Moje setkávání s Jaromírem Procházkou
21. srpna 1968 na evangelickém táboře Blažkov jsem několik minut před šestou uslyšel slabé zaklepání na dveře heraklitové chatky, a pak z pootevřených dveří zašeptal hlas na mého tátu: „Oldo, vstávej, ruské tanky obsadily Prahu.“ Jaromír Procházka obcházel táborové chatky se zprávou, kterou vyposlechl časně ráno z rádia. Uprostřed lesů Českomoravské vrchoviny na blažkovském táboře tištěné noviny nebyly k mání, a internet se měl narodit až o třicet let později. Byli jsme odkázáni jen na jedno staré rádio, ale i tak jsme se poměrně brzy dozvěděli o okupaci sovětskou armádou a pěti spřátelenými zeměmi.
Hromádkovo zklamání z demokracie a církevní ztichlost při revolučním bourání demokracie
Bylo mi tehdy 15 let, takže jsem byl jen překvapený. Kdežto pro generaci mých rodičů a jejich vrstevníků to byl děsivý šok. Byli generací, kterou o nejkrásnější léta života okradla válka. Generace rodičů rekreujících se se svými dětmi na blažkovském táboře patřila k těm věřícím, kteří byli ovlivněni profesorem teologie J. L. Hromádkou. Ten byl již od čtyřicátých let minulého století přesvědčen, že komunismus sovětského typu má větší společenskou sílu a legitimitu než západní demokracie. Válku přežil v USA. Přednášel na universitě v Princetonu. Po válce razil tezi, že mnichovský diktát v roce 1938 odhalil slabiny demokracie a pravou tvář evropských spojenců. Na mezinárodních i československých konferencích přednášel o tom, že demokratický vývoj v Evropě naprosto zkolaboval a že sovětský společenský étos je nadějí lidstva. V padesátých letech tvrdil, že po revolučním období bourání starého řádu nastoupí období budování spravedlivé společnosti, kterou křesťané budou moci spoluvytvářet. Revoluční rozvrat demokratických institucí a společenských i církevních organizací a spolků či neziskovek se gottwaldovské diktatuře dařil rychleji, než se to daří Babišovi, Macinkovi a Okamurovi dnes. Šlo jim to tehdy rychleji, protože po „vítězném únoru 1948“ soudnictví přestalo být nezávislé a také neexistovala žádná další brzda ve formě demonstrující odpovědné občanské společnosti. Po roce 1948 bylo popraveno 248 příslušníků jiných politických stran, ale i několik komunistů. V průběhu roku 1950 proběhla akce „Sedmdesát sedm tisíc do výroby.“ Akce pročistila vysoké školy, ale i jiné instituce. Některé školy byly zlikvidovány, např. v Brně byla zrušena právnická fakulta. Zrušeny byly také řeholní řády a jejich členky a členové byli uvězněni, např. na Želivi, jiní uvězněni na mnoho let po různých věznicích v Československu. (Více je možné se dočíst v knize Vilém Hejl, Zpráva o organizovaném násilí, Univerzum Praha, 1990.) J. L. Hromádka souhlasil s kolektivizací vesnice a některá rozkulačení – i některých evangelíků – bohužel veřejně omlouval jako pouhé přehmaty. Od listopadu 1951 do léta 1953 bylo vysídleno do jiných vesnic 8 246 osob (z toho 1606 dětí – viz Miloslav Růžička, Vyhnanci, Akce „Kulak“, 2008). Také Farář Jan Jelínek byl odsouzen na 2 roky do vězení za to, že měl negativní vliv na občany v době kolektivizace (viz Cesta církve VI. Praha 2013, s. 12–34.). „Jinak smýšlející“ byli ovšem také bez soudu, pouze z rozhodnutí komise tří komunistických funkcionářů za „policejní asistence“ odvedeni do nápravného tábora. Tento zákon platil do roku 1953. O teroru komunistických komisí svědčí film Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného.
