Nejdřív to vypadá jako klukovina. Každoročně chodí Josef s Marií do Jeruzaléma na velikonoční svátky a každoročně berou Ježíše s sebou. A jednou, to už mu bylo dvanáct, se jim tam zapomene. Josef s Marií nejdřív nic neřeší, předpokládají, že je někde s mládeží nebo s příbuznými, prostě v té výpravě, která se zase hromadně vrací pěšky do Galileje. Večer ho začnou postrádat a potom tři dny hledají, až ho najdou v jeruzalémském chrámu. A ukáže se, že to celé nebyla klukovina, nýbrž studijní záležitost. Ježíš tam sedí, naslouchá a ptá se. A ptá se zřejmě tak inteligentně, že všichni užasnou, jaký je to nadaný hoch.
Marie je také u vytržení, ale spíš z toho, co jim to provedl. A Ježíš se brání, že přece nic. Marie na něj tak trochu vyjede po rodičovském způsobu, jakou bolest jim to způsobil, a Ježíš se brání, že dělá, co je třeba. Pak s nimi poslušně odejde domů a všechno skončí šťastně.
Jistěže nám chtěl Lukáš ukázat, že už ve dvanácti byl Ježíš talentovaný mladý muž a studijní typ. A jistě chtěl aspoň nějak překlenout těch cca třicet let mezi příběhem o Ježíšově narození a okamžikem, kdy se už dospělý objeví po boku Jana Křtitele. Ale co všechny ty další souvislosti, které svědomitého čtenáře napadají? Viděl je tam i Lukáš a chce, abychom je tam našli?
– Ježíš se už teď, v prvním příběhu, ocitne v Jeruzalémě zrovna na Velikonoce. A už teď se tam jaksi „zasekne“, zadrhne, zdrží. Způsobí tam rodičům bolest – ale po třech dnech ho najdou živého.
– Ale také poprvé čteme o tom, že jeho nejbližší mu nerozumí. Nechápou, proč ho ten prostor chrámu tak zaujal a zdržel a proč dal přednost diskusi se zákoníky před návratem s rodinou. Přišli si ho odvést domů. I to se bude později opakovat (později už s nimi domů neodejde, tady ještě ano).
– Ježíš tady poprvé v Lukášově vyprávění sám promluví – a hned je i nepochopen. Marie mluví o starostech, které způsobil jí a otci – a Ježíš se brání, že dělá, co je třeba, právě pokud jde o otce. Dá se to pochopit tak, že Josefovi nechce dělat starosti. Ale čtenář (na rozdíl od Josefa s Marií) pochopí, že mluví o svém nebeském Otci.
Ale ať už ty právě zmíněné věci jsou nebo nejsou narážky a předjímky příštích událostí, jisto je, že Ježíš je tady líčen jako pravidelný (každoroční) návštěvník Chrámu a vnímavý posluchač židovských učitelů, který udivuje kolemstojící. V češtině cítíme trochu nesoulad, když Lukáš řekne, že Ježíš naslouchal a ptal se – a ostatní se divili jeho odpovědím. Ale to slovo odpovídat může v řečtině znamenat i prostě jen reagovat. Účastníci se tentokrát ještě nediví jeho učení. Diví se, jak umí reagovat. Jak inteligentně se umí ptát. Prostě nadaný student, který umí navíc naslouchat jiným a ptát se.
Letošního cyklu Pro homine se ujal novozákoník Jiří Mrázek. V případě výkladu delšího biblického textu doporučujeme si ho předem přečíst (pozn. red.)