Protestuji proti zveřejnění dopisu Kenyona E. Wrighta „Milý bratře Rejchrte“ (č. 10/94)! Ve Starém zákoně čteme o přísných trestech za odkrytí hanby druhého. Ptal jsem se své moudré ženy, proč asi Protestant otiskl něco tak hanebného. Usoudila, že jej redigují mladí lidé, že jim dopis Miloš Rejchrt poskytl a oni si řekli: Uveřejníme to a čtenář si udělá úsudek sám!
Wrightův dopis ukazuje, jak i nadále spolupracovníci popírají nebo dokonce ani nevědí, že KMK byla přímo řízena různými „Bezpečnostmi“. Že i kubánskou, jsem se dověděl až z laskavého a vstřícného rozhlásku Miloše Rejchrta (7/94).
KMK nebyla nikdy příliš nějak theologicky zakotvena. Proto také věčně v průběhu let kolísala. Už před začátkem 60. let však napomohla prvním stykům s křesťany v Estonsku a v dalších zemích SSSR, kteří byli deset, dvacet, třicet… let vystaveni nám tehdy ještě nepředstavitelnému tlaku a dusivé izolaci.
Sledovali jsme jednání KMK někdy i tajně. Už v 60. letech jsme ani nesměli na zasedání přicházet. Když jsme se – čtyři bratři – setkali s Martinem Niemöllerem, druhý den o tom mělo ministerstvo podrobnou zprávu! Jednou nám upřímný metodista zapůjčil „překladová“ sluchátka a my jsme mohli – členové Mírového odboru svazu duchovenstva – sledovat jednání Všekřesťanského mírového shromáždění v blízké kanceláři tak, aby to „nikdo“ nevěděl. Jindy nás Slávek Ondra uprosil, abychom se ani nepokoušeli setkat se s delegáty nebo se vloudit na jednání. Mohlo by to prý znamenat konec jeho práce ve vedení, popřípadě konec práce celé KMK. Řekl jsem žertem: „A to by byl začátek třetí světové války.“ Slávek se urazil a později mi vážně vyložil, že v tehdy napjaté situaci mohla přítomnost kohokoliv z nás, kdo to „s mírem a spravedlností myslí vážně“ způsobit ukončení celé ekumenické spolupráce.
Pan Wright „zápaďácky“ mluví o „ústrcích v souvislosti s KMK“ a přitom ví, že byl Miloš Rejchrt zbaven „souhlasu“ a mnoho let nesměl veřejně kázat. Neví, že se Rejchrt zastal G. Casalise a podal nám zprávu o jeho protestech, když vedení KMK darebácky skoncovalo s Ondrou a následně s J. L. Hromádkou? Omluvou pro něho by snad mohlo být, že se celou věcí zabývá jen dvacet let a ono to už bylo let dvacet pět, co Hromádka, brutálně opuštěn celým vedením (až na jednoho funkcionáře) KMK, uzavřen do soukromí, umíral! Proto, že řekl či naznačil pravdu o chybách KMK. Proto, že protestoval proti znásilnění své země. Jestli o tom p. Wright neví, tak je členem zločinecké organizace, která nováčkům radši o minulosti gangu nic neříká. Nebo něco ví a pak se cynicky dovolává J. L. Hromádky (či myslí někoho jiného?) a pro mne by bylo úlevou zaslat mu doporučeně žernov osličí.
Hromádka nebyl zakladatelem KMK! Tím byl kazatel mého mládí, gymnasiální katecheta a feldkurát Bohuslav Pospíšil, exeget tragického údělu, o němž se tak mlčí, že asi ani mladičký aktivista Wright o něm nic neví. Hromádka po určitou, životně i církevně nešťastnou dobu, KMK podporoval a vedl. Vyslovil vskutku „daleko rozhodnější slovo“ než křesťané ze Západu, kteří k nám přijížděli po r. 1968 vykládat, proč je pro ně dialog s SSSR a tamějšími církvemi důležitější než osud naší malé zemičky v srdci Evropy – jako Paul Oesterreicher.