Jaromír Procházka se narodil 10. 9. 1926 ve Zvolenu v rodině zeměměřiče-legionáře. Studoval gymnázium v Košicích, Čáslavi a v Brně. Místo oktávy byl r. 1944 totálně nasazen na letišti v Tuřanech coby jeřábník. S otcem ho roku 1945 zatklo gestapo (otec v Kounicových kolejích zemřel). Po studiu historie i zeměpisu na FF MU v Brně a dvouleté vojně učil od roku 1950 na chlapecké střední škole v Novém Městě na Moravě, poté ve Strážku, Víru apod. Od roku 1956 působil v Bystřici nad Pernštejnem na jedenáctiletce. Jakožto věřící nesměl v letech 1958 až 1967 učit, pracoval v místním muzeu. Na gymnázium se mohl vrátit roku 1967, od roku 1977 měl však zakázáno učit dějepis. Učil zeměpis, latinu apod. až do odchodu do penze roku 1987. Po r. 1989 pomáhal při vzniku Evangelické akademie v Brně a příležitostně přednášel. Zemřel v Brně 26. 10. 2010.
Socialismus s lidskou tváří a Zásady ČCE
V šedesátých letech již byly trochu mírnější podmínky, ale nebyla zase tak zlatá, jak se tvrdí dnes. Pro některé literáty, zpěváky populární hudby a filmové režiséry možná trochu ozlacená byla, nikoli však pro mnohé učitele a politické vězně. Podle diskriminační Ústavy z roku 1960 se musel ve škole vyučovat pouze vědecký světový názor vykonstruovaný komunistickými mysliteli. Věřící učitelé se museli vzdát svého vyznání nebo odejít ze školství. Nicméně ČCE si konfesně zformulovala svou pozici právě uprostřed 60. let. 15. synod schválil Zásady ČCE (1965, tisk 1968), které byly vypracovány sedmičlennou komisí. Jako tzv. „pokryvač“ byl před cenzurou v tiráži uveden J. L. Hromádka, ač sám nenapsal do Zásad ani čárku, jak mi sdělila Božena Komárková, členka komise. V Zásadách nenajdeme nějakou obvyklou „úlitbu“ tehdejšímu establishmentu. Jde o poctivou teologickou práci. A Jaromír Procházka mi v sedmdesátých letech doporučil prostudovat Zásady ČCE, což jsem udělal. V 80. letech jsem ve sboru v Bukovce pravidelně seznamoval věřící s vybranými kapitolami. Podobně to dělal v Šonově Zvonimír Šorm.
Generace bez otců
Mezi věřícími i nevěřícími se v šedesátých letech začalo mluvit o kultu osobnosti a deformacích marxismu, o návratu k mladému Marxovi. Někteří dokonce hovořili o „socialismu s lidskou tváří“. Pražští ekonomové snili o třetí cestě: syntéze socialismu s kapitalismem (Ota Šik). Někteří sympatizanti socialismu byli oslněni existenciální interpretací marxismu v Dialektice konkrétního Karla Kosíka. Jiní byli překvapeni knihou Bůh není zcela mrtev brněnského filosofa Vítězslava Gardavského, který přednášel filosofii na vojenské akademii. V Brně jsme byli kultivováni literárním časopisem Host do domu, v němž dominovaly osobnosti jako Oleg Sus, Jan Skácel, Milan Uhde. Navíc absolventská přestavení studentů JAMU uváděla díla, která již reagovala na zklamání z komunismu, např. Sartrovy Špinavé ruce. Společenská chaotičnost a politické napětí čišelo z Havlovy Stížené možnosti soustředění v provedení Boleslava Polívky a dalších. Společně jsme v divadle pobrukovali písničky z Werichovy a Voskovcovy Balady z hadrů. Ke konci 60. let se zrodilo Divadlo Husa na provázku (Hu/moru/sa/tiry), které se kvůli Gustávu Husákovi muselo přejmenovat na pouhé Divadlo na provázku, protože by se někdo mohl domýšlet, že jde o narážku na Husáka – prvního tajemníka KSČ. Ve sdružení mládeže v 1. brněnském sboru jsme poslouchali propašovanou nahrávku písniček Karla Kryla, nikdo nepatřičný se o tom nedozvěděl, tak jsme postiženi nebyli.
