Aktuální slovníček biblických pojmů
Spíše než o poznání (to zavání falešnou hotovostí) mluví bibličtí svědkové o poznávání; to není jednorázové nazření, spíše jde o dálkový pochod. Poznávat se hebr. řekne j-d-‘ (jáda = dovědět se, poznat, vyzvědět, sdělit, ale i tušit). Podobný význam má řec. ginóskein (Septuaginta a Nový zákon) a lat. cognoscere (zvl. poznávání práva a vyšetřování nějakého případu). Ve Starém zákoně má poznání silný přízvuk intimního sblížení: „I poznal člověk svou ženu Evu, ta otěhotněla a porodila…“ (Gn 4,1). Poznání není jen tzv. objektivní vědění, je to (též) osobní dobrodružství: jedná se o mě, má doufání, mé cíle, jež se dotýkají toho, co nemohu z vnějšku poznat. Poznání mě vede k tomu, co je budoucí; v tomto budoucím budu já sám poznán Boží osobní Pravdou, kterou jsem usiloval poznat. Potom se částečnost a křehkost mého poznání změní v plnost a celost: „Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne (kathós kai epegnósthé)“ – 1K 13,12. Poznávat – to znamená cílit k lásce (agapé) – 1K 13,13. Každé poznání je posléze roztaveno v kelímku obětavé solidarity. Působcem a podněcovatelem člověkova poznání je Bůh ve všech svých jménech (El Šaddaj, Přesilný, Hospodin aj.) a poslech: mysleme tu na proroky (Jeremjáš, Ozeáš aj.) a nakonec, ale především na Ježíše, Posla zcela jedinečného; ten je „výrazem (řec. charaktér) Boží podstaty“ (Žd 1,1–3). Boží pravda a bezbřehý soucit přicházely ke slovu ve zvěstných bajkách, vyprávěních, řádech, básních, a především v kázáních. Proroci volali k obrácení, návratu, srdečné lítosti, k výhledu ke konečné Boží spáse: „Obraťtež zřetel ke mně, abyste spaseny byly všecky končiny země.“ (Iz 45,22 – kral.).
1. Lidské poznání je částečné, do Božích tajemství nepronikne. Touha po absolutním poznání vyhnala lidi z naprosté blízkosti Boží (Gn 3). Tato snaha je stejně nesmyslná jako Gilgamešovo hledání nesmrtelnosti.
2. Skutečné poznání je úkol, zadání, poslušnost: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré“ (Mi 6,8). Člověk smí poznat, co má být (srov. E. Rádl, L. Hejdánek aj.), biblicky „právo“; a co má účinně konat: skutky milosrdenství (praxe soucitu); svým chováním mám napodobovat Boží chování vůči člověku i celému světu.
3. Poznání Boha, jeho Krista i jejich lidí v jejich rozmanitosti znamená cestu z vnějšku k nitru: nejen okolnosti a danosti, nýbrž chvějící se lidské srdce je „předmětem“ naší bezhraničné péče. Od vnitřku (bídy a bohatství nitra) se pak ubíráme k vnějšku: k situaci, v níž člověk ve svém světě bytuje.
4. V toku našeho poznání (intimního i platícího obecně) se stáváme v Božích očích zřejmými a průhlednými. Jsme taveni a roztaveni Boží láskou a extaticky poznáváme, že Bůh nás (v Kristu) zná.