Proč pokládám za důležité rozšíření Společnosti křesťanů a Židů o dialog s islámem? Vede mě k tomu celá řada důvodů:
– Česká Společnost křesťanů a Židů je národní pobočkou Mezinárodni rady křesťanů a Židů (ICCJ). Ta se již směrem k rozšiřování působnosti od křesťanskožidovského dialogu k trialogu islámkřesťanstvíjudaismus vydala. Juniorská sekce ICCJ pořádá například konference, jejichž účelem je vzájemné poznání a přiblížení těchto tří monoteistických náboženství. Na konferenci, pořádané v Madridu 6.–11. 7. 2000, byl do juniorské rady ICCJ YLC (International Council of Christians and Jews – Young Leadership Council) zvolen první zástupce muslimů. Česká sekce ICCJ by tedy měla sledovat tento mezinárodní trend.
– Islám lze vnímat také jako náboženství, jež tvoří středovou pozici mezi křesťanstvím a judaismem. Zná totiž obě jmenované tradice a po svém si je zpracovává, zatímco pro křesťanství a judaismus, z nichž vyrostl, není zatím islám podstatným tématem. Podle mého názoru je nepřiměřené vést dialog, a přitom opomíjet toho, kdo je na půli cesty mezi oběma partnery rozhovoru. Z hlediska židovské ortodoxie je judaismu bližší islám než křesťanství, protože se jednoznačně jedná o monoteismus. Křesťanství je v určitém ohledu také bližší islám než judaismus – Korán pozitivně hodnotí Ježíše, Marii, Jana Křtitele, millenium (tisíciletou vládu Kristovu) a pod.
Naproti tomu křesťanství je na půli cesty mezi judaismem a islámem dobou svého vzniku a tím, že po svém zpracovává židovská témata hebrejské Bible, zatímco jeho témata jsou podobným způsobem – tedy také svébytně – dále zpracována v islámu.
Také judaismus si můžeme představit jako náboženství, jež lze zařadit doprostřed mezi křesťanství a islám. Tvoří totiž kořen a hlavní (byť nejútlejší) kmen stromu, na nějž byly naroubovány dva poněkud cizorodé výhonky – křesťanství, rozvíjející dále především téma mesiáše a oběti, a islám, jenž dotahuje dále představu Boží všemohoucnosti a lidské odevzdání se Bohu.
– Součástí evropské kultury a historie je nejen judaismus a křesťanství, nýbrž také islám. Pokud nebudeme posuzovat historii obecně, nýbrž konkrétně v různých zemích, zjistíme, že se islám spolupodílel na evropské kultuře v poměrně výrazné míře. Součástí evropské kultury je jak muslimské Španělsko, tak i Balkán (Bosna, Kosovo, Albánie, evropská část Turecka). V populaci dalších zemí jsou už tradičně významné muslimské menšiny – jedná se například o Bulharsko, Řecko, Krym, ale např. i Polsko, v němž již od dob třicetileté války existují tatarské vesnice s vesnickými mešitami. Evropská kultura byla v mnohém ovlivněna i arabskou expanzí do západní, tatarskou do východní a tureckou do jižní a střední Evropy. Čeští protestanti v době Třicetileté války například očekávali pomoc právě od tureckého sultána. Turci se ostatně dostali jak do staropražských legend (o Turkovi z Ungeltu), tak i mezi sochy Karlova mostu. Islámská kultura tedy ovlivnila i kulturu v našich zemích, dokonce i architektonicky. Řada budov v Praze je v tzv. orientalizujícím slohu (Alhambra, Jeruzalémská a Španělská synagoga), součástí areálu lednického zámku je také minaret. Současný sociální i kulturní vliv islámu v Západní Evropě je ještě výraznější – Německo, Francie, Británie i Španělsko mají své významné muslimské menšiny. Díky hromadným sdělovacím prostředkům a snadné dopravě se ze světa stala „globální vesnice“, v níž se již o ničem nedá říci, že by to bylo „cizí“ či „nedosažitelné“.
– Také v České republice narůstá počet muslimů. Z menší míry je tento nárůst dán konverzemi k islámu, z podstatně větší imigrací z arabských států. Velká část dětí těchto muslimů se učí v českých školách a postupně zde vyrůstá nová generace česky mluvících muslimů. Lze předpokládat, že tento trend bude v průběhu času (i v souvislosti se začleňováním ČR do EU) sílit.
– Nijak neovlivníme skutečnost, že muslimové jsou, či se stávají, významnými menšinami v mnoha zemích Evropy. Můžeme ovšem ovlivnit, jaké budou mezi námi vztahy a jak se zde budou jako menšina cítit. K tomu je třeba překonat ostych a obavy a zahájit dialog.
