní, že přináší radost, která vítězí nad ostatními pocity.
Řečník si doslova užívá, že odhaluje krásy svého intelektu. A teta, někde tam nahoře, kde jsou podle Milči Řezníčkové uloženy její knihy včetně „Dlouhého běhu“, si to nepochybně užívá také. Sedí, úsměv jí zužuje oči do čárek a nadšeně poslouchá.
https://www.facebook.com/hrudka.petr
https://www.kosmas.cz/knihy/130926/zeny-z-fary/
https://plzen.rozhlas.cz/milena-simsova-8023117
https://wave.rozhlas.cz/hergot-s-milenou-simsovou-odboj
Přehled textů Mileny Šimsové, které publikovala v Protestantu, najdete na https://1url.cz/SKxQy
Vzpomínka na Ivana Procházku
Na sklonku r. 2021 zemřel Ivan Procházka, jeden z inspirátorů obnovované práce s dětmi v církvi po r. 1989. Přinášíme krátkou vzpomínku Štěpána Hájka.
Ivan Procházka zasvětil svůj život práci s dětmi a mládeží. Nelitoval času, vymýšlel programy, zábavné a vzdělavatelné. Byl aktivním členem Ymky, Skauta i Sokola, vše bral s nadšením a ve své známé zarputilosti dokázal mladé lidi naprosto omámit. „Kluci měli oči jak tenisáky“, tak většinou komentoval úspěchy svých vymýšlených her. Jsem velmi rád, že i já jako jedenáctiletý, dvanáctiletý kluk směl jsem jej zažít ve vrcholné formě, když vedl evangelické tábory na Blažkově. Oproti tehdejším stupidním pionýrským táborům bylo to jak pokropení živou vodou, skutečné svědectví víry, které mělo zásadní vliv na budování osobnosti mladého člověka. Ivan vše promýšlel, systematicky se připravoval a dokázal rozpoznat, co zabírá, co se daří, co má smysl.
Sešli jsme se pak ještě o bezmála třicet let později, kdy spolu s Věrou začali k nám z Radlic jezdit do Horních Dubenek. Toužili jsme oba po systematičtější práci s dětmi v evangelické církvi a chtěli rozjet dětskou organizaci vedle Skauta a Sokola, která by akcentovala českobratrskou tradici. Výsledkem bylo založení Bratra Kálefa, dětské organizace na úrovni seniorátu. Ačkoli mnoho z našich vizí zůstalo nenaplněno, Bratr Kálef existuje a působí v horáckém seniorátu dodnes.
Ivan byl myšlenkově ovlivněn teologickou skupinou Nová orientace. Bral její výzvy vážně, zejména výzvu, že každý křesťan by si měl zformulovat své osobní vyznání víry. Poslyšte tedy, čemu Ivan věřil: „Byl jsem velmi aktivním sokolem, skautem, ymkařem. Ve všem tom, co jsem dělal, v celém svém životě jsem byl podivuhodně korigován velikým darem – vírou v Ježíše Krista. Teď ustoupily všechny ty aktivity do pozadí, zůstává ale stále ta dobrá hodnota pro život – víra, láska a naděje. Děkuji, že jsme s Věrou mohli vytvářet rodinu. Vzpomínám vděčně na své rodiče, kteří mě učili sloužit pro věc, která stojí za to. Děkuji, že mě učili umět být ztrátoví.“
Na závěr bych chtěl poděkovat Ivanově rodině, že se dlouho a do poslední chvíle o Ivana vzorně starali. Sám o tom napsal: „Jsem moc vděčný za to, že ve finále svého života mohu žít v atmosféře laskavosti, obětavosti, ohleduplnosti a nezištnosti.“
Štěpán Hájek
Bohu díky!
Červený kostel 6. 12. 2021
Pro Katechetickou přílohu připravoval Ivan Procházka několik let přílohu Modrá stezka s návody na hry v přírodě i ve městě.
Texty Ivana Procházky v Protestantu najdete na https://1url.cz/jKxkE