Zátiší s kabátem a kloboukem
„Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde
den Hospodinův veliký a hrozný. On obrátí srdce otců
k synům a srdce synů k otcům, abych při svém
příchodu nestihl zemi klatbou.“
(Starý Zákon, proroctví Malachiáše proroka,
poslední dva verše)
Myšlenky jednoho na druhého jsou motákem zamotaným, svitkem, který nemusí být doručen, natožpak rozvinut a čten. Jistě, co je psáno, zůstává, litera scripta manet, ale kde? Kdeže zůstává? Litera.
Budu psát o jedné velké nedořečenosti, jež mi připadá tragická, ale mnohým může připadat banální, o jedné prohře a nepřekonané překážce. Chci se však pokusit tuto překážku ještě jednou, dodatečně, zkusmo, po neúspěšných všeobecných základních přeborech přeskočit, až se nikdo nebude dívat. Jako emigrant znovu a znovu se pokoušet vetnout tyč do bahnitého podkladu těsně před vysokými ostnatými zátarasy, dokud pro něj nepřijdou, ano, tak si připadám – jako skokan o tyči u takzvané Železné opony. Buď dříve přeskočím, anebo mě dříve zajistí. Možná že mé pokusy celou dobu sledují v monitoru, ale to by bylo příliš krásné, příliš paranoidní.
Vypravěč, byv surově ještě mlád, kdysi si přál být konečně chycen, na útěku ze sklepní restaurace uprostřed starého gotického města v kterési cizině; prchal – ne sám, s partou – bez zaplacení. A ještě předtím pocítil v těch kamenných klenutých katakombách pod zemí jako by se vrátil zpět, před zrození, do lůna. A náhle byl vymrštěn, nebo spíš: vysmekl se. Ulice se stáčely kolem náměstí, až utíkajíce zbloudili v labyrintu města, pochopili, že se pohybují v kruhu. Přál si být alespoň v poslední chvíli polapen, ale nikdo, opravdu nikdo je nepronásledoval. Vysmekli se.
Podobně i nyní nikdo nepřichází, natož aby honil, a vypravěč skáče bezúspěšně dál. A píše svůj mýtus o tyči. Tyč je jeho perem, úkolem, ač tímto náčiním nikdy nevládnul; nic jiného mu nezbývá, chceli přeskočit. Časem odpozoroval, že nemůže zapřít svůj rukopis ani při této nové činnosti. Překotnost, neuspořádanost, fragmentárnost, ulpívání na maličkostech… to jsou hlavní jeho atributy. Teď například, nevěda jak, znenáhla vstoupí v děj, kdesi uprostřed, do bezedné prsti vetne nástroj, ač by jej nejraději odhodil.
* * *
Okny do velkého pokoje vnikaly světelné kotoučky a kutálely se po stole, vějíře, kousky světelné pralátky. Otec s matkou seděli bez řečí, chtělo se vyběhnout… nebylo kam, a přece se muselo pryč… jen mlčení v tom odpoledním prostoru s hlávkovým salátem a kyselým zálivem.
A mlčení tam venku se usadilo se stejnou naléhavostí, světlo zalilo tenisové kurty a chodci vrhali panákovité stíny na bílou, vyšisovanou omítku nekonečné zdi.
Světlo se válelo po stole. Otec cítil, jak se mu vše vzdaluje. Pamatoval mnoho, a vzhledem k tomu, že ho vychovával dědeček, žilo v něm něco ještě z předchozího století, něco hodně archaického, pradávného, a toto se mísilo a vyrušilo s tím hnusem padesátých let, bezbranné měšťáctví s bezmeznou vulgaritou… a tak nadešla bezejmennost let sedmdesátých. Výsledkem bylo stávající mlčení. Co k tomu dodávat? Co o tom vyprávět?
Cítil, jak se mu vzdalují i jeho synové.
A nejmladší syn se též zrcadlově vzdaloval… nic jiného mu nezbývalo. Tedy prchnout. Unikal do hospod, kde se rád a vášnivě opíjel. Kam jinam. Snil o jiných zemích, o Americe, tam na kopci v městských sadech, jak opilý se tudy vracel, snil o emigraci, o níž hovořili mnozí jeho kamarádi, a nejeden vskutku přešel hraniční říčku někde v Jugoslávii, prchl ze zájezdu, zadařilo se naklonit si lahví prokouřenou úřednici na vojenské správě, takže pozdržela povolávací rozkaz. A pak už jen docházely zprávy, jak uhání kabrioletem po římských ulicích. Přicházely raporty sladkého, ale především jiného života.
