Když čteme, jakým způsobem kniha Genesis popisuje stvořitelské dílo, nepřehlédneme, jak velkou roli zde hraje oddělování. Tma a světlo, noc a den, nebeská klenba rozhrnující záplavu prvotních vod, hranice souše, v tom všem bylo Stvořitelovo slovo přítomné jako čepel odsekávající přilnavé kusy doposud neartikulované materie. Hukot nicoty rytmizuje Boží taktovka do smysluplné skladby.
Oddělení patří k dobrému řádu stvoření. To, co tímto oddělováním vzniká, ale v Písmu není pouhé rozhraní – pouhá jednorozměrná linie. Nejde o třecí plochu dvou takto oddělených celků, ale o svébytný prostor. Prostor „mezi“. Tato časová či prostorová pomlka má už ze své podstaty charakter stínu. Máme tendenci ji přehlédnout. Nedocenit její význam. Ve spěchu od jednoho k druhému se každé „mezi“ ukazuje pouze jako zdržení, jako prázdnota a ticho. A přece právě bez mezer je dobrý řád stvoření nemyslitelný. Mezera v čase, to je svátečnost. Mezera v prostoru, to je posvátnost. V tomto stínu a tichu se odhaluje, že svět není bezezbytku zaplněný sebou samým. Že v něm zůstává něco, co je trvale nezařaditelné a nepřivlastnitelné.
Pomlka „mezi“ není bezobsažná. Údělem stvoření jsou vztahy. A ty nezbytně potřebují prostor. Muž a žena se stávají jedním tělem, a přece ideálem jejich vztahu není žádný hermafrodit. Neslepují se do jediného chuchvalce, protože místem jejich vztahu je meziprostor. Ježíš nemůže mluvit uprostřed příliš těsného davu, proto vstupuje na loď, aby tak otevřel „mezi“, do kterého se vejde jeho slovo. Po potopě se opět rozevírají dusivě steklé vody a otevírá se mezera pro život a pro znamení duhy – spojující, ale zároveň oddělující oblouk.
V prorocké tradici, která ostře rozpoznává souvislost vztahu k Bohu a k druhým lidem, se pak mezery ukazují jako výsostná místa lidské odpovědnosti. Prorok Izajáš varuje: „Běda těm, kteří připojují dům k domu a slučují pole s polem, takže nezbývá žádné místo, jako byste jen vy byli usedlíci v zemi.“ Stín mezí, v kterém můžeme tušit Boží svrchovanost, je útočištěm slabých. V mezích spí a vyhledávají přebytky polí ti, kteří nepatří ani na jednu, ani na druhou stranu. Mezera je oázou tvorů bez domova či dostatečně kontrastní identity. Těch, kteří se v lidském parcelování světa nikam nevešli. Nejen z majetnické nenasytnosti, ale také z obav před tímto podezřelým stínem, je svět očišťován od mezer. Jenže tak, jako v polích s rozoranými mezemi vymírají zvířata a ptáci, i ve společnosti, která zužitkuje a ovládne každou mezeru, mizí nejen „nepřizpůsobiví“, ale také svátečnost a posvátnost, mizí lidskost a mizí Bůh.
Takovouto zmenšující se mezeru uvnitř lidmi podmaněného prostoru představuje divočina, pustina, ale mimo jiné i chrám. Až příliš snadno a často se kostely vzdávají své povahy mezer. Poznáme to snadno podle toho, že z nich mizí ti, kdo nikam nepatří, a naopak se množí ti, kdo v nich mají domovské právo. Ježíš říká: „Království Boží není tu nebo tam. Je mezi vámi.“