„Z hlubokosti volám k Tobě, Hospodine.“ Takto v textu sto třicátého žalmu jeho autor vykresluje jednu ze základních poloh lidského údělu. Stejně jako při orientaci pomocí mapy nacházíme a určujeme svou pozici prostřednictvím vnějšího pevného bodu – výrazného stromu, vrcholu či hradu, tak i člověk obracející se k Hospodinu (hradu přepevnému) rozpoznává své místo v životě jako hlubokost.
V Písmu i v životě jsou momenty, kdy se tato hlubokost ukáže v doslovné podobě, jako střižené pro výuku nedělní školky. Josef zanechaný v cisterně, Jonáš tonoucí v moři, Pavel ve vazbě – další a další v jámách, jímkách a propadlištích. Takto návodně doslovná metafora má jistě své didaktické výhody. Je to hřiště, na kterém se bez námahy rozehrává kazatelsky-pastorační hra „povzbuzení“. Má ale také jedno velké nebezpečí. Může vyvolat dojem, že pád do hlubokosti je jen jakási výjimečná životní eventualita. Že se sice tu a tam odehrává, ale se zdravým selským rozumem a dávkou štěstí je možné pronést svůj život od narození k smrti, jako zkušený pašerák pronáší kontraband bažinou. Je možné nezabřednout, nezanořit se, zůstat bezpečně na schůdné mělčině. Tak se rodí dělení lidstva na úspěšně povrchní a na ty, kteří „propadli roštem“. Na doposud nelapené a již lapené pašeráky existence.
Biblické texty ale udržení této podvojnosti nepříjemně komplikují. Hlubokostí v nich totiž není jen jáma, jen zřídkavé upadnutí do „hlubokých úst cizinky“ či jiné lovecké pasti. Nakonec se jako hlubokost odhaluje také povrch a dokonce i výšina. Před hlubokostí není úniku. Vždyť „vnitřnost a srdce člověka hluboké jest.“ Bez ohledu na přejnost či nepřejnost vnějších okolností, svoje jámy si neseme v sobě. Jejich ústí můžeme před druhými i před sebou zakrývat větvemi a listím, ale hloubka tím nemizí. Sami jsme jámou stvoření.
Překladatelé ekumenického znění Písma se ovšem nechali unést, když žalmistovu hlubokost označili za „hlubiny bezedné“. Biblická hlubokost není takto halucinačně definitivní. Má své dno. Dopad může člověka polámat. Dno je ale také místo obratu. Dál už není možné pokračovat. Padající se chtě nechtě musí zastavit. Co nastává pak? V této otázce se křesťané různých tradic a různých tíhnutí prozatím neshodli.
Jsou ti, kteří důvěřují v sílu lidského odhodlání. Pád je příležitostí k proměně. „Opravdový člověk“ Alexej Petrovič Meresjev nárazu o dno využil k mobilizaci svých východně nadlidských sil a vyplazil se k novému životu, stojícímu tentokrát již na pevnějších nohách. Jsou ale i tací, kteří mají podezření, že z každé jámy nejsme schopni se heroicky vydrápat. Zejména ne z jámy svého nitra, svého vlastního srdce. Lidská vůle není všemocná. Má svůj limit. A přesto ani tento pohled není tak děsivě pesimistický, jak se mu někdy podsouvá. Hlubokost je přece místem volání. V okamžiku, kdy v jámě zmizí všechny dosavadní směry, jasněji zasvítí jediný zůstávající směr. Odshora dolů. Od Boha k nám.