Byl to zřejmě společný tajný sen všech – emigrovat, pryč, pryč z téhle země, v níž všichni byli cizinci. Sen svůj všichni tajili, tak jako se tajívá společný strach ze smrti, však v tom snu si všichni byli rovni, a to i proti své vůli, proti vůli samé.
Otec ještě před salátem zauvažoval, posté, potisícáté, proč vlastně neemigroval, vždycky tak uvažoval jakoby poprvé, tehdy na začátku let padesátých mohl odjet, a nemusel by se teď plácat tady, kde vše mu přerůstá přes hlavu, počínaje rodinou a vlastními syny. Nu ovšem, proč nezvolil tu druhou variantu svého života, tu dobrodružnější, tu radikálně jinačí, proč neodjel za svým otcem, do světelného megastínu Evropy, do Spojených států. Tehdy, když to ještě šlo, proč si nesehnal tři sta dolarů a neodjel, když daddy neposlal peníze, ač původně se těšil na svého syna. Dobrá otče, přijal jsem to. Dobrá osude. Však kartářka ve Vyšných Hágách mi říkala – vždycky budete mít před sebou dvě cesty…
Hle, zde jsem. Mám rodinu. Byla to hezká doba, ač krutá, ale pro mne to byla léta začátku. Vidět své ratolesti, jak se batolí v zahradě, oddělené od komunistického běsnění vysokou zdí… Až jednou zeď zbořili a znárodnili zahradu, a nakonec i dům. Mám již velké syny. Jsou mladí, jsou drzí. Těší se nepokrytě, až budou moci od stolu. Chápu je, jsem pro ně starý, jednou jim budu vyprávět. Jednou jim vše povím. Ale kdoví. Děti jsou nevědomé, nikdy nic nepochopí, i když vyrostou. Třeba oni opravdu emigrují. Naplní zapomenutý sen.
Chodil kolem márnic na Karlově, kolem prosektur. A taky kolem porodnice, jejíž kaple připomínala raketu, která by se měla každou chvíli vznést, proletět příkrovem mračen a hromadným kosmickým porodem deportovat novorozence do nebes. Chodil prastarou kamennou dlažbou dolů, dolů do Podskalí, kde vyhledal noční restaurant U Bivoje, nebo nějaký jiný a propíjel své světlé sny za sny temné. Byl to černý obchod. Skutečnost byla tak nepřijatelná, že nebylo možno nenechat zrát fantazii, ale i ta byla nepřijatelná, schovávala se za skutečnost. U Bivoje kreslil pianistu s automatickým doprovodem. A ráno šel zas do školy, žil mezi zbytečností a povinností. Možná že žil.
Anebo chodil skicovat akty, malovat podobizny, modelovat hlavy z hlíny. Na okoličnatou vidlici z vánočních stromků nanášel červenou matérii. Nořil se do hmoty a do tvarů obličeje. Tato umělá realita byla tak fascinující, až se odpoutával od reality samé, a začal o ní pochybovat. Byl to právě rozpad ve dví, na látku a tvar, co ho fascinovalo, a potom ta demiurgická slast ze spájení obého, překonávání prapůvodní roztržky, všeobecného rozpadu až po jádra, ano, slast ze zacelení toho, co bylo již osudově navždy odděleno, v mysli, v samém kořeni rozeklané. Prožíval radost chirurgovu ze zašití rány… avšak rána se hojila jen zdánlivě, když prohlédl, zjistil, že ji svou sveřepostí jen rozdírá a roztržka je čím dál tím hlubší.
Odlíval jednu z hlav, když k němu přišlo děcko: „Pane, prosím vás, nevíte náhodou, co to děláte?“ a on si uvědomil, že neví. Došlo mu, jak je ta snaha lichá. Svět ho vyhnal do obrazu, do tvaru. Čas se zbortil. Zůstalo jen mlčení. Pak se marně pokoušel vrátit k tomu, z čeho vypadl. Byl stále čímsi upoután, takže nemohl promluvit. Anebo vyvěrala ta fascinace právě z nevysvětlitelnosti věcí.