Ve Spolkové Republice Německo, kde je v současnosti 3,24 miliónu muslimů (údaj z dubna 2001), jich navštěvuje mešity 74 %. Podle německých zdrojů považuje 74 % německých muslimů za „velmi důležitý“ dialog s křesťany a 55 % dialog s Židy. Z těchto údajů lze vysuzovat, že doba k mezináboženskému dialogu dozrála i na muslimské straně. Ve statistice, z níž čerpám, je uveden ještě další zajímavý údaj – muslimů přibývá v Německu především díky imigraci a vysoké porodnosti, konverze přitom hraje jen minimální roli – např. za rok 2000 přibylo v Německu 200 000 muslimů, z nichž bylo ovšem jen asi 300 konvertitů, z toho asi polovina bývalých křesťanů. Strach z islámské misie, který někteří křesťané mají, tedy není příliš opodstatněný.
– Důvodem pro mezináboženský dialog je také nárůst extremismu ve všech třech zmiňovaných náboženstvích. Proti extremismu je třeba vystupovat aktivně, zaujímáním a prezentováním rozumné pozice, nesnášenlivosti se dá bránit právě rozhovorem. Rezignujeme-li na možnost dialogu, otevíráme tím dveře právě pro extremismus. Jako evangelický farář čtu pravidelně různé křesťanské brožurky, jež mi nevyžádány chodí na faru, a skličuje mě, kolik nesnášenlivosti a nenávisti se halí do pláště křesťanství. Od různých návštěvníků své fary jsem slyšel také o kázáních v evangelikálních a letničních církvích, jež se po útocích na Světové obchodní centrum zaměřují proti islámu, který je považován některými křesťany za náboženství pohanské, ďábelské, či přímo antikristovské. Z některých „křesťanských“ výpovědí, které se lze dočíst i v renomovaných novinách, běhá mráz po zádech.
– Také současná politická situace (článek píši na konci října 2001) mě přesvědčuje o potřebnosti dialogu. Rozhovor nejenže ovlivní a přiblíží k sobě přímé partnery rozhovoru, ale ukáže také všem ostatním, že podobné rozhovory jsou možné. Tak může třeba i malá skupina zájemců o mezináboženský dialog ovlivnit do jisté míry i náladu v celé společnosti, pomoci utlumit xenofobní vášně a nabídnout k nim lepší alternativu.
– Proti nenávisti je totiž podle mého názoru třeba postavit nejen toleranci, snášenlivost, která však může hraničit i s lhostejností, nýbrž také dialog. V dialogu si uvědomuji jak hodnotu vlastního názoru, který proto sděluji a zároveň si ho i tříbím, tak také hodnotu názoru mého partnera, který mě může svými názory obohatit. Dojde tedy k oboustrannému obohacení a ovlivnění.
Odmítám-li dialog, nejen že toho druhého nepovažuji za hodna vyslechnutí, ale vlastně si nevážím ani svého vlastního názoru, protože se o něj bojím a myslím si, že ho mohu ztratit jen kvůli poznání jiných názorů.
– Dialog je tedy potřebný i z vnitřního důvodu: nejen kvůli budoucím partnerům v rozhovoru a kvůli stávající politické situaci, nýbrž také kvůli nám samým. Zatímco v rozhovoru se překonávají napětí a zmenšuje se strach z cizího, tam, kde chybí dialog, naopak narůstá odcizení a „ten druhý“ se mi z partnera víc a víc stává pouhým předmětem. Přitom i ve mně samotném narůstá prostor pro strach z druhého a nepřátelství k němu. Neusilování o dialog je tedy vlastně také aktivním postojem. Temné skvrny evropských dějin (náboženské války, křížové výpravy, holocaust) ukazují, kam tento postoj může vést.
– Součástí všech tří zmiňovaných náboženských celků je přitom eschatologie – tedy víra v konečný soud, po němž budou „všichni vzývat Hospodinovo jméno a sloužit mu společnou paží“ (Sof 3,9). Příchod času této společné služby může podle mého názoru přiblížit i dialog s muslimy.
Vážení čtenáři, předkládám Vám svůj názor, který by rád vzbudil diskusi o rozšiřování Společnosti křesťanů a Židů. Vždyť případné změny mohou nastat teprve na základě vážného rozhovoru. Těším se proto na souhlasné i nesouhlasné reakce.
(Napsáno pro Věstník Společnosti křesťanů a Židů, dáno k dispozici měsíčníku Protestant, podzim 2001)