Pro homine 2006 / Synovství (Boží) – respekt, blízkost, spjatost

Číslo

Aktuální slovníček biblických pojmů

Syn (bén, hyios, filius) je pojem sociologický, náboženský i psychologický. Syn je pokračovatel rodiny či rodu: „…zplodil Adam syna ke své podobě … a dal mu jméno…“ (Gn 5,3). Syn svého otce představoval ostatním (nejen rodině), byl neustálou manifestací jeho důstojnosti a jeho požadavků. Nejvýznamnější ze synů byl prvorozený (bechor), tomu náleželo požehnání (beráchá – pestře, až divoce vylíčeno v příběhu Ezau–Jákob v Gn 27). Také Hospodin má (metaforicky řečeno) syny – různé národy, ale jen jeden je prvorozený: Izrael (Ex 4,22; srov. Oz 11,1). Na ideu izraelského synovství Božího navazuje novozákonní zvěst o Božím synovství Ježíšově. Tak vyznává Jan: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného (jednorozeného) Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul…“ (J 3,16).

Nicméně ani „syn Boží“ (titul Ježíšův) není totožný s Otcem, Hospodinem. Ježíš se ke svému Bohu modlil (Mk 1,35; 6,46), při modlitbě v Getsemane dokonce „padl na zem“ (Mk 14,36). Syn Boží Ježíš přišel kvůli Otci, jehož záchranné úmysly ohlašoval a prosazoval (J 4,34; 5,30 6,38–40). Pavel hledí vizionářsky kupředu, když prozrazuje: „Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všechno ve všem“ (1K 15,28). Z mocného impulsu Ježíšova Božího synovství se i my věřící stáváme „Božími syny“: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími (tekna theú) a jsme jimi“ (1J 3,1). Tak se vytváří ten veliký oblouk: Bůh (pro všechny) – Izrael – Ježíš – lidé víry – Kristus – Bůh (ve všem).

1. Duší i tělem jsme doma mezi „svými“, to je to naše konvenční synovství a sourozenství.

Ale zároveň a naplno patříme svému soucitnému Tvůrci. Nejsme jeho „krve“, ale máme a můžeme být jeho ducha. Tvůrcovi lidé zklamali. Hospodin vsadil na Izraelce. Když i ti začali krachovat, posílal Bůh proroky, učitele, mudroslovce, kazatele. Úplně se mu povedl jen jeden: Ježíš Nazaretský. Náboženská elita ho nazvala „synem Božím“, poněvadž naprosto ctil nebeského Otce a zároveň mu byl tak závratně blízko, že v něm citliví (nejen věřící) lidé zahlédli či zaslechli výšleh budoucího světa spravedlnosti a milosrdenství.

2. Syn Boží Ježíš razil a razí cestu nám ostatním – k cestám pravdy a lásky (1K 13). Vychováváni Jeremjášem a Janem Křtitelem a vnitřně vyburcováni naším učitelem a vysvoboditelem, Bohem zmocněným Nazaréťanem, stáváme se Božími dětmi. Modlíme se Otče náš a voláme Přijď, Kriste žádoucí. A srdce nám planou: jsme v Boží rodině. Halelu-Jošua.