Až příliš často se ve vzpomínkách na dvakrát dvacet let komunistického režimu objevují argumenty typu „nedalo se nic jiného dělat“, „všude vládl strach“. Takovéto paušální hodnocení má snad i své opodstatnění – zejména, když dějiny vnímáme jako dějiny vítězů, nezastavitelných hybných pák, převažujících ideologických či politických schémat. Ponoříme-li se však do dějin „zezdola“, na rovině konkrétních lidských zápasů a příběhů, objevíme jinou perspektivu. V nepravidelné rubrice, kterou v tomto čísle otevíráme, naleznete příběhy konkrétních lidí, kteří nepřijali za svůj diktát a ducha doby, nýbrž mu odvážně, vynalézavě, někdy s úsměvem, jindy urputnou vytrvalostí – každopádně však s nadějí – čelili.
Pracovat budeme převážně metodou „oral history“ – tedy budeme zachycovat a předkládat ústní svědectví jednotlivců. Toto sbírání příběhů umožňuje totiž mapovat skutečnosti nejen nezmapované, ale často též nezmapovatelné. Redakcí byl pověřen historik z ETF UK Peter C. A. Morée.
Prolamovali ekumenickou izolaci
Farář Alfred Kocáb je živá zásobárna příběhů ze života, které rád a s chutí vypráví. Když mu zavolám a k tomuto rozhovoru se sejdeme poprvé, vypráví mně jeden příběh ze svého farářského života ze sedmdesátých let. O pár dní později mi ovšem zavolá a říká, že příběh se ke zveřejnění příliš nehodí a že má něco jiného. Opět se sejdeme a opět mluví dobrou hodinku o důležitých zkušenostech z dob normalizace.
Kocábovi byl odňat státní souhlas k vykonávání duchovenské služby v roce 1974 a po určité době odešel i ze svého sboru. Pro církevní vedení se stal on a další faráři bez souhlasu nepohodlnými osobami. Když se předtím mohli účastnit důležitých debat v církvi, nebyli poté k těmto debatám ani přizváni. Když navíc podepsali Chartu 77, jejich izolace se ještě prohloubila. Začaly se jim vyhýbat i oficiální zahraniční církevní delegace. Z tuzemských oficiálních míst zaznělo varování, že pokud budou styky těchto nepohodlných farářů se zahraničím pokračovat, ohrozí to zahraniční kontakty jako takové. Takto se faráři bez souhlasu neocitli jen v izolaci společenské, vyvolané ze strany státu, ale taktéž zakusili izolaci v ekumeně. Ne všichni zahraniční hosté však tuto praxi respektovali. Někdy v polovině osmdesátých let přijel do Prahy Karl Christoph Epting z bádenské evangelické církve, který pracoval v jejím zahraničním oddělení. Styky mezi ČCE a bádenskou církví byly v té době živé, v Bádenu se tiskl evangelický zpěvník a agenda. Epting byl častým hostem na církevních setkáních. Kocáb ho osobně neznal. Když ale přijel Epting do Prahy, kontaktoval Kocába a Trojana přes salvátorského faráře Miroslava Krejčího. V bytě jinak opatrného faráře se pak sešli s Eptingem, který se detailně vyptával na názory a zkušenosti z disentu. Tyto kontakty nadále pokračovaly i při pozdějších Eptingových návštěvách. Je otázkou, zda se Státní bezpečnost o těchto setkáních vůbec dozvěděla, každopádně Epting prolomil oficiální embargo na setkávání s disidenty, aniž by z toho kdy později vznikly další potíže, jak se obávalo vedení ČCE.
Podobě se choval i Karl Immer, se kterým se ovšem Kocáb znal už ze šedesátých let. V té době jezdil Karl Immer do Prahy na konference v rámci KMK (Křesťanské mírové konference). Přijížděl ovšem i po roce 1977 a setkával se nadále s Kocábem. Nikdy to nedělal tajně. V osmdesátých letech se stal praesesem (vrcholným představitelem) porýnské evangelické církve a v rámci výkonu této funkce přijel na církevní oficiální návštěvu do Prahy. Tehdy už nepřijel jako soukromá osoba, ale jako host ČCE, a jeho program musel tudíž být schválen vedením ČCE. Immer ovšem požádal synodního seniora Hájka o zprostředkování kontaktů s Kocábem. Tou dobou měl Kocáb typické disidentské zaměstnání – topil v kotelně.
Senior Hájek poslal za Kocábem Jiřího Ottera, aby schůzku s Immerem domluvil. Kocáb měl přijít k hotelu a počkat, až ho Immer vyzvedne. Najednou zastavil před hotelem „bavorák“, v němž seděl Immer, který hned zval Kocába do vozu. Spolu pak jeli do Lidic a na cestě se vzájemně informovali o situaci v církvi. Celý příběh měl ironickou dohru. StB si samozřejmě všimla, že Immer vzal do auta disidenta Kocába, ale už je nestačila sledovat. Když se pak Immer s Kocábem vrátili do Prahy, byl Kocáb vysazen na jiném místě a Immer jel pro tajemníka KMK L. Miřejovského, se kterým se vrátil k hotelu. Když před hotelem vystoupili, estébáci se na ně vrhli v domnění, že mohou zatknout Kocába.
Immer dal přednost solidaritě a nebál se jít nekonformní cestou. Ukázal, že je možné se chovat i jinak, to jest udržovat kontakty s oficiálními církevními místy a zároveň s disidentskými kruhy.
A tento postoj akceptoval i senior Hájek. Např. tím, že respektoval přání svého hosta, přestože mu to mohlo přinést potíže. Hájek byl férový člověk, i když se v kontaktu s představiteli režimu nechal řídit strachem. V tomto případě mělo ovšem přání hosta přednost před vlastní obezřetností. Všeobecně se Hájek se snažil navazovat dialog s těmi, kdo jinak smýšleli o postoji církve k režimu a naopak jeho cílem nebylo tyto jedince diskreditovat.
Tito představitelé zahraniční církve chápali, že církev nerovná se církevní vedení. Právě v tom tkvěl význam pro disidenty: i oni byli vnímáni jako plnohodnotní reprezentanti církve, kteří mají právo na respekt, protože hráli a hrají důležitou roli v církevní práci a diskusi. Je otázkou, kdo reprezentoval církev více: ti, kteří poklonkovali režimu, nebo ti, kteří hájili lidskou důstojnost před komunistickým totalitním násilím. Je zbabělé ignorovat na základě politického nátlaku toho, jehož význam se už předtím jasně ukázal.
Vyprávění Alfréda Kocába zachytil P. Morée