Aktuální slovníček biblických pojmů
Až skoro neskutečně známé slovo „Bůh“ (staročesky „bog“) je buď původu řeckého nebo indoíránského (srov. Bagdad = Boží dar). Oč tu vlastně běží, vystihuje příd. jméno „bohatý“, tj. Bohem obdarovaný a požehnaný. Bůh je ten Mocný, Silný, Suverénní. „Nebožtík“ je člověk, který nejeví známky Boží přítomnosti. „Zboží“ je majetek či jmění, jímž Bůh zahrnul člověka, který je „zbožný“, nikoli „nebohý“.
V hebrejské Bibli je Bůh označen jako El, Eloah, Elohím; v řecké Bibli je to theos, označující původně to, co je božské, numinózní, personifikace je asi dodatečná. Etymologie vyznavačských výrazů „El“ a „Elohím“ je nejasná. Vyznačuje však nesporně osobu mocnou, nadlidskou, jež je duchovní páteří lidí i vesmíru. (Srov. El Eljón Gn 14,20 – kral. „Bůh silný nejvyšší“, ČEP: „Bůh Nejvyšší“, Buber: „der Hohe Gott“; El Šaddaj Gn 17,1 – kral. „Bůh silný všemohoucí“, ČEP: „Bůh všemohoucí“, Buber: „der Gewaltige Gott“.)
Božstvo El známe z ugaritské oblasti, El byl šéfem dosti rozsáhlého panteonu (čti studie Kotalíkovy, Stehlíkovy a Antalíkovy). Byl to božský Vládce jakoby otcovského charakteru: laskavý, shovívavý, nejspíše však netečný (deus otiosus). Elovské náboženství se výrazně uplatnilo ve starém Izraeli, což dosvědčuje jméno Jisrá-El, Izrael. Elohím (plurál) označuje neizraelská božstva splývající s konkrétními přírodními fenomény; tato božstva se stávala symbolem záchrany života v hladu a nouzi.
Slovo Elohím označuje však i Boha Izraele (Gn 1), který suverénně odsunul temnotu a nebytí a vyvolal v existenci (b-r-’) svět a „pána světa“ člověka. To, co Stvořitel činí, je dobré (tóv). Plurální koncovka je výrazem majestátu (srov. „my císař“), ale i (a to se málo připomíná) vnitřního dialogu („mezi Bohem a Bohem“). Stvořitel své rozhodnutí váží, je si vědom obrovského rizika. Nechce být sám, dává prostor tvoru, který má vůli volit mezi dobrým a zlým (Dt 6,18; 30,15; Am 5,14; Ř 2,1 atp.). Člověk „stvořený k obrazu Božímu“ (Gn 1,27) se má orientovat na Boží dokonalost a samostatnost a velkolepé milosrdenství a tvořivě to vše realizovat; to je víc než nápodoba, nýbrž tvorba, ano tvoření (tak Tresmontant). Elohím je Bůh, který s člověkem uzavírá smlouvu (berít) a vyžaduje po něm naprostou poslušnost jeho zákonů a pokynů (Tóra, Desatero, dvojpřikázání lásky). Bůh jako Elohím není princip, řád v obecném smyslu, Idea. Je to „živý Bůh“ (Elohím chajjím – Jr 10,10 El-cháj – Ž 84,3). Ježíš se prokázal svým sebeobětným životem jako „Syn Boha živého“ (ho hyios tú theú – Mt 16,16). Tvůrčí Slovo (Logos) v úvodu evangelia Janova (J 1,1) je velmi konkrétní a osobní, je jím Ježíš z Nazaretu. Jeho „životopis“ – to jsou dějiny Božího stvoření v maximální koncentraci. Ježíš je „nové stvoření“ (kainé ktisis – 2K 5,17), jeho dílem se uzavírá „nová smlouva“ (Žd 8,8), Ježíš (a s ním i my) je „nový člověk“ (kainos anthrópos – Ef 4,24). Ježíš zahajuje obnovující Boží děje, vpravdě elohímské, otvírající budoucno (2Pt 3,13).
1. Naši existenci zakládá Boží stvoření. Proto spočívá jistota, že jsme, toliko ve víře.
2. Naše stvořenost nás vystřeluje k Božímu budoucímu rozměru naší existence. Naše energie překonává turbulence zloby a osvobozuje nás od hříchem zrezivělých modelů a modů hříchu.
3. Jistota, že jsem, znamená pro mě „buď!“, skoč mimo konvenci, získej auru Božího království a vyváděj na cestu spásy všechno sténající stvoření (Ř 8).
4. Důvěřuj, a ještě: důvěřuj, a znova: důvěřuj!