Na Blažkově v roce 1968 nás Milena Šimsová (sestra J. Procházky) seznamovala s křesťanskými osobnostmi, jako byl D. Bonhoeffer (spoluúčastník nepovedeného atentátu na Hitlera), Mahátma Gándhí (nenásilným společenským odporem nastartoval některé společenské změny v Indii), Martin Luther King (baptistický kazatel, držitel Nobelovy ceny míru 1964, bojovník za lidské práva nenásilným způsobem). Posledně jmenovaný odmítal marxismus, přesto nás generace našich otců a matek s úsilím tohoto člověka seznamovala. Je tedy zřejmé, že synové a dcery našich rodičů prožívali léta normalizace společnosti a církve poněkud jinak. Neměli jsme před okupací vize o třetí cestě, o socialismu s lidskou tváří, a proto jsme nebyli zklamáni ve svých nadějích. Generace, která prožila studentská léta v krutých a psychicky náročných válečných letech 2. světové války, zažila díky sovětské okupací již podruhé rozdrcení svých vizí a nadějí. Proto byli moji rodiče – zejména můj otec – více zklamaní a politicky opatrnější, než naše mladá generace. Nicméně, sám jsem již v průběhu 70. let přitakal k pohledu německého spisovatele Siegfieda Lenze, že může existovat generace, která vědomě nechce navazovat na generaci otců, a tak jsem i já vědomě vyznával, že patřím ke „generaci bez otců“, která s vizemi a sny socialismu s lidskou tváří nechce celkem nic mít společného.
Rád bych ještě krátce poznamenal, že na počátku sedmdesátých let jsme s brněnskou vikářkou Evou Pilátovou a mým bratrem Petrem probírali Kunderův Žert. Sestra vikářka nám velmi instruktivně vysvětlovala Kunderovo neporozumění křesťanství a celkovou nevěrohodnost tohoto populárního díla.
Nalézání nových autorit
Na počátku 70. let (to už byl J. L. Hromádka po smrti – 1969) jsem se Jaromírem Procházkou viděl v Brně a tehdy mi kromě již zmíněných Zásad ČCE doporučil Kosíkovu Dialektiku konkrétního. Podle něj totiž okupací nenastal konec dějin ani konec myšlenky socialismu. I v okupací ochromené společnosti by se prý měla znovu promýšlet marxistická filosofie. Já jsem krach „reformního marxismu šedesátých let“ neprožíval nijak intenzivně, patřil jsem totiž ke generaci, která se do Marxe nezačetla. Spíše jsme setkávali s negativním dopadem marxistické ideologie, a zakusili jsme v 70. letech diskriminaci kvůli náboženskému vyznání. Jako nezletilí jsme se nesměli účastnit biblických kurzů mládeže, které organizovala Synodní rada naší církve. Proto jsme s chutí na biblických hodinách mládeže zpívali, že „přijíždí vlak boží….jet každý může v něm, tam druhá třída není ani rozdíl v cestovném“. Vlak Boží je píseň, která se dostala do zpěvníku Svítá a nikoli do EZ 2021 (!).
Já jsem se tehdy začetl do Maxe Broda – Život plný bojů, a proto i do Franze Kafky. Četl jsem Zámek, ale i jeho povídky (Proměna a další). Četl jsem autory, kteří vycházeli ve Světové literatuře, např. Kennedyho děti. Slíbil jsem si však, že si doporučovanou knihu časem seženu. K šestnáctým narozeninám jsem dostal od Jany Nechutové knihu od Jakoba Burckhardta Úvahy o světových dějinách a ten mi naznačil, že se nemusím nechat uhranout marxistickými dějinnými zákony. V tom mne později utvrdila Božena Komárková, která se neřídila marxistickým pohledem, ale rozvíjela Rankovo pojetí. Nicméně díky Burckhardtovi jsem pochopil, proč Jaromír Procházka rád hovořil o prvenství Evropy. A v tomto ohledu ani Jaromír Procházka nevyznával marxisticko-engelsovské pojetí dějin. Také se od Marxe zcela zásadně lišil v úloze jedince, důstojnosti člověka, lidských práv, svobody svědomí a náboženské a ideové tolerance. Křesťanství pro něj bylo kognitivní záležitostí a nikoli opium, nástroj na útlak mas. Ač si cenil některých Marxových analýz, je nutné upozornit, že v otázkách humanity navazuje Procházka na Masaryka, Rádla a Komárkovou, což jsem zjistil v plné míře na konci 80. let (viz níže).