Největší záhadou, před níž polovinu života utíkal, tou byl vlastní otec. Pocházel z dob, kdy po Praze ještě jezdily koně, syn ztraceného amerického občana. Kdo jsem já a kdo je on, který si právě nakládal špaget? Homole se vytvořila z té červené hmoty, homole plná zčervenalých tenounkých vnitřností.
Fascinace otcem, tou jeho nepochopitelností, už jen jeho zjevem, neinterpretovaností; nechápal se a nedával se pochopit, a zúžil svět na sobě přijatelný a pochopitelný… otec se synu zdál, ne být absurdní, spíš byl vtělená absurdita, narodil se na apríla, mezi dvěma válkami, žil mezi dvěma kontinenty, byl rozdvojen, jak sám jednou mu ukázal ruku: „vidíš tu vidlici,“ kartářka ve Vyšných Hágách mu prý prorokovala, že vždycky bude mít před sebou dvě cesty a nikdy se nerozhodne. Cítil z něj tu strašnou únavu, tu tíži let, kterou ze sebe nikdy neshodil, také jeho tvář, to nebyly vrásky, to byly brázdy, orba let…
A fascinace se přenášela, byl to jakýs dědičný klam. Dávné nejasné tragédie, byly příliš nesrozumitelné, bylo zřejmě třeba je vykázat za práh, mimo vidinu poklidného měšťáckého života, kvůli níž se vynakládalo množství energie. A právě tato energie jakýkoli poklid stravovala.
Skončil oběd. Otec po společném jídle chodíval, pomalu, šouravým krokem, na sobě měl svou oblíbenou koženou vestu a nesl dvě láhve od piva do kuchyně, otevřel dvířka pod dřezem a uložil zálohovaný materiál. Pak ho až do večera nebylo vidět. Odebral se ke svému psacímu stolu, seděl v křesle s vyřezávanými opěradly, do volut zakroucenými. V nich kroužívával syn prstem a hleděl do země, když dával k podpisu žákovskou knížku. A když ho tatík doučoval dějepis, cítil, že něco chybí, nějaký spojující článek mezi nimi a starověkým Řeckem, mezi nimi a poslední světovou válkou. Mezi historií jeho a historií všeho kolem.
* * *
Nejmladší se vrátil ze školní brigády s depresemi; jeho starosti na mou hlavu! Ona by tomu měla rozumět, je jeho matka, je přeci doktorka, dala mu meprobamat, ale ani ten nezabíral. Život je nepřetržité dusno jako tohle počasí, dusno s tou rodinou, v níž všichni jsou neurotici, asi po mně.
V poli plném drátů, šustění tyčí, pohledy na nové, a tedy neznámé tváře, valila se na něj minulost, ztracené dětství, a přítomna jen vlastní tupost. Hliníkové tyče letí vzhůru a sotva se zalesknou v oparu jarního slunce. Měl poprvé silný pocit, že vše je ztraceno. Přepadla ho univerzální lítost. Už neměl touhu po životě, jen pocit viny.
Otec stál v kuchyni, trochu zpocený za teplého odpoledne, pracovně unavený, kravata již povolená, matka něco vařila, jako vždy, všude nákup, pojídala žervé, nylonové punčochy pohozeny, otec řekl něco, matka taky něco. „Tak si běž zaplavat, přijdeš na jiný myšlenky,“ jako by v bazénu pluly kromě chlóru ještě myšlenky. Taková pověra, že pomůže sport, všichni kolem naznačovali. Jeden bratr byl závodní plavec. Chlubívával se, že má ruce z plavání delší než normální lidi.
„Víš, život za moc nestojí…“ shrnul ještě otec svou životní zkušenost.
Šel tedy do Podolí, autobusem nebo tramvají, vždycky nějaká výluka, chodívali kdysi tak s druhým bratrem za dlouhých měsíců letních na tohle koupaliště. Asfaltové spáry se roztékaly, takže se z nich dalo vymodelovat černé hovno.
