Nechci vám přikazovat, jako bych byl pan Někdo. Jsem sice uvězněn kvůli Kristovu jménu, nejsem však v Kristu dokonalý. Teď teprve začínám být učedníkem; mluvím k vám jako k těm, kdo jsou mými spoluučedníky; to já bych měl přijmout pomazání od vás – podpořte mě, prosím, svou vírou i napomenutím, trpělivostí i shovívavostí. (Ignác, List Efezským 3,1)
Všechny vás mám v srdci jako spoluúčastníky milosti, i když jsem ve vězení … Mnohé mé bratry právě mé okovy povzbudily, aby se spolehli na Pána a s větší smělostí mluvili beze strachu slovo Boží. … Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. … Táhne mě to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás. … Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my; a jestliže v něčem smýšlíte jinak, i to vám Bůh objasní. Jen k čemu jsme již dospěli, toho se držme. Bratří, napodobujte mne. (Filipským 1,7.14.21.23–24; 3,12–17)
Autorem první pasáže je Ignác, zvaný též Theoforos, biskup v syrské Antiochii, který byl zřejmě na konci vlády císaře Trajána před rokem 117 zatčen, deportován do Říma a tam popraven (jeho památka se připomíná 17. října). Maloasijské křesťanské sbory v místech, kudy procházel, k němu vysílaly své zástupce s materiální i duševní podporou; on jim pak na oplátku posílal dopisy; díky těmto zvláštním okolnostem se zařadil mezi nejvýznamnější autory rané církve, později známé jako apoštolské otce. Ve svých listech vyjadřuje zejména touhu po mučednictví (v Listu Římanům prosí tamní křesťany, aby se nepokoušeli intervenovat za záchranu jeho pozemského života), varuje před bludaři a vyzývá k jednotě založené na biskupské autoritě.
Ignácova autorita je navíc propojena s jeho vlastním mučednickým posláním; na ukázce však vidíme, že to nemusí být autorita namyšlená, která se umí prosadit pouze ve vertikálním, hierarchickém konceptu řízení církve. Ignác se nedívá jenom nahoru, do nebe, kam směřuje, ani jen dolů na ty, které poučuje, ale dovede se dívat i kolem sebe. V horizontále. Nestaví se do pozice mistra, ale učedníka, který oslovuje ostatní „spoluučedníky“ jako sobě rovné. To vše je možné jenom díky tomu, že se stejně jako oni vztahuje ke Kristu, který je jejich životem.
Podobnou směs sebevědomí a pokory pozorujeme i v Listu Filipským sepsaném o nějakých padesát let dříve. Apoštol Pavel stejně jako Ignác píše jako vězeň, který počítá s mučednickou smrtí a považuje ji za vrchol svého působení. Vyzývá čtenáře, aby jej napodobovali v běhu za Kristem, přitom ale jedním dechem vyjadřuje touhu, aby se s nimi mohl zase setkat – ne jako nějaký dokonalý učitel a guru, ale jako „spoluúčastník“ Boží milosti.