Nové myšlenkové autority pro mladou generaci
Zatím jsme stále u počátku 70. let. Tehdy jsem si ještě stihl koupit Krizi evropských věd od Edmunda Husserla, měl jsem štěstí, protože za několik měsíců potom tyto knihy již šly do stoupy. Některým formulacím jsem rozuměl více, některým méně, ale dočetl jsem to. Fenomenolog Husserl mne však naladil na filosofa Jana Patočku a jeho Kacířské eseje. Samizdatové vydání mi v polovině 70. let zapůjčil Miloš Rejchrt a já jsem je pak samizdatově rozmnožil pro Milošovu edici, kterou tehdy pracovně nazýval Špalek.
V 80. letech Miloš Rejchrt a Vojen Syrovátka nám mladším v samizdatu a na podzemních seminářích tzv. Libštátech nabídli jiné intelektuální autority, než měli rádi hromádkovci. Četli jsme Paula Ricoeura, Emmanuela Lévinase, Pinchase Lapida a další. Později se k nim přidružili Theo de Boer (s nímž jsme se setkali na Hejdánkově bytovém semináři, ten navazoval na Lévinase), K. H. Miskotte, ter Linden a další.
Křesťanství není, křesťanství je – náboženství
J. L. Hromádka v 60. letech tvrdil, že křesťanství je něco jiného než náboženství, což se mu hodilo do dialogu s marxisty, kteří náboženství jako takové hodnotili pouze negativně. Hlavní marxističtí ideologové i někteří nedovzdělaní dogmatici tvrdili, že náboženství je opium, významný manipulativní nástroj, aby si mocní duchovně podmanili masy. Profesor Josef Smolík Hromádkovu tezi vyhrotil ve svých skriptech z praktické teologie sloganem, že náboženství je atentátem na Boha. Myslel tím zřejmě kritické hlasy starozákonních proroků, kteří hájili víru a kritizovali náboženskou aroganci a nespravedlnost některých náboženských funkcionářů starověku. O. A. Funda zase snil o víře bez náboženství.
Těmto nepřesným a zmatečným formulacím jsem se ubránil díky teologické pozici brněnského faráře Milana Mrázka. Ten díky příklonu k náboženské fenomenologii odmítl Hromádkovu, Smolíkovu tezi, že marxismus je téměř jakousi křesťanskou herezí, s níž je zapotřebí vést rozhovor a s níž křesťané mají mnoho společného.
Tanky rozdrtily hromádkovské generaci vize i naděje
Ruská okupace Československa rozdrtila sen hromádkovské generace pedagogů, historiků, inženýrů… i farářů. Sen o socialismu s lidskou tváří se rozpadl. Jeden zklamaný člen této generace na lesní brigádě v Jeseníkách mi v roce 1970 řekl podivuhodný vtip. Hodný podivu, protože jsme již zase žili v době, kdy už zase měli policajti právo rozhánět pendreky demonstrace. Dovoloval to jeden zákon, kterému se lidově říkalo „pendrekový“ zákon. Již v roce 1969 ho podepsal reformní komunista Alexander Dubček. Vedoucí brigády mi řekl: „Víš, co je to policajtský pendrek? Vulkanizovaný marxismus-leninismus.“ Byl to vtip a pravda zároveň, protože podle jedné definice marxismu-leninismu je stát organizované násilí; a také Hejlova kniha (výše zmíněná) má odpovídající název v duchu této vtipné a zároveň zkreslující definice, protože stát má na starost vytvářet podmínky pro vytváření vzdělání, kultury, péče o zdraví a bezpečí ve společnosti, jak to mnohokrát řekl Masaryk při své kritice marxismu.