Jel tedy okoupat své tělo. V hlavě ta věta, hrozná svou neurčitostí, svou nijakostí, byla to vůbec věta? Věta – protimluv „život za nic nestojí.“
Občas, ve sprchách, spatřil kládu, kyj z lidského masa nad žlábkem, neznámý muž se ukájel nad korýtkem. Bylo mu úzko v rozlehlých kachlíkovaných katakombách, v obřím krytém bazénu s neskutečnou ozvěnou, v dusivé páře, plné nahých těl. Vracel se domů za tmy. Zapálil si startku, rozdýchané plíce nasávaly chtivě kouř. Potkal známého, který kulhal. Říkal: „najdi si ženskou.“
* * *
„Studente“ zavolal na něj dřevař chlastající u vzdálenějšího stolu, „nechceš přisednout?“.
Ne, děkuju, já kohosi čekám.
„Ty budeš vždycky věčnej student.“
Takovou až příliš nehmotnou výčitku přijal za vlastní, ano, dostala se mu pod kůži, bylo tomu tak, je věčnej student. Čekal na příjezd dívky, a pil, protože nejela. Několik autobusů přijel§ o bez ní. Dávno, bylo zde napsáno výroba jeřabinky – pokoušel se najít myšlenku, které by se chytil – už se nevyrábí…
Pak ho probralo z malátnosti pozdvižení na druhé straně sálu, chlapi se zvednou, raz dva tři, bylo to doslova „pozdvižení“, zvedli se a židle odskočily, jako by se polekaly, až popadli a vynesli ven na sníh ženu, která seděla se všemi u stolu, a popořadě ji opíchali… náhle, rychle provedli akci, jako na povel, dřevaři, koňáci… pili by radši jeřabinku, ale už ji tu nedělají, neboť technika byla zapomenuta, tak došlo k zástavě činností rozumných, chlapi se zvedli, vynesli ji… vrátili se, a pak přišla sama, chuděra, jen slzy po tváři jí stékaly, jak seděla u stolu, sama.
Ještěže jsem nepřised’, ano budu raději věčnej student než jako dřevař být takhle koňsky dospělý.
Šel pryč z hospody. Už tu nic dobrého nečekal. Nepřijela. Uslyšel ještě hlas vycházející ze svítících otevřených dveří bývalé palírny, hlas volající: „Počkej, kam jdeš?!“
Věčný student opáčil:
Můžu jít přece, kam chci!
„To teda nemůžeš, to se pleteš,“ smála se silueta. Znělo to jak orákulum. Už podruhé tento večer! Taky ten hlas a stín patřily muži, který ho cejchoval věčným studentem, dřevaři, který vše pozoroval, který se neúčastnil akce, zůstal sedět, ale také proti znásilnění nic neudělal, ač Máňu jistě znal.
Tak, raději být věčným studentem, jít kam se ti zachce, přemítal, to byla a je má základní touha, východisko, primordiální svoboda. Ale už se mu nechtělo chtít – hlas měl pravdu – toužil být někde doma. Nemuset putovat mlžnými údolími, zabydlet se někde v teple a ve zvyku. Jenže ona nepřijela.
„Jak bylo na horách?,“ zeptal se otec syna večer po návratu.
Ten v noci začal psát esej O věčném studentovi:
„O věčným studentu by se dalo říct, že vyrůstal jakoby v domově důchodců, anebo, jak sám o sobě říká, vyrůstal mezi odlitky, v muzeu, jen ve světě významů. A v tom světě významů prožil již tolik, že prožít ty věci ve skutečnosti se mu už zhola nechtělo. Tak hloupě dlouho dospíval a pak tak rychle zestárnul. Narodil se s nostalgií již v srdci. Napřed snil a teď vzpomíná, ví o věcech, ale věří, že nemá cenu s nimi něco dělat, jako by měl zenit za sebou, prožil v mysli spoustu věcí, ale není s kým o tom mluvit – a proto přestává i o věcech přemýšlet, vytěsnil je, jak se říká. Nakonec se jeví věčný student společnosti zaostalý, nerozhodný, nevyzrálý, nedovyvinutý, rovněž děvčatům zdá se nějaký divný… znovu a znovu si prožívá svá nesmyslná učňovská léta, znovu a znovu si hledá toho, který by mu měl v otcovské roli požehnat – jak ho ale nelze nalézti v množině reálných lidí, stále se propadá k mladší a mladší generaci, která ho tím méně může pochopit, ale to on nechápe.
