Minimálně od devatenáctého století je možné v teologii pozorovat rostoucí zájem o motiv času. Z dob studia si dobře pamatuji, jak často byla připomínána a opakována teze, že právě v Písmu se poprvé objevuje a prosazuje nové – lineární – pojetí času, který se už netočí v nekončících kruzích odměřovaných přírodními cykly, ale cílevědomě směřuje od počátku až k pointě svého naplnění. Něco pravdy na této tezi nepochybně je. Myslím ale, že by bylo na škodu věci, kdyby překryla skutečnost, že i ve vztahu k motivu času je Bible neobyčejně bohatá a pestrá a jednorozměrným teoriím se vzpírá.
Myslím, že obzvláštní pozornost si zaslouží zvláštní tok času, který je spojený s mesiášskými motivy. Původně snad byl příchod mesiáše vnímán právě coby možná pointa, ke které všechno směřuje jako ke svému finále a naplnění. Zvěst o narození/zjevení Ježíše Krista ale netvoří finále biblického textu, nýbrž jeho centrum. Ještě přesnější by snad bylo říci, že Ježíš je diskontinuitou v toku času. Jakousi průrvou, která lineární čas rozděluje na dvě poloviny. Ostatně, toto rozříznutí dějin je dobře čitelné v ustavení roku nula a také v odstředivém pohybu počítání letopočtů.
Od okamžiku Ježíšova zjevení nemá už nic být úplně stejné jako dřív. Jeho příchod a působení, jeho zvěst, dávají nový smysl celé budoucnosti. Přitom ale není možné přehlédnout, že vstup Ježíše Krista výrazně proměňuje také minulost. Jako od kamene vhozeného do vody šíří se od něj vlny na všechny strany. Ve zpětném pohybu tak Ježíš umožňuje nové čtení minulosti, která mu předcházela.
Radikální podobu toto zpětné působení Ježíše našlo už v novozákonním kánonu v podobě výroků o preexistujícím logu. Jakoby motivy spojené s Kristem byly přítomné ve světě už od jeho počátku, čekaly ale na správnou chvíli, ve které se rozezní jejich po věky skrytý smysl. Trochu jako na slavné nahrávce od Led Zeppelin, ve které se teprve při zpětném přehrání odhalí „skryté“ poselství – údajné vzývání Satana. Podobně Kristovo jméno zaznívá v pozpátku čtených dějinách.
Není to ale jen nový – kristovský význam, který začal být křesťanskými teology zpětně rozpoznáván ve starozákonních textech a událostech. (Dobrým příkladem takového „křtění“ Tóry nejsou jen středověcí myslitelé, ale i apoštol Pavel a nakonec i Ježíš sám.) Podstatnější je poznání, že zpětným pohybem působí také Kristova milost a odpuštění. Že i ona se rozlévá všemi směry, nejen kupředu, ale také do minulých peripetií dějin. Dějin kosmických i individuálních.
Nejen v lineárním čase, ale i v této zpětné rázové vlně milosti je jedna z podivuhodných novot biblické zvěsti. V Kristu kupodivu nikdy není definitivně pozdě. Mesiášský čas je časem revidujícím všechno pominulé. Časem, který znovu otevírá promlčené kauzy, zaschlé rány a beznadějné případy. A to všechno ne proto, aby konečně bylo učiněno zadost jakési nenaplněné spravedlnosti. Ne pro trest a odhalení viníků. To podstatnější je, aby nezahynulo to, co je a má být živé – bytosti, naděje, víra.