Blasfemické se mi zdá dovolávat se Krista! Nevylučuji, že KMK vykonala něco málo pro chudé v Bangladéši, ale krýt tím zločinné politické jednání v ostatním světě? Ve jménu Krista? Trapně působí zmínka o N. Mandelovi a jeho úctě ke KMK. Měla-li KMK nějaký vliv na Mandelovy, co udělala proti vyvražďování „zrádců“ mladými „fotbalisty“ paní Mandelové?
Dovolávat se úcty Palestinců a neříct kterých, je dvojsečné. Po návratu z Izraele (1993) jsem mluvil se zdejší spolupracovnicí KMK a nadšeně jí vykládal o postupu mírového jednání vlády s OOP, J. Arafatem a o celé problematice, jak jsem do ní nahlédl. S nechutí mi řekla: „Měl by ses nechat informovat také druhou stranou!“ Druhá strana byli Palestinci, kteří byli a jsou ještě teď proti jednání o smíření. V pozadí jsem cítil antisemitismus, respektive jeho „vědeckou formu“ – antisionismus v KMK zcela obvyklý, jak jsem jej poznal v rozhovoru s někdejším presidentem KMK K. Tóthem. Kdy se vlastně KMK vyslovila proti antisemitismu nebo antisionismu? KMK dokonce odsoudila dvojstranné mírové jednání Izraele s Egyptem! Nebylo po chuti sovětské zahraniční politice a KMK vydala prohlášení, že mírové jednání odsuzuje s tím, že je třeba řešit tamní problematiku globálně atd. Jakmile byla sovětská politika mírovější, vstřícnější, poslušná KMK zaujímala „theologicky“ zdůvodněná stanoviska, často rozporná s těmi z posledního zasedání, také „theologicky“ zdůvodněnými. Po roce 1969 každá spolupráce s KMK diskreditovala křesťany a křesťanství před slušnými lidmi vůbec, nejen před přímo pronásledovanými!
Proč se nahlas nezastala ani křesťanů, ani muslimů v zemích někdejšího SSSR? Proč o některých mučených a zabíjených jednala „diplomaticky“ tajně, prý „aby jim vskutku pomohla“, tj. dále zvýšila prestiž vládnoucí moci? O křesťanech v Albánii, Bulharsku a Rumunsku ani slovo! Diplomatické jednání presidenta KMK o mé propuštění z vězení (nedal jsem k němu souhlas!) vedlo k tomu, že se mi prokurátor při líčení hlasitě vysmál, že moje listiny jsou u pana presidenta, takže nemůže meritorně rozhodnout, a já jsem zůstal v kriminále. Měl-li president Tóth „dobrou vůli“ (jak mi zvěstoval Lubomír Miřejovský), tím hůře, to je pro křesťana vždy přitěžující okolnost při jeho jednání se zločinci.
Lidem typu pana Wrighta (a jsou takoví i u nás) chybějí informace, pokora, stud i kritická úvaha, komu a čemu vlastně slouží dodnes.
Stejně však protestuji proti zveřejňování této hanby. Stydím se i při zveřejňování toho, že „theologové“ spolupracovali „z ideových důvodů“ s kontrarozvědkou nebo Bezpečností v 70. či 80. letech. I hanbu západních bratří a sester musíme zakrývat. A zároveň jim pomáhat poznávat pravdu, která vysvobozuje.
Jan Šimsa
Pozn. red.: Dopis K. E. Wrighta jsme obdrželi přímo ze sekretariátu KMK s prosbou o otištění. Této prosbě jsme vyhověli, pamětlivi zásady, že má být slyšena i druhá strana. Starozákonní zákazy odkrývat hanbu nejbližších nám v této souvislosti na mysl nepřišly, patrně proto, že s ohanbím KMK nemíníme obcovat ani v nejmenším. Ostatně, teprve díky ostřížímu zraku Jana Šimsy vyjevila se zde hanba v plné nahotě.