Věk nic neukázal. Trhal jablka poznání, ale nežral je. Nikdy si nebyl příliš jist, zda vůbec je, vlastně se ani nenarodil, vysmekl se, žil v mýtu. A když prohlédl tu mytologii, když se konečně zakousl, tak zjistil, že vlastně není. Dávno byl mrtvý sám v sobě, dávno byl nesvobodný, každou situaci bral jako absurditu, střídal klece, měnil role – musel je přijmout, protože neznal lepší. Vzhledem ke jmenovateli absolutní nekonečné propastnosti bylo vše jedno. Byl otrokem všech, neboť byl otrokem Absolutna. Student věčných lovišť. Bezděčné řeči o smrti, o pekle naléhavě působily na jeho raněnou duši co ominózní znamení; smrt spočívala neustále pod povrchem, smála se na něj, právě v blízkosti druhých.
Chtěl být s lidmi, ale byli takoví, že musel přestat být sám sebou, aby s nimi mohl být. Podroboval se jejich hrám, protože nic jiného nezbývalo… A zároveň: bylo toho tolik, co by chtěl s někým sdílet, ale nebylo s kým, anebo: dokud ještě bylo s kým, neuměl sebe vyslovit, a potom, když pomalu začínal vše odívat do slov, nebylo již komu to říct; stále méně bylo těch, kteří by byli ochotni naslouchat, byli také plni svého odsouzení, ale nevěděli zatím o tom, tak nepotřebovali ani poslouchat, ani formulovat.
Tohle je tedy v kostce život věčnýho studenta, ten jeho života úprk, čili lebenslauf. Chce být jako ostatní, ale nedaří se. Pokouší se o hru, o sport, o práci, o lásku… stále má pocit nepatřičnosti, bezprizornosti, střeva naruby, pocit viny, dejme tomu. A zůstává němým pozorovatelem. Celej život mu předvádějí jakés divadýlko. A při tom všem, nebo právě pro tohle všecko: mnozí do něj vkládají jakés, jemu nepochopitelné naděje.“
Dopsal a vzpomněl si, jak ho kdysi, jako dítě porazilo auto. Tázal se od té události ještě mnohokrát sám sebe, proč z místa nehody chtěl ihned utéct, jako by šlo o místo zločinu. Cítil nevysvětlitelnou vinu, vyděšen, sám se mohl stát obětí, a ještě utíkal jak zločinec. Kolemjdoucí ho lapili jak zvíře. Pozoroval pak svět z okna automobilu, pozoroval spolužáky i neznámé kolem vozu plující. Odváželi ho do nemocnice. Zase ta rozpačitost, kterou všichni považovali za zpupnost, usmíval se, protože nevěděl, co si počít… Ale tohle, právě tohle považovali za výsměch.
Večer mu matka řekla, aby se pomodlil, když se mu nic nestalo. Co to je, pomodlit se? Jak se to dělá? Jen na vánoce se u nich doma něco takovýho dělalo.
* * *
Opět nedělní oběd, nejmladší přišel až k ránu, někde pařil. Měla by se ho zeptat, a ona sama říká: měl bys s ním promluvit. Akorát mu dává cigarety – prý ať nekouří startky, já jsem mu jednou jasně řekl, a dal jsem mu to i písemně, jak kouření škodí, a aby nenechával nedopalky. Smrdí kouřem a chlastem. Kdoví kde byl, a to se začal zajímat o náboženství.
Je to zvláštní, vydal jsem se na cestu – totiž duchovní cestu – a hned jsem potkal nádhernou bytost, Soňu. Žije v chudičkém bytě v Libni. Tady je Dostojevský, v ulicích, ne tuhle v bratrově knihovně. Farizeové a nevěstky nás předcházejí do Království nebeského, nás, co tady sedíme pod obrazy z doby doznívajícího národního obrození, dohasínající slavné doby. Vracel se ráno kolem ranní pekárny, nasával v chřípí nefalšovaný závan pečeného chleba. A pak dojel ranní tramvají domů.
Otec vytírá knedlíkem talíř dočista. Dozajista, zažil válku, ví co je to bída a hlad. To jsme my nezažili.
U Soni v noci jedli chleba s kečupem – podobojí způsobou, tělo s krví. Založili novou církev.
* * *
Opět oběd. Celou dobu mlčení. Otce, matky a tří synů. Bylo tma, že se musel rozsvítit i víceramenný zlatý lustr. Jedli koprovou.