Teprve okupace Československa v roce 1968 nabourala Hromádkovi jeho životní přesvědčení, že sovětský typ společnosti spasí svět. On doufal, že sovětští soudruzi pochopí, že socialismus s lidskou tváří je legitimním vyústěním dosavadního úsilí o změnu světa myšlenkami marxismu. Vpád ruských tanků do Maďarska v roce 1956 Hromádka nekritizoval. Naopak vysvětloval studentům v Praze, že ruský zásah byl nutný, jinak by došlo k likvidaci socialistického řádu v Maďarsku. Jedna z filosofických autorit, kterých jsme si od poloviny 70. let vážili – francouzský filosof Paul Ricoeur – tehdy v roce 1956 reagoval jinak než Hromádka. Po druhé světové válce byl také do jisté míry sympatizant socialistické myšlenky. Sovětským úderem proti Budapešti přestal věřit v uskutečnitelnost socialismu. (P. Ricoeur, Myslet a věřit, Kalich 2000)
Marxismus bez existenciální či personální interpretace není inspirující
Knihu doporučovanou Jaromírem Procházkou Dialektiku konkrétního jsem v sedmdesátých letech v knihovnách samozřejmě nesehnal, protože knihovny byly vyluxovány nejen od spisů Karla Kosíka, Milana Machovce, Vítězslava Gardavského, ale samozřejmě též od T. G. Masaryka, Emmanuela Rádla, kteří fandili demokracii, právnímu státu. Teprve na fakultě, tehdy se jmenovala Komenského evangelická bohoslovecká fakulta, mi děkan Amedeo Molnár svým podpisem mi dovolil si vypůjčit z „libri prohibiti“ Dialektiku konkrétního, ač za to mohl být postižen. Tomu, kdo požádal o prostudování nějaké zakázané knihy, to Amedeo Molnár umožnil. Četbou jsem si tehdy ověřil, že marxismus skutečně je dobré nově interpretovat v duchu existenciální či personální filosofie.
Svoboda svědomí
S Jaromírem Procházkou jsem se setkal pracovně na seniorátním dni mládeže někdy na počátku října 1989, jehož tématem byla náboženská tolerance. Já jsem měl téma tolerance ilustrovat na nějakém biblickém příběhu. Nejprve jsem vyprávěl o nesnášenlivosti židovského vůdce Nehemjáše, který donutil izraelské muže, aby propustili své manželky, pokud byly pohanského původu. A naopak z židovské tradice jsem připomenul tolerantního rabiho Gamaliele, z křesťanské tradice apoštola Pavla, který klidně přistupoval ke stolu Páně i s křesťany pohanského původu, na rozdíl od apoštola Petra, jak o tom svědčí dopis Galatským. Dnes musím dodat, že Pavel nepolarizoval společnost, nevytvářel kulturní války. Vždy věděl, kdo jsou jeho adresáti. Tam, kde platilo římské právo, a to bylo v císařském městě Filipi – tam vyzývá k promýšlení toho, co je na římské kultuře dobré, spravedlivé, hodné lásky a skloubí to s tím, co se naučili od něho (Fp 4,8–9). Tam, kde se věřícím vnucují násilnické role řeckých hrdinů, násilnická schémata, pohrdání vůči ženám a otrokům – tam volá: „nepřizpůsobujte se schématům, společenským rolím tohoto věku.“ (Ř 12,1–2)
Jaromír Procházka připomenul mladé generaci Rudolfův majestát z roku 1609. Zdůraznil, že čeští stavové předběhli tímto dokumentem ostatní evropské země o více než jedno století, protože prosadili svobodu náboženského vyznání nejen pro šlechtu, ale i pro poddané. A také připomenul, že J. A. Komenskému byl bližší republikanismus než monarchismus. Již tehdy jsem si cenil toho, že Jaromír Procházka připomínal, že před téměř 350 lety zde bylo období, kdy bylo slavnostně vyhlášeno, že nikdo nemá být diskriminován kvůli svému přesvědčení.
