Veškerá poiésis, umění, filosofie, náboženská řeč, pouze v odkazu hovoří „o“ ryzím a pravém, ona sama tím ryzím v žádné podobě, nízké či vysoké, není a ani být nemůže. K této formulaci dospívám přesto nebo právě proto, že autor knihy je mistr jazyka; kniha je plná úžasných vět, formulací a slovních spojení, například: Pili jsme v noční špeluňce na zdraví svého zkamenění. Anebo: Nechtěl se mě pustit utkvěle jinošský sebeklam o tvůrčím poslání.
Podobně jako hlavní protagonista Jan Sochor je Pavel Rejchrt básník. Problémem tvorby obecně, jsa také malíř, se léta zabývá ve svých básních, prózách i esejích. A v neposlední řadě je teolog, jakož i samostatný myslitel. V knize řeší nejednu základní otázku bytí. Už vztah syna k otci, konkretizovaný ve vztahu básníka Jana k sochaři Valdemarovi, obráží hádanku diskontinuity v kontinuitě (a vice versa) lidského rodu. Ryzí sen pak by mohl být filosoficky interpretován jako zkušenost s levinasovskou Jinakostí. Ryzí sen je notabene také psán s velkým R, jako by šlo o pojem či o pojmenování jedinečného. Člověk je schopen tušení jiného skutečna, skutečnějšího než toto vezdejší mátožné bdění. A tu vidím opodstatnění toho, proč Rejchrt své texty nedemontuje alespoň podle žánrů na básně, prózu, traktáty: to vše jako by mělo usnout, v jedné řadě jako vojáci stanout na břehu Léthé, která v hlubině zapomnění a bezedného spánku tají rozpomínku snu. To vše je podřízeno záměru ukázat v zámlce, s rukou na ústech, v oněmění ono ryzí, které se vyjevuje bez přičinění lidské moudrosti, rozumu, tvořivých a plodivých sil.
Spánek, doslova sen rozumu, podle Goyova leptu plodí stvůry, monstra, příšery. Naproti tomu Ryzí sen, je li opravdu ryzí, plodí postavy nadané vyšším smyslem, než jsme my sami: Pouze zvláštní bytosti z nás za vzácných snění vystupují, ze skrýší srdce, kde mezitím samy spaly, ach příliš živoucí pak i ve snovém přeludu, jenž zdál se mnohem skutečnější než naše všední bída!
Ryzí sen je neuchopitelný stejně jako ona okrajová enigmatická postava Mistra, metaře listí, kterou Jan Sochor jen zahlédá a s níž sporadicky rozmlouvá; nicméně zrovna tak jako bytostné setkání s člověkem, sen bývá formativní a rozhodující. Motiv snu jako nositele ryzejšího poznání a strůjce změny osudu se objevuje naněkolikrát už v Písmu. Ostatně Josef, syn Jákobův, je též zván „mistrem snů“. Svážeč listí, „listonoš“ je posel, nikoli však psychagonos, neboť on do žádného noetického vytržení či gnostického vidění neuvádí a nikterak nehypnotizuje. Analogicky také kniha, v podtitulu Vyznání žákovo, nepředkládá záznam nějakého snu, tak aby si jej čtenář mohl nechat uzdát. Ze samé podstaty Ryzího snu toto není možno. Autor jen k jeho výskytu odkazuje, povýtce v negaci, apofatickou či spíše ikonoklastickou metodou. Jde o speciální druh obrazoborectví, nazvěme jej: „obrazoborectví tvorbou“. Proč, Jene Sochore, dojmy z dávné slavnosti převádíš v obrazy tak tvrdě umělé? Proč neustále stylizuješ? – Protože jinak ze života nic nechápu. A Ryzím snem vůčihledně nejsou ani závěrečné litanie a modlitby k Zmrtvýchvstalému. Jsou jakoby posledním výkřikem před finálním usnutím, světlem v čase večera, jenž ústí v noc a kýžený sen úplnosti.
Kniha Mistr Ryzího snu pro mne představuje jakousi Rejchrtovu summu, ne proto, že by hlavní postava básníkova byla bilančním alter egem autora, alebrž právě z výše naznačených důvodů. Nejde ani tak o biografii, jako spíš o projádření vztahu a mapování cesty k transcendenci (a zpět). Úporná negace umění jako prodloužené tělesnosti a živelné síly v podobě společenské úspěšnosti otce sochaře je vystřídána negací sebe sama, jež se zvenčí nutně musí jevit jako neúspěch a zevnitř jako bloudění, arciže se tu jedná o negaci jemného duchovního básnictví jako cesty k nejvyššímu naplnění. Jinými slovy, podle Jana z Kříže je třeba projít nocí smyslů a posléze i nocí ducha, ale nic z toho si člověk nemůže navodit sám. Vše je jen milost: Člověk viděl náhle Milost, nalézala se – jemu ke spáse – mimo něho, konečně směl nebýt sám sebou, nesčítat ztráty, jež neměly dna a žádného konce…
Setkání s verši Pavla Rejchrta v mé rané dospělosti umístěné do raných husákovských let pro mne znamenalo velmi mnoho. Kázání a výklady farářů mě nepřesvědčovaly z důvodu své jednostrannosti, jako by ve své idealitě a programové nadějnosti nebraly vážně reálně zakoušené bytí k nicotě, marasmus života, osudové síly, prázdnotu dní. Co byl život než třesení pravice nad hospodským stolem, pamatuji si asi nepřesně úlomek Pavlovy básně. A skrz tuto notu temných stránek života se jeho básněmi i jinými texty proplétá hlas důvěry a víry: Tam někde u slov při kraji, kořínky písní hluboko vznikají (asi též nepřesně). Pavel Rejchrt mi byl nevědomky mistrem. V jednom svém snu z té doby jsem mu umýval štětce. Toto píšu mimo jiné proto, že Rejchrtův Jan Sochor praví: Co jsem uměním básnictví kde osvítil a komu maják byl v uragánech života?
Po dlouhé době na jeden zátah jsem přečetl jeho novou knihu. Pochopil jsem, že každý máme svůj sen a svého mistra – máváme na sebe z protějších chodníků, ale ten Sen, aby byl ryzím, se každému musí dostavit sám.
(Převzato z časopisu Host, měsíčník pro literaturu a čtenáře, Brno, číslo 5/08)
Pavel Rejchrt, Mistr Ryzího snu
EMAN, Benešov 2008
144 stran