Nejmladší myslel na to, jak předchozího dne šli se Soňou do Stromovky. Cikáni na ně pokřikovali: ať máte hodně dětí! On však nehledal u dívek potomstvo. Večer, doma u sebe ho zasvětila v tajemství ženskosti. Rozetřela si pak po břiše tu bělavou pralátku.
Jinak se při obědě nic nepřihodilo, vůbec nic. Otec vzal lahve od piva a šel. Měl na sobě svetr s koženými záplatami na loktech. V kuchyni se shýbl a odložil flašky pod dřez.
* * *
Odešel z domu. Na venkov. Pryč z téhle zatuchliny hlavního města, pryč z kruhu rodinného. Pryč od tělesností, které mu přerostly přes hlavu; rozum na ně nestačil. Když šel naposled kolem pekárny, měl o Soňu strach. Aby si něco neudělala. Ne, on se nehodí pro rodinný život – to jí pověděl. Na Štvanici ten strach zesílil tak, že jej musel odvrhnout. Ale pro co se vlastně hodí? Proč se vůbec narodil? Vysmekl se. Chtěl si vše promyslet. Začít nový život! Odjel do západních Čech. Začal pracovat v lese, na divokém západě.
Tehdy mu otec napsal dopis, snad nejdelší, jaký kdy synu napsal:
„Tvé zaujetí pro život na venkově mi připomíná, že i já jsem zhruba v Tvém věku vážně uvažoval opustit město a vzdát se městského způsobu života, žít trvale na venkově a pracovat v zemědělství v co nejužším kontaktu s přírodou. Zkoušel jsem to ve Vranové Lhotě u Loštic, ve Vlkančicích u Sázavy a v Novém Grafenwalde u Šluknova. Nakonec jsem dospěl k tomu, že úplný návrat k přírodě, tak jak jej hlásal Jean Jacque Rousseau a jak pro něj horoval Thoreau, není za současného stavu civilizace už prakticky možný. Shodou okolností mi byl můj názor na nemožnost úplného odpoutání od civilizace potvrzen ve zcela nedávné době osobou, jejíž názor je plně podepřen její autoritou a kterou také znáš. Městský způsob života, zvláště za současných podmínek, má mnoho stinných stránek. Stinné stránky venkovského způsobu života Ti možná ještě nejsou úplně známé. Budešli chtít, mohli bychom si o tom někdy promluvit…“
Komické to vše mu připadlo, komická připadla i ta možnost, že by si pohovořili o stinných stránkách života na venkově. Byly vážnější věci, na které se neodvažoval zeptat. Těžká byla neschopnost otce se otevřít, a těžká neschopnost syna se ptát. Otec měl „dostatek taktu“, jak říkal, a chtěl ho také po druhých, právě že taktně si jej vynucoval. Čekal tehdy hovor o tom, proč vlastně táta byl v partaji, a hlavně, proč o tom mlčel. Ale ptát se na tyhle stinné stránky se mu nechtělo.
* * *
Tak zase doma. V kruhu rodinném. V lůnu rodiny, v tom posvátném mlčícím spříseženství, kde tabu nabaluje další tabu. Tak zase obědy o víkendech. Hromadné mlčení u stolu. Musel se vrátit z venkova, neboť otec onemocněl.
Bratr za ním přijel nedlouho po tom, co přijela Soňa. Právě s ní ležel v posteli a spali. Bratr chodil po místnosti a opakoval: „To je hrozný to je hrozný.“ Když se probouzeli, vzpomněl si, jak se kdysi, v dětství tentýž bratr vrátil z plaveckého soustředění z NDR, a říkal mladším: „Víte, co je to mrdat, vy vo životě nic nevíte.“
Když vstali, vyjevil, proč vykonal dalekou cestu. Táta má infarkt. Vybavil si hned nemoci otcovy, nemoci matčiny, všude kupy prášků, za všechno snad mohl, a to mu také vzápětí bratr připomněl: „Je to taky kvůli tobě. Už si toho dost posral.“
Teď u stolu, zase se ptá, jako by pokračoval: „Už víš, co budeš dělat?“ a bude se tak ptát ještě, až budou oba v důchodu.
„Chtěl bych studovat antropologii,“ odvětil.
„Jo, měřit lidem lebky, to je výbornej nápad, výbornej nápad!“
Oběd skončil. Nejmladší vzal lahve od piva a donesl je do kuchyně pod dřez.
A duše zas fárala.