To, že přijde brzy 17. listopad – ruku na srdce – nikdo nepředpokládal, ač po listopadu se mnozí chlubili, že tušili, že to již brzo praskne. V zápase o lidská práva Rudolfův majestát skutečně předběhl státně-správní vývoj v ostatních evropských zemích. Jedna z učebnic historie pro střední školy, které Jaromír Procházka později pro přátele a pro případný pedagogický trh vytvářel, nesla titul Prvenství Evropy. Myšlenka tolerance se ve světovém rozměru začala prosazovat skutečně díky evropskému, a dodejme, i americkému myšlenkovému vývoji. Myšlenka svobody svědomí se totiž do severoamerické oblasti přeplula přes oceán s Otci poutníky (1620). Jaromír Procházka tehdy mladým posluchačům připomenul, že náboženská svoboda byla rozdrcena bělohorským vítězem Ferdinandem II. Všichni protestantští kazatelé byli postupně císařskými dekrety vykázání ze země (1622–1623). Protestantské církve byly zrušeny (1627–1628). Šlechta musela přestoupit do jedné neomylné církve nebo odejít ze země. Podobně na tom byli měšťané a řemeslníci. Poddaní museli zůstat a sloužit novým pánům. Na počátku 17. století bylo České království většinově protestantské, v polovině 17. století papírově již zcela katolické, také ovšem zásluhou jezuitských misionářů a jejich divadelních her (převzali Komenského heslo: škola hrou – tedy divadelní hrou). Scénář byl stereotypní. Jezuitští kazatelé vedou debatu s kalvinisty a luterány, kteří díky své náboženské „nevzdělanosti“ vždycky debatu prohrají a uznají svou porážku.
Vzájemné porozumění Procházky a Komárkové
Jaromír Procházka mi doporučoval některé stati Boženy Komárkové, protože s ní v mnohém souzníval. Některé díly Procházkova souboru učebnic pro střední školy je možné číst paralelně s dílem Boženy Komárkové Původ a význam lidských práv, což mohla být její habilitace na brněnskou univerzitu ke konci 40. let, ale nestala se jí, protože tehdy bylo zbytečné podávat habilitační práci, pokud nebyla napsána v duchu marxismu-leninismu. (Kniha Komárkové by neprošla cenzurou, protože je kritická k marxismu, a navíc kritizuje Stalinovu ústavu z třicátých let). Filosofka Božena Komárková byla v roce 1951 poslána do předčasného důchodu, aby neměla negativní vliv na středoškolskou mládež. Kniha byla strojopisně rozmnožována. Později vyšla jako samizdat v edici Petlice Ludvíka Vaculíka. Do tisku ji pak připravil Ladislav Hejdánek, v roce 1990 vyšla ve Státním pedagogickém nakladatelství. Nakladatelství Eman pak vydalo souborné vydaní jejich kratších statí, dopisů a hlavně Vratislavského deníku.
Také v Zásadách ČCE byla Boženě Komárkové přidělena kapitola 6. Stát, právo, instituce. Rehabilitací práva se Komárková zásadně odlišila od J. L. Hromádky a jeho souputníků, kteří svými luterskými důrazy poněkud umenšovali úlohu práva ve společnosti a úlohu morálního zákona, popř. apodiktického práva v církvi (např. Desatero, popř. Dt 10,12–22). Božena Komárková jistě náležela k Nové orientaci, ale od hromádkovců se lišila některými kalvinistickými důrazy, což velmi rychle zjistíme, začteme-li se do jejího dopisu synodnímu seniorovi Václavu Kejřovi „Difficile est…“ a dalších pozdějších statí, které vyšly také v nakladatelství Eman.
