Ve slavném zlomku B 91 z díla efezského myslitele Hérakleita se píše: „Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky.“ Tato věta zdá se shrnovat zkušenost neopakovatelnosti života. Zkušenost výjimečnosti a nenahraditelnosti každého okamžiku, každého setkání, každé vteřiny existence. Všechno co se děje, okamžitě uplývá a nikdy se už nevrací ve stejné podobě. Všechno je naposledy. Váha tohoto poznání, ke kterému každý člověk dříve nebo později dochází, je těžko unesitelná. Naposlednost života vyvolává buď melancholii – touhu ztuhnout – neexistovat, a tak také o nic nepřicházet, nebo naopak hektickou roztěkanost, ve které se snažíme naplnit uplývající čas k prasknutí. Jedno a druhé je ve své podstatě totožné. Je to strach z konce.
To, že všechno v našem životě prožíváme naposledy, se pak maximálně vyhrocuje skutečností smrti. Víme, že i kdyby se nám snad podařilo některé události nebo vztahy opakovat jejich napodobováním, stejně nás nakonec čeká definitivní konec v podobě smrti.
Bible – zejména Nový zákon – v mnoha variacích přináší zprávu o překonání smrti. Je to zpráva radostná, ale zároveň i problematická. Právě ona je nejčastějším terčem kritiků, kteří napříč dějinami cupují důvěryhodnost křesťanství svými výhradami. Není křesťanská zvěst o vzkříšení a věčném životě jenom psychologicky pochopitelnou reakcí na strach ze smrti? Není hysterickým pokusem zbavit se bolesti konečnosti? Možná to neplatí výhradně, ale můžeme snad zpochybnit, že to platí často?
Ano, až příliš často je zvěst o vzkříšení pochopena jako terapeutický instrument. Zároveň to ale neznamená, že by tím byla tato zvěst už jednou provždy vysvětlena a vyřízena. Písmo se nezříká motivu konečnosti a naposlednosti. Ve skutečnosti je tento motiv trvale přítomným rubem zvěsti o vzkříšení. Nadějí křesťanské víry totiž není věčné trvání a opakování. Od skeptického filosofa Kazatele až po apoštola Petra Bible ví své o zanikání. „Všechno pomíjí,“ recituje první. „Konec všech věcí je blízko,“ píše druhý. A nejsou to už kupodivu slova beznaděje a rezignace, ale slova naděje.
Naděje vzkříšení je zároveň (neoddělitelně) také nadějí zániku. Nadějí na konečné rozlišení toho, co má potenciál k trvalosti, a toho, co trvat nemá a nebude. Smíme doufat a očekávat, že mnoho jevů, které jsou dnes zdánlivě nekonečné, bude jednoho dne naposledy. Jedině tam, kde jsou konce, mohou být I nové začátky.
„A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“
Nejde ale jen o odlišení trvalého „dobrého“ a pomíjejícího „zlého“. Zánik je dobrým darem I pro to, co je silné a smysluplné. Trvání otupuje. Vědomí konečnosti dodává světu jeho intenzitu. Všechno je někdy (alespoň z časového hlediska) naposledy. A právě díky tomu to může být (z jiného – snad významového hlediska) navždy. Jen tam, kde je konečnost, může vstoupit trvalost.
Shrňme: Vzkříšení a život věčný nejsou údaje časové, ale významové.