Potom navštívil otce v nemocnici. Připadal si trochu panákovitě, což pramenilo z nesouměřitelnosti těch dvou světů, světa zdravého, ještě mladého, určeného nejasnými obavami a touhami, a světa těžce a neodvratně nemocného a tedy dodefinovaného. Do špitálu šel přes dvůr. Vyjel nahoru nákladním výtahem. Mezi patry se sunula nekonečná bílá stěna.
Jednou v zimě, když byl ještě hodně malý, šli s tatínkem zasněženým Karlínem. On tehdy kouřil fajfku a tu mu dával ještě horkou, aby si zahřál ruce. Povídal, že člověk má vzpomínat jen na to pěkný. Ale synek cítil, že se něco děje, něco divného, není to pravda, on přece nemohl vzpomínat jen na to pěkný. Co ztráta otce, válka, bombardování, znárodnění?
Kdysi také ležel, na počátku padesátých let v nemocnici. Byl poměrně mlád a smrtelně nemocen. A jeho otec – daddy ležel tou samou dobou v nemocnici pro válečné veterány někde v Západní Viržínii. Jako by existovala jedna univerzální nemocniční země – Špitálland – a odevšad byl do ní stejný přístup. Psali si. Koukali do bílých zdí. Mysleli na sebe. Ještě nebyl otcem, nebyl ženat, chtěl, až se uzdraví, odjet za ním, pryč z komunistického Československa. Ale nezdařilo se.
„K objasnění záležitosti,“ nejmladší šel, zatímco táta ležel v nemocnici, do papírů: „chtěl bych Vám vysvětlit situaci, která mne před lety vedla k tomu, že jsem na pozvání svého otce (nynější jeho pobyt neznám)… uvažoval o cestě do U. S. A. … můj otec mi nepomohl v kritické životní situaci… Mám již dva syny,“ stálo tam.
Děd definitivně zmizel za železnou oponou, neznámo kde, v Americe, a táta žil dál, šedesátá a sedmdesátá léta v Československu. S rodinou. Narodil se ještě poslední syn, ten, který ho teď navštívil v nynější kritické situaci.
Dlouho spolu nemluvili. Donesl mu bačkory a on je nemohl obout přes oteklé nohy. Zavodňovaly se. Srdce nestačilo pracovat.
„Nemůžu natáhnout bačkory,“ smál se otec.
Pak šel syna vyprovodit ke dveřím oddělení.
Jako když se šli onehdá spolu rozloučit na nádraží.
* * *
Otcův kabát a klobouk. Obojí leží na jídelním stole, zůstalo tak, když ho odvezli záchrankou. Vždycky chtěl namalovat tohle zátiší. Kabát & klobouk. Bylo by v tom všecko, co neumí vyslovit. Tatínkův život. Čekal nějaké vysvětlení, nějaké požehnání, nějaké rozlousknutí rodových tajemství… a nic, prostě zemřel. Cosi se zlomilo, už se nebude jídat společně u tohohle stolu.
Nesl mu do nemocnice tatranku a dvacet deka šunky. V pokoji prázdná bílá postel. Spolupacienti radili, ať se jde zeptat na sesternu. Přeložili ho jako minule, myslel si, jako minule. Od sestry se dozvěděl, že byl přeložen definitivně. Na věčnost. Vlekl pak sebe i s tou smrtí, s tím nezměrným závažím, podél nekonečné bílé zdi nemocniční zahrady. „Tento svět je nejhorší ze všech možných světů,“ napadl ho princip přírody a rozumu. Náhodný chodec si řekl o cigaretu. Viděl hořící skrz slzy sirku.
Táto, táto, tatínku!, křičelo v něm z hloubi celou noc.
A zatoužil stát se skrčencem.
Zůstal sám. Skončilo mýtické období. Stará epocha skončila.
Dosud měl svého otce v zádech, od nynějška si nosí v zádech smrt.
Kamarád mu řekl jakoby nic: “Teď je řada na tobě.“
* * *
Před pohřbem měl sen. Jeli automobilem na hřbitov, otec neviditelně přítomen na sedadle vedle řidiče. Vrátný otevřel bránu, pronikli do prostoru nekropole. Uličkami mezi bloky hrobů dorazili až k rodinné hrobce.
Vzájemně se rozloučili, pokýval hlavou, až mu bílé vlasy spadly do čela.
On sestoupil – oni, živí odjeli.