Cesta církve
Velmi podnětně Jaromír Procházka působil v první komisi povolané k dílu synodem roku 1990 „Cesta církve od roku 1945–1989“. V Protestantu jsme již o této komisi psali, a také jsme tu otiskli její výsledný dokument, který byl schválen a přijat synodem. Synod rozhodl, že dokument musí být vydán církevním tiskem. Nezávislý časopis Protestant jej vydal hned bezprostředně po synodu. Český bratr – podle jednoho člena synodní rady její vlajková loď – jej vydal s půlročním zpožděním. Historická akribie Jaromíra Procházky vytvořila z dokumentu kvalitní text podložený fakty, a proto se celá komise mohla pod dokument podepsat, ač jsme všichni nebyli se vším spokojeni, ale uznali jsme to jako velmi dobrý a kompromisní – tedy prodebatovaný – dokument.
I přes ztroskotání vizí a projektů 60. let minulého století Jaromír Procházka vedl debatu na podloží revidovaného marxismu s mnohými mysliteli a myslitelkami, proto je jeho dílo podnětné.
Jaromír Procházka by se dožil 100 let
Občas vzpomínám, jak nám Jaromír Procházka dokázal stačit, když nás vodil po slovenských horách. Byl většinou vepředu. Bylo mu tehdy jako je nám teď.
Byl ochotný vzít s sebou skupinu rozličných mladíků a slečen. Učil nás poznávat hory a pohyb po nich a tam s námi pořádal semináře o moderních československých dějinách.
Já sám jsem se k němu uchýlil poprvé o dějepisnou radu v prvním ročníku gymnázia. Mého staršího bratra totiž vyučoval soukromě dějiny. Bratra nepřijali na gymnázium kvůli postojům našeho otce evangelického faráře ve Sněžném. Já jsem se na gymnázium dostal. V hodinách dějepisu nám povídali podivnosti o československých legiích v Rusku. Věděl jsem o kvalitách Jaromíra Procházky. Učil v bystřickém gymnáziu zeměpis a němčinu. Dějepis ho učit nenechali.
Já jsem se za ním do Bystřice vydal ze Sněžného na pionýru, aby mi vysvětlil, jak mám legiím rozumět. To jsem ani nevěděl, že byl sám z legionářské rodiny. Vysvětlil mi to moudře. Věděl, jak to povědět mladému studentíkovi, aby to bylo pravdivé a přesné. Nazpátek mě pionýr dovezl jen do Jimramova. Odtud mne domů přivezl svým autem značky Pikola farář Jan Keller. Jak se dostal náš pionýr domů, už nevím.
Od té doby jsem spolu s mým bratrem mohl studovat dějepis z profesorova unikátního strojopisného „Kurzu světových dějin“. Vytvořil jej pro studenty středních škol a postupně ho doplňoval. Studoval jsem podle jeho osnov, a tak jsem dost často býval v jiném období, než které nám vykládala dějepisářka, a také v jiném modu.
Procházkovi s celou rodinou k nám občas přijížděli autobusem v neděli na bohoslužby. Jaromír Procházka s námi někdy také lyžoval.
V létě 1982 J. P. nabídl svému synovci Jirkovi Šimsovi, který u nás často býval, své nejstarší dceři Hance a mně, abychom s ním jeli do Nízkých Tater do osady Magurka. Učitelé tam měli díky spolku Exodus levnější ubytování. Celý týden jsme denně stoupali a klesali na horách a dozvídali se, jak ty hory vznikaly.
Jaromír Procházka se narodil na Slovensku a se svým otcem, který hory mapoval, měli slovenské hory prochozené. Při zastávkách jsme probírali kapitoly československého odboje ve druhé světové válce. Až později jsem se dozvěděl, že Jaromír Procházka jako jeden z prvních v poválečných letech zaznamenával historii partyzánského hnutí na Bystřicku podle místních pamětníků.
Nenapadlo by mne, že můj syn Martin bude po mnoha letech zkoumat totéž pro svoji absolventskou práci na umělecké fakultě v Brně a vytvoří interaktivní Partyzánskou stezku. Podle ní teď někteří mladí lidé putují Vysočinou a poslouchají z mobilu příběhy partyzánů a těch, kdo jim na Horácku pomáhali.
V tom létě 1982 nám Jaromír Procházka v Nízkých Tatrách vyprávěl o Slovenském národním povstání. Živě si pamatuji, jak jsme stáli pod horou Chabenec a pan profesor nám ukázal místo, kde ve sněhu při přechodu hor zahynul komunistický odbojář Jan Šverma.
