Odpověď na dobře míněnou otázku Petra Slámy (Protestant 4/00), zda by nám, evangelickým farářům, nepomohlo, kdybychom místo mluvení o zbožnosti společně odjeli na exercicie, by podle mě měla být některým z nás napovězena ještě dříve, než to pojedou vyzkoušet. Kdo chce z nějaké metody sklidit plody, musí v ní nejdříve zapustit kořeny. A měli bychom vědět, že exercicie jsou postaveny také na jakémsi fundamentalismu, zase trochu jiném, než jsou ony dva jmenované Pavlem Otterem. Nazval bych ho „fundamentalismem zbožnosti“. K Bibli se zde přistupuje v nezkalené důvěře, že všechno, co se v Bibli píše, je o mém vztahu k Bohu, k sobě a k lidem dnes. Ten první zmíněný, „doslovný fundamentalismus“, nekriticky uznává autoritu biblického textu, ale zůstává často na jeho povrchu. Řekli bychom asi, že se míjí se záměrem bible, s dynamikou svědectví. Druhý, „fundamentalismus kriticko-exegetický“, se snaží kriticky jít do hloubky textu, ale zase se namnoze neumí vyrovnat s otázkou, jak udržet závaznost a nosnost textu pro církev. My jsme vetknuti spíše ve fundamentalismu 2. typu. S fundamentalismem 1. typu se často setkáváme, a působí na nás cize až protivně. Neměli bychom si však myslet, že 3. typ se nemůže mnohým ukázat protivný stejně. Někdo ho sice může zakoušet jako plnější a bohatší, někdo jiný ho však odmítne jako svévolný a psychologizující. Náš problém by se dal v pojmech tradiční biblické hermeneutiky pojmenovat takto: „naší“ teologickou fakultou jsme co možná nejpečlivěji vycvičeni v hledání „přesného smyslu textu“. K této úrovni patří i čtení v kontextu (neboli stará dobrá reformační zásada, že „bible je svým vlastním vykladačem“). Do jiné – podle klasické tradice vyšší – úrovně jsme školou uvedeni nebyli. (Ani „homiletickou exegezí“ P. Filipiho, ač mu jinak vděčíme za důraz na předexegetickou meditaci.) Neumíme číst Bibli mezi řádky, číst ji niterně, srdcem. Teologická tradice (včetně Luthera) však přemýšlí i o hledání „duchovního smyslu“ nad „smyslem doslovným“. To nám zní ovšem už předem podezřele: alegorický, morální, eschatologický výklad. Exerciční texty jsou přitom až pozdním, protříbeným praktickým plodem této tradice. Tradice, která sama říká, že tento „vyšší“ smysl se nedá podchytit žádným vědeckým postupem, jen jakousi sdílenou a postupně nabalovanou intuicí. (Jen mimochodem – Ignác z Loyoly až na této „nadslovní“ úrovni mluví o něčem, co připomíná pojem „kontextuality“ z diskuse v Protestantu: z evangelia máme rozjímáním jednotlivých tajemství načerpat poklad kristovského smýšlení, a z něj pak činit vlastní rozhodnutí v mnoha odlišných situacích.) Jak bychom mohli tento postup nepodezírat z odtrženosti od textu? Z opačné jednostrannosti než je ta naše fatální závislost na textu? Taková je naše situace – v dnešní době, v naší církvi chybí pro oblast této zbožnosti jak vrstvy prověřených zkušeností, tak pojmy, kterými bychom se o ní mohli domluvit. Myslím, že jen někteří z nás přijmou exerciční výklad bible jako žádoucí zespirituálnění. Mnozí si naopak budou upřímně zoufat nad jeho neodborností. Myslím, že by bylo zbytečné vyrovnávat se s metodickými přístupy duchovních cvičení až v jejich průběhu. Stejně plané by ovšem bylo, pokud by někteří, kteří získají pozitivní exerciční zkušenost, byli v ovzduší vzájemného nesrozumění v naší tradici puzeni k vymezování se vůči těm, kterým jejich exegetická poctivost nedovolí projít skrz exerciční texty. A tak praktickou radu na závěr. Svoji vykladačskou adaptabilitu si můžete vyzkoušet v soukromí při četbě knihy Jozefa Augustýna Kde jsi, Adame? (Karmelitánské nakladatelství). Exercičních textů sice vychází i v češtině stále více, s tímto jediným mám však oboustrannou zkušenost plnou: podivu nad zneužíváním biblických textů, i radosti nad rozkrytím jejich nezměrného duchovního bohatství.
Číslo