Příští léto jsem s panem profesorem domluvil, že na Magurku pozvu své blízké přátele. Myslím, že nás mohlo být 10. Výrazný podíl tvořili moji kamarádi z gymnázia v Novém Městě na Moravě. Byly to putovní historické semináře v kleči i s mnoha rozhovory za pochodu na svazích Nízkých Tater.
Pokračovali jsme i příštích letech. Přibývali další přátelé z teologické fakulty a z ČCE. Z Magurky jsme se přesunuli do Čertovice v Nízkých Tatrách, později do Kláštoriska ve Slovenském ráji, do Lazů na československém pomezí. A později ke Krošenkům na Valašsko, do Dvorska na Malé Hané a do Prosetína.
Pokračovali jsme v dějinách Československého odboje za druhé světové války. Pak jsme se zaměřili na poválečný vývoj, včetně padesátých let, na rok 1968 a dále. Jedno léto jsme věnovali husitství.
Mezitím přišel rok 1989. A v té vzrušené a krásné době nebyla nouze o rozhovory. Jaromír Procházka podroboval analýze vývoj na začátku devadesátých let. Tehdy probíhala kuponová privatizace. J. P. viděl velmi jasnozřivě nebezpečí, která hrozila, zvláště v ekonomických změnách bez kvalitního právního zakotvení. Často si uvědomuji, že viděl dál, než jsme si připouštěli.
Když se potkám s přáteli, mnohokrát se vracíme k naším horským historickým výletům.
V Nízkých Tatrách jsem byl poprvé fascinován pohledem z vrchu do hor. A zjistil jsem, že vypadají jako moře, jedna vlna za druhou. Nejvíc nás uhranula hora Salatín. Podařilo se nám ji z Magurky s Jaromírem Procházkou zdolat dvakrát.
Na moři potřebujete maják, abyste se neztratili. Podle něho můžete orientovat své cesty.
Pro mě a pro řadu mých přátel se stal důležitým majákem Jaromír Procházka. Učil nás nejen poznávat hory, ale hlavně přemýšlet o historii staré i nové a tím zkoumat a hledat cesty, po kterých je možno a dobře jít.
Jaromír Procházka byl člověkem hledajícím a vyhlížejícím. Denně studoval noviny, četl mezi řádky, zkoumal, co se odehrává v politice u nás i jinde. Promýšlel události v dlouhých dějinných souvislostech. Kdykoli jste se s ním potkali, hned vás do promýšlení vtahoval.
Co vyhlížel? Podle mne vyhlížel Boží království. Stále hledal naše místo ve světě a v životě a kladl si otázku, jak Boží vládě nebránit, ale otevírat jí cestu.
Mnohokrát jsem zatoužil zeptat se Jaromíra Procházky, jak se na tu či onu událost minulou i současnou dívá. Jistě by mi k tomu něco pověděl. Ale spíš by mne vedl k tomu, jak si najít vlastní cestu a způsob a nečekat, že „někdo se vším něco udělá“.
Texty Jaromíra Procházky v Protestantu
https://protestant.evangnet.cz/category/autori/jaromir-prochazka
Týkají se následujících okruhů:
– aktivně zasahoval do diskusí o pojetí českých dějin, které se v 90. letech rozběhly s novou intenzitou
– recenzoval dějepisné příručky a učebnice
– reagoval na debaty o pojetí disentu a protikomunistického odporu
– psal několik ročníků sloupky, v nichž připomínal historické události s dlouhodobým dopadem (Před xxx lety), a probíral historii vztahů Evropy k muslimům a islámu (Evropa a muslimové)
Časopisecké publikace v databázi Národní knihovny ČR} najdete pod odkazem https://1url.cz/Hefgj
Jaromír Procházka přispíval do periodik
- Cestami česko-slovenské vzájemnosti
- Časopis Matice moravské
- Kostnické jiskry : Evangelický týdeník
- Křesťanská revue
- Lidové noviny
- Listy
- Literární noviny
- Veronica